Uctěme minutou ticha přírodní sníh, budiž mu země lehká

Marně jsme v nížinách čekali v lednu. Marně v únoru. Pak přišel březen a bylo jasné, že sníh už nebude. Je to tak dlouho, co jsme ho viděli naposled. Křišťálově čisté, nevinné, bílé zlato líbezně padající z nebes, snášející se na vrcholky stromů a domů. Elegantně, rovnoměrně zasypávající cesty, zahrady a louky.

Vytvářející vrásky na čele silničářů a úsměvy na tvářích dětí. Esenciální prvek pro pravé kouzlo bílých Vánoc. Nabízející sportovní vyžití v podobě neškodných koulovaček, sáňkování, stavění sněhuláků a iglú. To všechno je pryč. Sníh už není. Sníh už nepadá. Padá už jen ten technický, ten, kdo nikdo nemá rád, ten, který smrdí.

Před více než 101 lety vyšel v Lidových novinách článek od slavného českého spisovatele Karla Čapka s názvem Sníh. Již tehdy slavný český intelektuál tušil, že to se sněhem u nás nebude v budoucnu zrovna valné.

Čapek tehdy napsal:

Ale faktum je, že za poněkud minulejších časů bývalo sněhu habaděj, že na příklad ještě na Šimonových leptech se vyskytuje Praha docela zasněžená, že na starých litografiích vidíte prohánět se saně po pražských ulicích, že jako kluci jsme každoročně užili kulování, dlouhých klouzaček a sáněk a otiskování panáků ve sněhu a vykropováni podpisů a vzorců a stavěni sněhuláků daleko vydatněji, než nynější klukovské pokolení.

Již před sto lety se zdálo Čapkovi divné, že je sněhu tak málo. Již před sto lety sněhu ubývalo. O sto let později je sněhu tak málo a je tak vzácný, že si ho musíme sami vyrábět.

Tehdy Čapek ještě netušil, co by mohlo být příčinou onoho sněhového úbytku. Nebyla to pouze náhoda, že bylo sněhu poskrovnu nebo průmyslová revoluce v 19. století tak intenzivně, za neobyčejně krátký čas dokázala ohřát planetu a ovlivnit sněžení?

Čapek pokračuje:

Onehdy jsem viděl sněhuláka, však myslím zrovna v Brně, a podivil jsem se, neboť mi spadly šupiny s očí…a o kousek dál jakýs pokus o klouzačku: dlouhá tak asi dva tři palce a ještě pokropená pískem: a přece každé klučisko pelášící tou cestou zkouši na ní (marně) božský požitek klouzáni. A ještě dále se ulice snaží vytvořiti cosi jako mírný svah; a už je tu hejno sáněk, na každých leží kluk na břiše a pachtí se ujet na. sáňkách aspoň pět centimetrů.

Marně se snažím vybavit si svoje dětství (90. léta) v Praze. Vytáhnout z paměti nějaký, byť sebekratší útržek spojený se sněhem či se sáňkováním. Marně. Vybavuji si pouze nasolené chodníky a bláto, kam se podíváš. Sněhuláků poskrovnu, jen na balkónech a po sáňkách ani památky.

Nu, nejde to, sněhu je málo, stěží pokrývá krabatinu umrzlého bláta: ale kluci kopou do země, odrážejí se, postrkuji se po pídích kupředu ve věčné nadějí, ze sáňky se náhle pohnou a po jedou.

Sníh se skládá z ledových krystalů, které rostou, když jsou zavěšeny v atmosféře, v mracích. Tyto krystaly za určitých podmínek, v rámci sněhových bouří, které se živí atmosférickou vlhkostí a studeným vzduchem, začnou padat a hromadit se na zemi, kde dále procházejí dalšími změnami. Samotné sněhové vločky vznikají v atmosféře přitahováním podchlazených kapiček vody, které zmrznou v šestiúhelníkových krystalech. Na zemi po nasněžení vzniká sněhová pokrývka ev. vlivem větru závěj. Průběhem času a vlivem počasí se sníh mění - sublimuje, taje, spéká nebo mrzne. V posledním případě v dostatečně chladném, meziročně akumulovaném podnebí může ze sněhu vznikat ledovec.

Není-li studený vzduch, není sníh. Světoborná myšlenka hodná zamyšlení. Toho studeného vzduchu přes letošní zimu příliš nebylo a zimu nadcházející se neočekává situace o moc lepší, studenější - spíše naopak.

Zakončení Čapkova fejetonu o nedostatku sněhu je více než úsměvné:

Vidíte, sotva že jsem se pokusil o zbožštění sněhu, už mi bohové projevili souhlas: nebol — vločka po vločce — zatím co jsem psal, nasypali sněhu na město. Pravda, zatím je to jen lehká a studená poslamka, první vrabec na protější střeše proskáče sněhový povlak až na prejzy; těžko by. bylo z toho uválet pořádnou sněhovou modlu a ještě tiž letět na kouzelném, vehiklu po kostrbatém svahu Říční ulice.

Ale aspoň tolik znamená ta tenká běloučka pokrývka, že i v této špatné, rozleptané a přímo pochmurné době je ještě trocha místa pro pohanské sílu života: pohádkové elementy, tellurické tradice, kouzla a divy: že zbývá ještě — nic už; neboť nežli jsem dopsal tento odstaveček, sníh sešel a je zas černo a mokro, kam se podívám.

Není tedy pochyby: dřív bývalo více sněhu, a i ten sníh byl lepší, solidnější, podstatnější, a ne taková kašička, jako ten nynější. Zcela správně: où sont les neiqes ďantan? (kde jsou včerejší sněhy?)

Nezbývá než před Karlem Čapkem smeknout klobouk, měl pravdu ten pacholek. A vypadá to, že nejenom se sněhem, ale i s pochmurnou dobou. Že by s tím úbytek sněhu nějak souvisel? Před sto lety měli v Brně alespoň tu kašičku, my máme dnes jen vzpomínku a sněžná děla. Karle, jestli nás tam nahoře pozoruješ, ucti teď s námi minutou ticha přírodní sníh.

Sněhu, snížku, budeš navždy v našich srdcích. Sbohem koulovačky, sbohem sněhuláci, sbohem vehikly po kostrbatém svahu Říční ulice.

Budiž ti země lehká.