Článek
Člověk svým počínáním produkuje nejrůznější druhy odpadu. Hned po tom biologickém je to nejčastěji ten směsný, který už není kam dávat. Dále se člověk snaží z naivního přesvědčení o záchraně naší planety třídit odpady do různých kategorií, i když tuší, že je to nejspíš stejně předem prohraný boj. A pak mu v rukou sem a tam zůstane nějaký ten klenot, který se bojí vyhodit. Doufá, že ho někdy může tučně zpeněžit, a začne ho proto hromadit. Nejčastěji jde o nejrůznější druhy měděných kabelů, okapů a železných artiklů (kusy tanků nebo poklic od kanálů).
Ve chvíli, kdy vám tyto věci začnou bránit ve vjezdu do vašeho skladovacího místa, začnete po letech pátrat po nějaké té výkupně železa. Nejprve tu máme průzkum trhu výkupních cen kovů. Průměr 4 Kč za kilo železa vám nic moc neřekne, protože netušíte, kolik toho máte. Kilo to ale určitě nebude, vzhledem k tomu, jak dlouho jste to všechno nakládali na vozík. Nejtěžší část, tj. vše naložit a najít si čas, kdy má mít sběrna surovin otevřeno (je k tomu potřeba dovolená v práci), máte splněnou.
Se slavnostními fanfárami dorážím do sběrny. Nebýt GPS a poctivé mapy, v životě bych toto místo nenašel. Vjíždím dovnitř. Zastavuje mě jakýsi hubený týpek s pracovními rukavicemi v modrém bolerku.
„Co potřebuješ, vole?“ ptá se mě zdvořile s úsměvem.
Možná trochu přihlouplý dotaz vzhledem k tomu obrovskému nápisu vedle vjezdových vrat, který už z uctivé vzdálenosti hlásá: Výkup surovin. Ale co už.
„Vezu železo,“ odpovídám stejně zdvořile.
„Neberem. Máme plno. Zkus to přes město u Lojzy, ten bere, vole,“ odpovídá hubeňour.
Možná trochu rána pod pás, ale máte vodítko. Tip od kamaráda. Ten se vždycky počítá. Není to ještě prohraný boj. Prohraný boj je to pouze pro váš vozík, protože se s ním ve sběrně, která by neměla existovat, nemůžete otočit. Když se s vozíkem nemůžete otočit, znamená to jediné. Musíte s ním couvat. Couvání s vozíkem plným železného harampádí skrze vrata, která jsou najednou nebezpečně úzká, není jedna z mých nejoblíbenějších činností a věcí, kterou bych si mohl dát hrdě do životopisu (rád bych).
„Chceš ukázat, vole?“ ptá se hubeňour. Který se očividně mými neúspěchy velmi baví.
Ignoruji hubeňoura, který si mezitím na tu velkou podívanou pozval dalšího kolegu-pozorovatele. Konečně se mi podaří projet brankou, načež ale neodhadnu vzdálenost od krajnice a vozík se jedním kolem nebezpečně sesune do bahna pod cestou. Zpátky se mu už nechce. Pro hubeňoura a jeho kolegu je to evidentně taková zábava, že dočista zapomenou na svou pracovní činnost, i když co zde vůbec dělají, když neberou železo, drží se vzájemně za ramena a nemohou popadnout dech. Můj výstup jim opravdu zlepšil den. Alespoň někdo se baví.
Vylezu z auta, které se zatím ještě drží na cestě, a zamířím k nim.
„Chlapi. Mohli byste mě trochu strčit?“ zeptám se zdvořile.
Kupodivu se dlouho nerozpakují. Zabírají místo ve škarpě v bahně a začnou tlačit. Auto túruje do závratných otáček a zdá se, že snaha je marná, ale nakonec se přece jen stane zázrak a vozík se pohne. Trhne sebou a vyletí na cestu. Uřícený hubeňour a jeho neméně uřícenější kolega se poroučí po hlavě do bahna a já jsem konečně volný. Otevřu okýnko. Zamávám jim.
„Díky chlapi!“ poděkuju jim. „Kdybyste prodávali to bahno, co tu máte, tak jste miliardáři! Vole,“ dodám.
V Lojzově sběrně dopadám přece jen lépe. Železo berou. Jen musím s vozíkem co jiného než zacouvat někam dozadu. Člověk se ale chybami učí. Po necelé půlhodince jsem na místě a Lojzovi kluci mně vše dokonce sami vyloží. Po zvážení celého nákladu pak následuji samotného Lojzu kamsi do zadních sklepení vrakoviště, kde mě spočítá hodnoty a oznámí můj výnos.
Lojza a jeho muži vám rozumně vysvětlí, že 2 koruny je tak akorát.
„Tak to máme 200 korun,“ vynese verdikt.
„Jenom?!“ vytřeštím oči. „Za celou tu peripetii a snahu jen tyhle drobný?“
„Nevím, co se divíš. Železo je za 2 koruny. Sporák a lednice za nula, nula, něco. Dvě stovky. Nebo si to chceš zase naložit?“
Vezmu kapesný od Lojzy a naštvaně odcházím. Nechci. Ale příště to beru rovnou do technických služeb. Tam se alespoň nemusí couvat.
Problém železa, problém nedostatku skládek?
Pevně věřím, že stav, kdy vám někde nechtějí vzít vaše uříznuté poklopy a odřezky tanků, je jen chvilková záležitost a lokální problém přecpaného kontejneru. To, že jsou ale někde plné a často uzavřené skládky, je ovšem poměrně aktuální věc. V Česku je jich v provozu necelých 140 a toto číslo se neustále zmenšuje (Údaj k roku 2022). Kritická situace je především ve středních Čechách. Uzavřela se skládka Hořovice. Odpad nepřijímá ani skládka v pražských Ďáblicích. Z Benešova se pak komunál musí vozit až k Voticím kvůli uzavřené skládce v Přibyšicích.
Nabízí se řešení vozit odpad do spaloven. Nicméně i těch je nedostatek a stojí to více peněz. Znamená tedy odmítnutí kvalitního železa první předzvěst toho, že se brzy utopíme ve vlastních odpadcích?
Seznam použitých zdrojů
