Článek
Hudba přestala hrát. Konečně. Že bychom se navečeřeli v klidu? Sousedé si dnes udělali menší zahradní slavnost, a jelikož se naše dvě chalupy nachází v těsné blízkosti, stali jsme se, jako již po několikáté, jejími nechtěnými účastníky.
Párkrát jsme se, abychom udržovali dobré vztahy, nějaké té jejich oslavy i zúčastnili. Ale bohužel pro nás tyto akce neodpovídaly našemu momentálnímu rozpoložení. Děti jsme tam měli pouze my a hlavním tématem bylo, kromě přejídání, především vypití co největšího množství alkoholu v jakékoli podobě. Dobrým zvykem bylo, v případě, že si někdo z účastníků všimnul, že se dlouho nepije, zazvonit na gong. Následovalo další kolo tvrdého alkoholu. Na regeneraci po takovéto akci jsem obvykle potřeboval několik dní, ne-li celý týden.
Hudbu vystřídal řev. Hulákání. Vyděšený křik. Podíval jsem se z okna, co se děje. Někdo skočil do venkovního bazénu. Řekl jsem manželce, že se tam radši půjdu podívat.
Právě jsem přibíhal na místo, když někoho vytahovali z vody.
„Jak dlouho tam byl?“ zeptal jsem se.
„No, asi před 20 minutama odešel domů. Vůbec nechápu, jak se tam dostal. Nic jsme neslyšeli,“ odpověděl Luďan (známý souseda), který právě vylézal z bazénu.
Vzhledem k hlasitosti reproduktorů to nebylo nic překvapivého, že nikdo nic neslyšel.
„Šel jsem zavřít bazén a uviděl ho, jak tam plave,“ navazuje soused.
Muž ležel na kraji bazénu. Nejevil sebemenší známky života. Kdosi se ho pokusil proplesknout, ale kromě všeobecné hysterie se nikdo k ničemu neměl. Možná to bylo i tím, že i ten nejstřízlivější člověk z této skupiny měl v sobě minimálně 2 promile.
„Ukaž. Pusť mě k němu!“ odstrčil jsem souseda a dřepl si vedle ležícího muže.
Život si s vámi někdy opravdu divně hraje. Ani ne před 14 dny před touto událostí jsem byl v rámci sebevzdělávání na kurzu první pomoci. Něco jiného je ovšem teorie v klidu bez emocí, v zasedací místnosti útulného hotelu, a tvrdá realita, venku na mokré dlažbě. Nečekal jsem, že podobné znalosti budu muset někdy použít. Postup jsem měl ale stále v hlavě.
Základy první pomoci
Možná kdybych dotyčného znal, nedokázal bych se ani pohnout. Adrenalin mi ale zašpuntoval všechny emoce. Pokud byl ve vodě 20 minut… Bratr Hradílka tam byl 15 a přežil… Podobné myšlenky jsem se snažil vytlačit z hlavy. Začal jsem s resuscitací.
Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas? Kašpárek maličký nebo děda… Křup! Asi zlomené žebro. To se stává, hlavně nepřestávej! Pokračuji dál. Čas se vleče do nekonečna. Kde je ta záchranka sakra?! Stále můžu. Do dýchání se mi moc nechce. Dotyčného neznám, a navíc se zřejmě samovolně pozvracel. Naštěstí mě Luďan zachraňuje, jde o jeho kamaráda, dva vdechy jsou tam a jedeme dál. Zase to křuplo! Panebože! Stlačuju to moc, nebo co se děje? Paní na telefonu mě uklidňuje, že se to stává. Pokračuji. 30 kompresí a 2 Luďanovi vdechy. Muž stále nedýchá. Luďan začíná panikařit a zapaluje si cigaretu.
Konečně přijíždí záchranka. Netuším, jak dlouho jsem muže oživoval, ale podle bolavých rukou celkem dlouho. Přebírají situaci. Já měním roli a dostávám do ruky vak s fyziologickým roztokem. Vzhledem k situaci (mokro) nelze použít AED*, a tak záchranáři pokračují s ruční resuscitací, ventilaci zdokonalují napojením přenosného ventilátoru.
„Dopr***e, Václave, ty modráš! Ty ale vždycky přežiješ všechno! Pamatuješ na Ostravu? Tam to bylo ještě horší, tohle je ho**o! Václave, to mi nedělej! To ne… “ poznamenává Luďan, vyfukujíc mračno kouře z cigarety přímo na záchranáře.
„Můžete s dovolením trochu poodstoupit? A tu cigaretu dát pryč? Děkuji.“ odpovídá jeden ze záchranářů.
Václav to toho dne bohužel nepřežil.
*Automatický externí defibrilátor
