Článek
Píše se rok 2002. Jeden z našich nejslavnějších českých sportovců všech dob Aleš Valenta se připravuje na svůj nejbláznivější a nejšílenější kousek, co svět kdy viděl. Na salto s pěti vruty. Na lyžích. Finále olympijských her v Salt Lake City. Nebylo Čecha, který by tehdy nezatínal dech včetně mě. Nahromaděné napětí se dalo krájet. Můj táta tehdy tak urputně krájel cibuli, že rozkrojil i stůl. Zpátky ale k Salt Lake City 2002.
Aleš Valenta se rozjíždí
Letí! Točí 3 salta a 5 vrutů! Dopadá! Nepadá! Je to tam! Zlato je doma! Jásám!
Já, toho času puberťák s uhry na tvářích, skáču v obýváku neskutečnou radostí do podobné výše, jako tehdy letěl Aleš, až z toho vyvolám další nechtěný mezi-sousedský spor o pravém smyslu života používání naší podlahy a sousedčina stropu.
Mezitím, jeden z amerických dobrovolníků na druhé straně planety - Joshua Jones, který Aleše náhodně potkává v olympijské vesnici a kterému Aleš dovolí dotknout se jeho olympijské medaile, se ho ptá:
„Jak je možný, že jsi dosáhnul takové úrovně dovedností, aniž by sis při tom zlomil vaz?“
„Musíš se propracovat nahoru. Nejdřív se naučíš lyžovat. Pak skákat. Pak udělat 180. Pak 360. Pak flip. Pak to kombinovat, dokud to nezvládneš,“ odpovídá mu Aleš.
To je ono. Přesně tak. Žádný učený z nebe nespadl. O tom to celé je. Člověk se musí sám ve všem, co chce dělat zdokonalit na takovou úroveň, aby to v konečné fázi provedl alespoň s třemi vruty jako Aleš. Tímto pořekadlem se řídím celý svůj život. Kéž by ses mi někdy zvěčnil Aleši. Co bych dal za tvůj slavný podpis! Mohl bych si ho vyvěsit třeba v obýváku jako motivační tapetu.
Proč tady ale Dane píšeš o Alešovi, když to má být především o tvém epickém vítězství (o kterém víš jen ty) v závodě motokár? Ptáte se. Samozřejmě. K tomu se právě dostáváme. Vše se vším souvisí.
Můj slavný pohár. Ten, co teď tak usilovně leštím. Vše se tehdy sehrálo tak nečekaně. Tak rychle.
Hotel Diplomat, Praha. Několik měsíců po slavném Alešově vítězství
Zavítali jsme tehdy s mým tátou na jeden vydařený raut. On pracovně, já příležitostně. Před podobnými akcemi se mě táta vždycky ptal, zda chci jít. Nikdy jsem neodmítl. Jídlo zdarma? Cherry rajčátka, která jste v raných dvacítkách rozhodně jen tak nesehnali, zdarma? Krevety a kaviár za pár nucených úsměvů? Vždy jsem šel. I kdybych si před rautem musel odsedět dvouhodinový koncert symfonického orchestru.
Tento raut však byl tentokrát něčím výjimečný. Měl se ho totiž účastnit olympijský vítěz v akrobatickém lyžování Aleš Valenta.
Dostali jsme se na akci s příchutí adrenalinu a benzínu oslavující automobilovou stáj McLaren Mercedes (pro mě stále jen raut). Teď, po dvaceti letech, mě teprve došla adrenalinová souvislost Formule 1 a akrobatického lyžování. Matně si pamatuji, že tam tehdy byla dokonce vystavená formule v celé své kráse. Po stěnách podzemního parkoviště hotelu, kam se člověk podíval, byl vylepený létající Fin Mika Hakkinen. Středobodem vesmíru byly však motokáry. Právě zde probíhal závod juniorů-amatérů. Řev motorů, že nebylo slyšet na slovo a všudypřítomná vůně ukápnutého benzínu, dodávaly této atmosféře nadpozemský nádech mystičnosti.
„Nechceš se taky projet?“ zeptá se mě táta.
„Já v tom ale nikdy neseděl,“ odpovídám tátovi a nakládám si plný talíř krevet a cherry rajčátek.
„To zvládneš,“ odpovídá táta a zařadí mě i s plným talířem do fronty adolescentů natěšených na závod, která je pomalu přes celé podzemní parkoviště hotelu.
