Článek
Natírám takhle jednou za chalupou stará ohoblovaná prkna. Z ničeho nic uslyším zoufalý jekot. Zběsilé volání o pomoc. Doběhnu do světnice a spatřím tam nohy čouhající ze stropu. Babi se nám zase propadla. Naštěstí se zaklesla ve stropě a nedopadla až na podlahu. Po půl hodině se nám jí proto podaří na kladce vytáhnout.
„Máš šlapat pouze po těch označených prknech. Ty jsou bezpečný!“ upozorňuji na základní pravidlo chůze po půdě.
„To ale bylo to označené prkno,“ odvětí smutně babi.
Začíná být nad slunce jasné, že výměna několika shnilých, červotočem prolezlých prken tentokrát stačit nebude. Je potřeba s půdou opravdu už něco udělat. Přes geniální konstruktérské znalosti a možnosti novověku, potřebuje půda nutně rázný zásah do chátrající dřevěné kostry. Jinak hrozí, že nám v brzké době spadne na hlavu.
„Doufám, že to nehodláš opravovat zase sám?“ ptá se mě manželka, když mě později spatří, jak se chystám projít s natřeným prknem do chalupy.
„Ne, co tě to napadlo prosím tě? Samozřejmě, že si na to tentokrát někoho seženu. Tohle je na podpal,“ odhodím natřené prkno, vezmu do ruky mobil a začnu vytáčet první číslo.
Známý nemá čas. Další je v předčasném důchodu a už nic nedělá. Jedna firma může nejdříve za rok. Jiná si zase podle referencí účtuje hříšné peníze. A takhle to pokračuje pořád dál. Začínám být opravdu zoufalý. Pak mi ale jeden známý pošle kontakt. Známý známého pan Míša opravuje chalupy, ať ho prý zkusím.
Ukrajinec Míša
Pan Míša přijede ještě ten den. Ukrajinec. Mluví ale plynule Česky. Abych neměl problém s úřady, raději si ho nejdříve trochu proklepnu. Žije v Čechách déle než já. O Romech si myslí jen to nejlepší. Dva dokonce zaměstnává spolu s dalšími ověřenými pracanty. Část své výplaty posílá na účet ukrajinské armády. Prkna, co jsem tak pracně natřel samozřejmě použije.
Okamžitě si padneme do noty. Podepíšu pár nejnutnějších lejster, plácneme si a já mohu mít opět klidné spaní a dobrý pocit, že se celá ta nepříjemnost s půdou někam pohne. Ani ne za měsíc telefon, že prý povolení máme a že od pondělí by mohli nastoupit. Je to možné?
V pondělí přijíždím na místo. Nemám, kde zaparkovat. Míša si s sebou přivezl celou brigádu lidí. Odhadem 15.
Historicky nejsmrtelnějším stavebním projektem byla stavba Panamského průplavu. Přestavba naší chalupy je až na 5. místě.
„Sláva Ukrajině. Hrdinům sláva,“ pozdravím Míšu.
„Tu zeď podepírá ten kůl z jakého důvodu?“ ptá se mě Míša místo pozdravu a ukazuje přitom na jeden z mých krásně natřených kůlů opřených o chalupu.
„Jen se to lehce prohnulo, nic vážného,“ odpovídám s klidem.
Míša tak klidný není. Prý nám hrozí, že se brzy zřítí celá stěna. Další obvodové stěny na tom nejsou o moc lépe. Vypadá to, že se nám oprava půdy zvrhne.
„Střechu jsem ale teď nově natíral dehtem! Chtěl bych ji zachovat,“ vysvětluji Míšovi.
Dá se ale opravit (vyměnit) celý spodek chalupy a střecha přitom nechat taková jaká je? Dle Míši dá. Jen se to musí dobře podepřít. Zhruba tak dobře jako teď podepírají moje kůly obvodové zdi. Pracanti se vrhnou do práce. Já navrhnu Míšovi, že abych byl alespoň trochu užitečný, mohl bych mezitím připravit pár prken, ohoblovat je a natřít. Když ale vidím, s jakou rychlostí Míšovi muži pracují a že jim spíš překážím, než pomáhám, po chvíli svou snahu vzdám. Evidentně arogantní pozdrav si nechám už pro sebe a opouštím místo činu.
Po 14 dnech se vracím na stavbu. Nemůžu uvěřit svým očím. Polovina stěn je již nových.
„Sláva Ukrajině. Hrdinům sláva,“ zdraví mě Míša.
Prý se to trochu protáhne. Něco s vlhkem, kopáním a drenáží. Jinak jde všechno podle plánu. Míša mi ukazuje také předělaný rozpočet. Nemůžu uvěřit svým očím.
Ještě ten den navštěvuji banku a dostávám tu nejvýhodnější hypotéku všech dob. Krásných 6,1%. Vydřiduši.
Po dvou měsících je hotovo. Rychlost opravdu neuvěřitelná. Ani já bych to tak rychle nestihl. Kůly jsou pryč. Půda jako nová. Moje prkna však nikde. Prý nešly použít. Míša mi předá klíče od nových vchodových bezpečnostních dveří. Prý mu zůstala v ruce klika i s dveřmi a musel je tedy také vyměnit. Dostávám další papír s poopraveným trojnásobným rozpočtem. Inu za rychlost se platí. Ale alespoň ty peníze poputují na dobrou věc a babi se nám už nikdy nepropadne.
