Představte si, že Ukrajina padla a Česko je na řadě. Bránili byste svou vlast i s flastenci?

Jeden z dvojníků Vladimira Vladimiroviče Putina stojí vedle své věrné loutky Grigorjeviče Lukašenka na korbě naleštěného Kamazu. Z dlouhé chvíle ho nenápadně štípne do ucha a když se Grigorjevič opět nic netušíc otočí, tak ho šťouchne bolestivě do žeber. Oba se té klukovině následně hlasitě zasmějí.

Jejich Kamaz si rozráží cestu skrz rozjásaný dav tisíců ponížených Ukrajinců na náměstí Nezáv… Vladimirovičově náměstí v Kyjevě. Nadšeným, jásajícím davům mává falešný Vladimirovič nazpět a posílá jim k tomu své neupřímné polibky. Kamaz mezitím zasypávají květiny a na nebi letka nejnovějších Migů právě provádí trojné salto vzad s čtverným toeloopem vpřed tak, aby se za nimi místo mraků zjevila vlajka SSPR (Svazu Socialistických Putinových Republik).

Skutečný Vladimirovič, ukrytý o pár set tisíc kilometrů dál a o něco hlouběji pod zemí, který vše bedlivě sleduje, posilněn svým velkolepým úspěchem se nebezpečně usměje. Ano. Pro tohle byl zrozen. Tohle je jeho okamžik, na který čekal celý svůj život. Zničit. Ponížit. Asimilovat. Vymýt mozky. Jeho táta by byl na něho pyšný, že konečně něco kloudného v životě dokázal.

Po doplnění prořídlých ruských stavů o nic netušící Ukrajince, si Vladimirovič začíná brousit zuby na další slibnou kořist. Netrvá to dlouho a brzy se jeho rudá armáda plná nadšených neo-bolševiků a kanónenfutrů dostává až k Baltskému moři. Estonsko, Lotyšsko a Litva jsou minulostí. Všichni ale vědí, že ani to jeho nekonečnému egu stačit nebude.

Vladimirovič byl zrozen pro to, aby dobýval. Vladimirovič nepotřebuje další moře. Vladimirovičovi k dosažení toho správného emočního vyvrcholení, dá se říci až orgasmu, stačí jednoduše mapa s rozrůstající se říší a jeho kanónenfutry. On chce pouze navrátit slávu svému poníženému lidu. Jeho lid si zaslouží více praček, více mikrovlnek, více myček, více lednic. Více Lady. A hlavně méně Mekáče a více Točky.

V naší alternativní realitě neexistuje NATO nebo nedej bože jaderná zbraň, a proto světe div se, Slovensko je fuč a my máme pouze pár dnů na to, abychom s tím něco udělali. Pevnost Hanička proto opět ožívá, díry, které se měly dávno opravit se konečně zalívají novým betonem, toho jediného máme totiž dost. Žebříky se natírají. Dieselagregáty, každý o výkonu 320 kW, se kontrolují. Postele pro posádku se stelou. Historické houfnice a děla se leští a hledají se náboje. Protiletecká obrana, které skončila životnost někdy v roce 2018, se pečlivě seřazuje v počtu 4 kusů po obvodu naší české hranice. Vše je na svém místě a připraveno opět ustoupit nebo se vzdát.

Já, jakožto trouba, neumětel, nevoják a třasořitka kdesi od Horní Dolní se právě dívám, z pohodlí svého obýváku, s otevřenou pusou na plamenný televizní nejživěji předtočený projev nového světového vůdce Vladimira Vladimiroviče. Vladimirovič se v mezičase rozsévání teroru a nenávisti stihl přemístit z bunkru kdesi od Čukotky do bunkru na Urale. Právě nám rozumně vysvětluje, ať nepanikaříme, že jde jen o nějaké to vojenské cvičení na Slovensku. Jo a ať se vzdáme bez boje.

Včetně vlasteneckého flastence souseda?

Ano to znamená včetně toho pokryteckého souseda, co nám dělá neustále jen samé klukoviny a naschvály. Cihla v okně, přejetá kočka, černý odběr elektřiny, otrávený pes, zbouraný plot bagrem, ošklivý komentář na Twitteru. Člověk to už přestal počítat. To si mám jít skutečně lehnout kamsi s flintou do studeného vlhkého pangejtu, abych bránil takové osoby? Ano i takové osoby. Vlast si to žádá. Padnout a stát se slavným hrdinou, na kterého se pějí ódy. Nebo se stát jen…padlým. Těch je ve válce naprostá většina.

Člověk si dokáže představit, že brání svou rodinu, své známé a kamarády. Že za ně dokáže dát svůj jediný život. Ale dokážeme si představit, že bojujeme za nás za všechny? Za všechny Čechy? Že si stoupneme do první linie po boku lidí, které třeba ani tolik nemusíme? Vedle Fialy, Jurečky, Babiše, Okamury, Zemana, Klause, Havla, Bartoše, Vojtěcha, Pekarové Adamové a dalších… (včetně lidí s českým občanstvím, kteří chtějí být Čechy). Všichni bychom byli v jedné lajně, v jednom zákopu, a čekali na smrt nebo na život. Naší hlavní motivací by byla svoboda, nenávist, pomsta a naděje, že to peklo brzy skončí.

Buďme rádi, že nežijeme v této alternativní realitě. Že tuto volbu a povinnost bojovat po boku nevrlého souseda za nás zatím mají jiní. A doufejme, že to tak zůstane. My nemusíme dělat nic. Jen čekat. Přestat se vztekat. A žít.