Jede se časovka. Závodník s nejrychlejším kolem vyhrává. Dle moderátora závodu (rautu) se tři nejlepší borci mohou těšit na speciální ceny včetně podpisu od samotného Aleše Valenty! Kde je ale Aleš? Nikde ho nevidím. Po zhruba půl hodině čekání se dostávám konečně na řadu. Lidí je zde skutečně požehnaně. Moje střeva mi dávají najevo, že jsem to s těmi krevetami a cherry rajčátky mírně přehnal.
„Musím kadit,“ pravím tátovi.
„To vydržíš. Jdeš na to. Držím palce!“ praví táta, který si odchází pro svůj talíř.
Ocitám se na závodním okruhu. Kdosi mi nasadí helmu a strčí mě do motokáry.
„Jak se jmenuješ?“ ptá se mě někdo.
„Já?“ koktám, „Já jsem Suchan,“ odpovídám.
„Bez jména? OK, držím palce!“ odpovídá někdo, zkontroluje mi pásy, helmu a jde dál.
Koutkem oka zahlédnu soupeře po pravici. Něco na mě zabručí. Je zhruba o hlavu vyšší než já. Vypadá, že mě plánuje rozmáčknout svou motokárou hned v první zatáčce. Nervózně polknu. Potlačím nabíhající depresi. Nikdy jsem nic neřídil. Moje zkušenosti s řízením vozidla zahrnují pouze hru Gran Turismo a ovladač Playstationu. Nechci tu být. Jediné co chci je si plně naložit jídlem další talíř chvilku po tom, co se někde vyprázdním.
Zelená světla svítí. Start závodu!
Závodníci vyrážejí! Já bych měl vyrážet. Stlačím nohou pedál. Moje motokára se rozjede ale… dozadu! Nějaký vtipálek přede mnou mi zařadil zpátečku. Narážím do vozidla za mnou. To mě následně předjíždí a já tak zůstávám posledním závodníkem na startu.
Tak to je konec Daníku, vylepí si tě tu jako odstrašující případ, jak to nemá vypadat, sdělí mi můj mindrák.
Nikdy neházej flintu do žita, určitě to ještě doženeš, ozve se sebevědomí.
Výhodou časovky je, že se jede na více kol. První možná nevyhraju, ale co ty další? Navíc teď mám úplně prázdnou trať, pokud se mi tedy v nejbližším okamžiku podaří vyjet.
Než zjistím, kde je páčka na přendání zpátečky, vrátí se můj táta s plným talířem krevet a začne mi bouřlivě fandit. Konečně nacházím onu páčku a vyrážím správným směrem. První kolo je zahřívací. Nejprve jedu značně opatrně, ale postupně mě opouštějí zábrany a já se řítím čím dál tím rychleji. To je rychlost! Začíná mě to neskutečně bavit. Strach a střevní potíže mě zázračně opouštějí. Zatáčky vybírám jako létající Fin Mika Hakkinen. Rychlost motokáry mě naprosto pohlcuje. Adrenalin na maximální otáčky. Netuším jak dlouho jedu nebo kolik kol, ale najednou se rozsvěcují červená světla a závod končí.
Ach jo. Zrovna mi to začalo jít. Pomyslím si. Zařadím zpátečku a letím na záchod. Záchod stihnu. Další porci krevet a rajčat už ne.
Vyhlášení vítězů
„Dámy a pánové, máme tu třetí místo! Aleš Martin!“ hlásá moderátor. Bouřlivé ovace přihlížejícího publika. Tak je to Martin nebo Aleš? Běží mi hlavou.
„Druhé místo! Martin Novotný!“ pokračuje po chvíli moderátor. Bouřlivé ovace. Já dojídám po tátovi talířek.
„A první místo! Suchan!“ zakončuje moderátor. Ticho v publiku. Nemohu tomu uvěřit. Táta také ne.
„Suchan! Kde je ten Suchan?“ ptá se nedočkavě moderátor. Táta mě postrčí kupředu a já obsazuji stupeň nejvyšší. Potřesení rukou s neznámými lidmi. Vyfasování výhry a poháru. Aleš Valenta však nikde. Jsem mírně zklamaný. Je však v igelitce! Jeho podpis! K tomu dostávám dort, autíčko a poukaz na jízdy zdarma. A… super pohár!
Pohár, chcete-li pracholapka, by se měl leštit minimálně 1× týdně lehce navlhčeným hadříkem. Umístěn by měl být nejlépe uprostřed místnosti tak, aby si ho každá vaše návštěva musela všimnout.
„Kam půjdeme příště?“ ptám se nedočkavě táty.
