Článek
Žijeme v zemi s ideálními klimatickými podmínkami. V zemi, která je v létě krásná a v zimě ještě krásnější. V zemi s neomezenými možnostmi, kde si můžeme dělat víceméně, co chceme, kde chceme a s kým chceme. Máme co jíst, kde bydlet, kde pracovat. Máme tu komplexní systém zajišťující každému z nás základní bezpečnostní, sociální a zdravotní potřeby. I díky tomu je pro nás naším jediným limitujícím faktorem pouze čas a zdraví, nikoli existenční otázka, co bude zítra a zda to nebude ještě horší než dnes.
Aby se měl člověk ale nejlíp, potřebuje k tomu nejenom krásnou přírodu a načančané historické památky. Potřebuje k tomu funkční prostředí, ve kterém se dá žít bezpečně a opravdu naplno. Česká republika takovým prostředím bezesporu je. Někdo by k té úplné dokonalosti chtěl ještě ten 13. a 14. důchod. Někdo další by ocenil více rozumných politiků, méně nerozumných nebo nejlépe žádné politiky.
Někdo ale nepotřebuje nic dalšího. Někomu úplně bohatě stačí sednout po práci v létě na kolo nebo si nasadit krosnu na záda a vyrazit mezi české luhy a háje a jen se prachobyčejně kochat tou nádherou, která ho obklopuje. Naplno nasát vůni rozkvetlých makových polí. Přivonět si k planému šeříku u cesty. Pohladit rukou stébla řepky. Vášnivě políbit náhodnou kolemjdoucí stařenku…
Česká republika - krajina u Koryčan
Někoho by napadlo, že to, především poslední dobou, dost dobře není pravda, že se tu máme nejlíp. Hlavně ti politici za všechno můžou a měli by se všichni rázně defenestrovat. Teprve bez nich by nám tu bylo nejlíp. Možná by se nám tu bez nich žilo lépe, ale ne nejlíp. Občas totiž zapomínáme, proč tady ti politici jsou.
Aby všechno fungovalo tak jak má, ať už se nám to líbí nebo ne, potřebujeme k tomu všemu jasně daná pravidla/zákony. Bez pravidel nastává chaos. A kde je chaos, tam není nejlíp. Tam nejsou rozkvetlá maková pole a lahodný český modrý mák. Proto si jako nutné zlo, nějaké ty staronové politiky pravidelně volit musíme, aby se nám o naše pravidla i za pomoci nezávislých soudů starali. Aby si vzali celou tu obrovskou mašinérii jménem Česká republika na starost a nasměrovali ji zodpovědně k lepším zítřkům. K lepší budoucnosti pro nás pro všechny.
Proč se ale pořád tak vehementně protestuje a nad vším remcá, když se tu máme tak krásně a nejlíp?
Na tuto otázku je velmi těžké najít dostatečně uspokojivou odpověď. Ba je to téměř nemožné. Dle mého názoru jde o kombinaci dvou faktorů.
Za prvé, jde o nechvalně známou lidskou vlastnost, kterou velmi často pozoruji i sám na sobě:
Věčnou nespokojenost
Člověk nikdy není dostatečně spokojený na to, aby nemohl být ještě spokojenější. Podle mě je to nejdůležitější lidská vlastnost, která posunula lidstvo tam, kde je dnes. Zároveň je ale tato vlastnost jeho prokletím. Kdybychom byli se vším spokojení, měli bychom potřebu někdy vylézat z jeskyní a stavět složitější stavby než domky z hlíny a svázaného proutí? Objevit elektřinu, když se dřevem dá také topit? Vynalézat kolo, když se všude dá dojít pěšky?
Navíc, když si zvyknete žít v nadstandardních podmínkách, za nějaký čas je začnete požadovat za standard. Nadstandard se pro vás stane standardem a vy se stanete nespokojeným. Začněte remcat. Je to nekonečná smyčka.
Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle - to tě dojme! Jen se na to podívej! Vidíš to?! A jestli máš srdce, tak to musíš cítit. To není země, to je zahrádka!
Za druhé,
Lidé jsou zklamaní a mají zlomená srdce
Po sametové revoluci zkrátka očekávali, že toho dostanou mnohem více. Představa načančaného kapitalismu, který se o ně ve všem postará, rychle vzala za své a mnohé občany vrhla do stavu naštvané letargie a pocitu, že si s nimi osud a arogantní politici pouze vytírají svoji zadnici. Všechno již není všech, ale místo toho nikoho není nic a jen některých je něco. Pro někoho těžko skousnutelný stav věcí. S tím spojená těžkopádná nařízení Evropské unie včetně lehkovážného přístupu k migraci v kombinaci s rozprodejem většiny českých podniků nadnárodním společnostem vytvořil všudypřítomnou nevraživost, kterou bude nesmírně těžké nějak prolomit.
Přesto všechno si ale myslím, že je u nás nejlíp. Díky tomu, že nemáme tak vysoké mzdy a náš sociální systém není tak štědrý jako na západě a že vycházíme častěji do ulic kvůli protestům než kvůli tomu, že někam jen jdeme, jsme se stali nezajímavou destinací všech migračních toků a pofidérních existencí. Kdo by k nám také chtěl, když se tu podle všeho máme tak špatně? Dokázali jsme si na čelo nalepit nálepku státu, ve kterém se občané mají příšerně, i když může být opak pravdou. Díky tomu se ale nemusíme tolik bát, že na nás někdo večer vytáhne nůž, nebo že se v našem hlavním městě budeme cítit jako v cizím státě.
V České republice se máme nejlíp, a ne že ne.
