Článek
Na svátek práce proto zamířil do Benešova. Do města, ve kterém jeho strana kopíruje mizerné výsledky posledních průzkumů. V naivní domněnce, že mu zde jeho přítomnost dokáže do nadcházejících voleb nahnat nějaké ty hlasy navíc a že tak dokáže zabránit nevyhnutelnému ústupu SPD z populistického výsluní. Hlasy, které mu v poslední době tak vehementně vysávají hnutí PRO a Trikolora.
Tomio Okamura usedne za volant autíčka v místním autodromu a s úsměvem na rtech vyrazí za plusovými body. To ale ještě netuší, že na druhé straně arény sedím ve svém vozidle (s dalšími dvěma dětmi - jedním na klíně, druhým vtěsnaným těsně vedle mě) já. Zarytý odpůrce falešných slibů, dezinformací a mazání nekalého medu kolem huby.
Sešlápnu plyn s jediným cílem - drcnout vší silou do předsedy. Vybít si zlost a pomstít se za všechny, kteří nemají to štěstí a nenacházejí se na stejném místě a ve stejný čas jako já. Okamura se mezitím zasekne ve změti vozítek. Nemůže dopředu ani dozadu. Teď, nebo nikdy! Využiji situace a maximální možnou autíčkovou silou do něj v plné rychlosti narazím. Okamura se odrazí od mantinelu, nechápavě se na mě usměje a pokračuje v jízdě. Děti jsou nadšené, chtějí ještě. Ochotně jim splním jejich přání. Onu jízdu se nám zadaří ztrestat předsedu SPD ještě několikrát. V tu chvíli mu vše odpustím, ovšem jen do dalšího dne než se postaví ve sněmovně před řečnický pultík a přednese další ze svých nuzných projevů plných nadávek, lží a strachu.
Přiznám se, v roce 2015 během migrační krize, kdy se do Evropy řinuly nezadržitelné masy migrantů, z nichž se naprostá většina řadila mezi migranty ekonomické zneužívající neuváženost, benevolentní přístup a téměř nulovou ochranu vnějších hranic EU, to vše podtrženo Angelou Merkelovou a její nepochopitelnou pozvánkou pro všechny, kdož chtějí k nám do Evropy bez rozdílu, jsem nástup strany s protiimigrační rétorikou, jakou byla v roce 2015 právě SPD Tomio Okamury, ocenil.
EU se musela probudit a s příchodem podobných uskupení a prozřením, že migrace se sama nevyřeší, se tak skutečně stalo. Migrace spolu se zabezpečením hranic Evropy se staly tématem číslo 1, nejen v extrémistických stranách, ale i v těch normálnějších. V současné době, i když situace není zdaleka taková, jakou bychom si všichni představovali, se ledy pohnuly a zamířily, i díky poslednímu summitu EU, k lepším, bezpečnějším zítřkům. To jsou ale ve zkratce všechna pozitiva, která Okamurova a jemu podobné strany pro Evropu a pro nás pro Česko udělaly.
Brzy se totiž ukázalo, že to, co vypadalo jako čerstvý svěží vítr české politické scény, je spíše tornádo, které sebou nese nepříjemný zápach spojený s populistickým až extrémistickým odérem. Máme tu migranty, použijeme to v programu jako základní kámen strany. Máme tu neschopnou EU, která nám sice jen za rok 2023 přinesla 89,5 miliardy korun, ale i tak ji použijeme v programu v rámci referenda o vystoupení a v rámci boje proti nikým nechtěnému euru. Máme tu covid 19 a očkování, šup s ním do programu, nenecháme si do sebe přece vpíchnout nějaký ten mikročip od Mrkvesoftu, ačkoli odborníci tvrdí opak. A v neposlední řadě válka na Ukrajině. Válka, která se Čechů prý vůbec netýká a jediné východisko z ní je nastolení svatého míru. Třešnička na dortu vlasteneckého programu SPD. Jasně. Proč to nikoho ještě nenapadlo? Ukrajincům ani korunu. Místo toho vzít do ruky telefon, zavolat Putinovi, ať toho nechá, že chceme mír a je hotovo? Nebo by toho možná nechal, kdybychom mu dali na oplátku kupříkladu kousek Moravy? Stejně, kdo potřebuje Brno?
A když jsme u těch autíček…Možná by nebylo od věci, kdyby alespoň jednou měsíčně, každý politik povinně zasedl za volant autodromu a musel by se nechat lynčovat davem rozhořčených odpůrců v neškodných narážejících vehiklech. Těm nejurputnějším by pak za odměnu mohl koupit cukrovou vatu. Třeba by se pak všem ulevilo a atmosféra ve společnosti by nebyla tak napjatá jako nyní. Zase bychom se na sebe usmívali a nebáli bychom se na sebe v hospodě promluvit ve strachu, že někdo zmíní, byť jen náznakem, cokoli týkající se politiky.