Článek
Zaneprázdněný vesničan orá na poli brambor, když tu mu zazvoní chytrý telefon:
„Čau brácha! Jak je? Dlouho jsme se neviděli, co jsi se odstěhoval. Nezajdeme dneska na pivko?“
„No já nevím. Nemám čas. Orám brambor a mám to přes celou republiku…“
„Vždyť bydlíš za humny. Nekecej a přijeď!“
Vesničan se dlouho nerozmýšlí. Nechá orání. Zaparkuje traktor ve stodole. Vysvětlí manželce, jak se věci mají. Rozloučí se s ní. Zulíbá svoje děti, vezme si svačinu a zamíří na nejbližší nádraží.
Ve vlaku ho zaujme reklama oslavující jakousi „pid lítačku“. Že by se tentokrát vyhnul žebrákům na „Hlaváku“ u automatu na papírové lístky? Nainstaluje si aplikaci. Rychlá platba a lístek je na světě.
Cesta metrem probíhá hladce až do chvíle, kdy do soupravy nastoupí dvojice revizorů. Vesničan při konzumaci svačiny těžce polkne a okamžitě pochopí, co se děje. Odloží okurku a popadne telefon. Otevře „pid lítačku“. Lístek je naštěstí stále tam. Až teď si ovšem všimne obrovského tlačítka pod zakoupeným lístkem „AKTIVOVAT“. Pozdě, ale přece ho zmáčkne. Odpočítávání dvou minut pravdy začíná.
Černí pasažéři přelézají plot vlakového nádraží v Moskvě, aby se vyhnuli turniketům. (2015)
Revizor se nebezpečně přibližuje. Čas se zpomalil. Ze dvou minut se stávají dvě hodiny. Slyšet je pouze revizor a tlukot srdce nervózního vesničana.
Revizor se zastavuje vedle vesničana a začne kontrolovat mladého klučinu sedícího naproti němu. Je to Ukrajinec. Asi student. Zbývá ještě zhruba jedna minuta. Vesničan se začne značně potit. Hladina adrenalinu atakuje hodnoty jízdy na horské dráze na Matějské. Ukrajinec nerozumí. Poskytuje díky tomu vesničanovi dalších 30 vteřin k dobru. Po chvíli ale student pochopí a vytahuje jízdenku. Vesničan už tuší, kdo je teď další na řadě.
„Vaši jízdenku prosím,“ praví revizor, ukazujíc vesničanovi odznak.
Vesničan se roztřese až mu vypadne z ruky okurka. Ta dopadne na zem a zakutálí se pod sedačku.
„Pardon. Moc se omlouvám. Hned to bude,“ dalších 30 vteřin hledání okurky musí už stačit k tomu, aby lístek zezelenal do platných hodnot. To se ale nestane. Nejspíš pod sedačkou vypadl signál nebo to celé tak nějak zamrzlo. Zelená se nekoná. Pokuta ano. Zatraceně.
„Tady je občanka,“ vyšourá ze sebe smutně vesničan, zatímco vylézá zpod sedačky a zakusuje se do nalezené okurky.
Nevědomost neomlouvá. Příště si poklábosí raději s žebráky u automatu. Vesničan už nyní chápe, proč každý v metru drží v ruce mobilní telefon. Netušil ale, že žije v Praze tolik milovníků adrenalinu.
Ve večerních hodinách se po dobře odvedené práci v hospodě vrací vesničan pěšky zpátky na Hlavní nádraží. Pěší túra mu nevadí. Téměř už zapomněl, jak je ta Praha rozlehlá. Stále tak nádherná jako kdysi před lety. Jen ti turisté jsou agresivnější. Navíc přestali chodit a začali jezdit na koloběžkách. Zamilovaně se zasní o dobách minulých. V tom ho však náhle trefí řídítkem z levé strany projíždějící turista.
„Achtung scheize!“ zakřičí turista a pokračuje na elektrokoloběžce nerušeně dál srážet další lidi.
V zákoně o silničním provozu (č. 361/2000 Sb.) se dočtete v paragrafu 57 v odstavci 2, že sem spadá i elektro/koloběžka. Na chodníku tak na ní jezdit nemůžete, povolené je ji pouze vést. Jezdci na koloběžce mohou jet jenom jednotlivě za sebou, nikoli vedle sebe. Patří sem ale i véčková formace a čte to vůbec někdo?
Vesničana to nerozhodí. Je na Václaváku. Pátek pozdní večer. Tady je možné vše. Vzápětí ale musí divoce uskakovat rozjetému davu dalších koloběžek. Jedou v útočné véčkové formaci. Aby náhodou někoho neminuli. Dvě na chodníku, tři další na silnici. Koloběžkám se vyhne ale narazí do pofidérní osoby ženského pohlaví.
„Co jste to říkala, prosím?“ zeptá se zdvořile.
„Hello love. Sex? Joint?“ zeptá se ho znovu žena.
„Ne děkuju. Já mám ženu.“
Vesničan rychle přechází na druhou stranu Václavského náměstí, ale ani tam nemá štěstí na volný průchod. Koloběžky zde žádné nejsou, nicméně je tu pár Angličanů, kteří mu zastoupí cestu a začnou mu nabízet erotické, rukou malované, neslušné scenérie načmárané na toaletním papíře.
„Já chci jen domů orat brambor. A zásadně se utírám čtyřvrstvým!“
Vesničan už toho má dost. Odstrčí neodbytné Angličany a rozběhne se. Proběhne houfem dalších koloběžek a pofidérních osob před vchodem na Hlavní nádraží. Vletí do vstupní haly. Koupí si lístek. Sedne si do vlaku a oddechne si. Člověk si rychle odvykne na věci, které kdysi byly samozřejmostí. To, co mu kdysi nevadilo, dnes ale nemůže vystát. Praha je nádherná, ale ty davy. Ten ruch. Už to není pro něj. Možná zestárl. Možná se změnil. Možná si uvědomil, jak je ten klid venkova návykový. Příjemný. Možná se naopak nějak změnila Praha. Kdo ví.
Vesničanovi se zdá, že se člověk dříve mohl v metru podívat lidem do očí. Sem tam s někým dokonce prohodit v MHD i to vlídné slovo. To už teď téměř nejde. Možná je to touhle zvláštní dobou anebo je každý ve střehu, kdy aktivovat tu svoji pid lítačku.
