Udržet děti venku je čím dál tím těžší. Přesto je to možné

Spolu s děsivým výrazem ve vaší tváři znázorňujícím odkápnutí té poslední rozhořčené kapky a překročení červené linie vaší trpělivosti, děti nedobrovolně opouštějí domácí brloh a vydávají se vstříc nevlídnému venkovnímu prostředí. Bezpečí domova nechávají za zády zásadně s mobilem či tabletem v ruce a současně s nechápavým ublíženým sklopeným pohledem. Naštvaně za sebou zabouchnou dveře a okamžitě vytočí kamaráda na telefonu. Požádají ho o poskytnutí dočasného internetového azylu a ramene, kde by mohly uronit několik nespravedlivých slz.

Jejich kamarád, dorostenec, zcela nečekaně, čelí obdobné existenciální bezvýchodné a „bezinternetové“ situaci jako ony, jelikož byl právě také násilně deportován z interiéru s ujištěním, že musí minimálně půl hodiny čerpat ze sluníčka blahodárný vitamín D. Navíc s sebou inkasoval i fotbalový míč, který dostal k minulým Vánocům, neboť do něj prý ještě ani jednou nekopl, a jestli to takhle bude pokračovat i nadále, tak příští Vánoce uvidí pod stromečkem maximálně jím vyluxovaný koberec.

Vaši miláčci spolu s miláčky dalších rodičů, co si už neví se svými ratolestmi rady, se potkávají ve vyhnanství - na blízkém, nově zrekonstruovaném (z dotací EU), nablýskaném venkovním hřišti. Kdyby si ale někdo naivně myslel, že budou skákat panáka, kopat do míče nebo alespoň házet na koš, ošklivě by se mýlil. Kulaté fotbalové míče tato skupina „líných darmožroutů“ používá pouze jako pohodlné podsedáky. Nedočkavě nažhaví mobily a připraví si vysokokapacitní powerbanky. Hra začíná. Nikoli na koš. Nikoli na bránu. Nikoli na čáru. Začíná skupinová bluetooth/WiFi/online hra s mobilem provozovaná se souputníky v exilu.

Člověk nepotřebuje nějaký průzkum, aby mu došlo, že se současnými dětmi není něco v pořádku. Děti by měly trávit co největší část svého volného času, pokud to počasí a okolnosti dovolí, venku. Jde o nejpřirozenější způsob a nejzdravější přístup k vývoji dětí, který prokazatelně zlepšuje jejich fyzickou i psychickou stránku. Po pandemii covidu se nám v Česku problém s dětskou venkovní absencí exponenciálně umocnil. Pokud nepočítáme matky s kočárky, které se jen marně snaží utéct od nudného domácího přebalovacího/kojícího stereotypu, a jsou vedle bloumajících bezdomovců nedílnou součástí „dětskohřišťového“ ekosystému, současná nejmodernější dětská hřiště zejí prázdnotou, a pokud zde na nějaké ty děti omylem narazíme, chovají se tak nějak divně, a velmi často v jejich chování hrají roli právě zázraky moderní techniky.

Kdo hrál někdy hada na mobilu, tuší, že na sluníčku toho na displeji příliš neuvidí. Přeřvávající se skupinky dětí s mobily posedávají v okolí škol, dětských hřišť a hřišť. Obsazují poslední zbytky volného stínu. Nuceně tak vyhánějí na sluníčko chuděrky maminky s kočárky a drze se vysmívají chvályhodnému přání jejich rodičů - čerpat vitamín D. Současné děti čerpají všechno, jen ne vitamín D. Ze všeho nejvíc čerpají nervy rodičů. Proč mám ten pocit, že jsou děti ve venkovním exilu všude, jen ne tam, kde by měly být, a dělají všechno, jen ne to, co by měly?

Vážně pro současnou generaci dětí a adolescentů znamená výraz: „jít si hrát ven“, vzít mobil do ruky a jít si s ním hrát ven? Děkuji starostovi naší malé vesnice za zbrusu nové futsalové hřiště s dostatečně vysokým neprůhledným oplocením, které nám poskytne dostatek stínu pro skupinové sezení na fotbalových míčích, pojídání brambůrků, popíjení nezdravých nápojů a hraní na mobilech! Tato činnost ničí původní myšlenku a princip toho, co to skutečně znamená jít si hrát ven. Děti by měly chodit ven, protože chtějí, protože je to tam baví a protože si tam s sebou nemusí brát mobil na to, aby se dobře zabavily.

Tisíckrát omílaná myšlenka, že se nad ní již musel zamyslet snad každý. Děti dělají to, co dělají, resp. nedělají jejich rodiče. Když se sami nechceme hýbat, proč bychom to měli vyžadovat po našich ratolestech? Abychom byli svým dětem těmi správnými vzory a pokud chceme, aby žily zdravě a nezbláznily se z této uspěchané, na dětskou psychiku velmi náročné doby, musíme pro to jako rodiče udělat maximum. Musíme své děti brát ven do přírody, na procházky, na kolo, na hřiště. Koneckonců přelomová myšlenka společného sportování dětí s rodiči je konceptem velmi povedeného projektu Atletiky pro celou rodinu od Českého atletického svazu.

Jako eso v rukávu, pokud selže i výše zmíněná motivační metoda ztrapnění se svými nuznými sportovními výkony před vlastními dětmi, se nabízí pořízení venkovní králíkárny s hopsajícími králíčky. O milé „ušouny“ se vaše dítka budou s radostí starat. Budou jim chodit na políčko trhat čerstvou travičku. Budou je rozmazlovat a drbat za ušima. Budou s nimi venku, pěkně na sluníčku inkasovat tuny slunečního záření a následně vitamínu D. A pokud by selhala i tato metoda, vždycky můžeme králíčky sežrat a mobily zabavit.

.