Článek
Strašák v podobě končící STK (technická kontrola) nám způsobuje nepříjemné sny a nervozitou nově vyrašené pupínky každé dva roky.
Nejjednodušší varianta absolvování této zkoušky odvahy se jeví ta, kdy svůj vůz na STK sami přivezete a budete doufat ve vůli boží. Tady ale pozor. Když pomineme prkotiny, které lze přehlédnout a zařadit do skupiny lehkých závad, jako jsou např. světla, co nesvítí a stěrače, co nestírají, tak je ve vašem voze spousta dalších záludných míst, které při zjištění závady už tak banální být nemusí. Může se vám pak stát, že na STK musíte po měsíci znovu. V horším případě vám hrozí i to, že vaše auto z STK nepustí vůbec a vy ho musíte nechat odtáhnout.
Druhým extrémem je, že si STK necháte vyřídit přes nějaký ten autoservis nebo známého, co tomu rozumí a „ví, kam s tím křápem zajet“. Tady máte jistotu, že vše dopadne dobře, nicméně pokud nemáte dobrého známého počítejte s tím, že vás to může stát i jeden celý jednorázový příspěvek na dítě.
Zlatá střední cesta je nechat si váš vůz zkontrolovat pár týdnů před koncem STK. Dost brzo na to, abyste mohli v autoservisu se ctí odmítnout velkorysou nabídku zprostředkování STK a ušetřit pár korun. Zároveň ale tak akorát, aby se mezi proběhlou údržbou a samotnou STK něco nepokazilo.
Já volím po poslední eskapádě s STK, kdy jsem tamnímu technikovi nedokázal vysvětlit, proč moje brzdy nebrzdí, zlatou střední cestu. Opouštím autoservis s dobrým pocitem, že ta kontrolka na výměnu oleje po delší době opět přestala svítit. Všechno je prý v nejlepším pořádku. Evidentně dobrá známka toho, jak skvěle se o 16 let starý vůz starám. Motor vrní jako spokojený kocour. Čas kvapí a já mám být za chvíli v práci. Ovšem v jiném městě. Proto dlouho neotálím a vyrážím přes české vykácené luhy a háje na cestu.
Maximální povolenou rychlostí předjíždím další účastníky provozu včetně cyklisty, kombajnu a kouřem obaleného malotraktoru. V autoservise jsem se mírně zdržel, a proto počítám každou minutu, abych to do práce stihnul.
Co se ale nestane. Auto začne po několika ujetých kilometrech z ničeho nic zpomalovat. Plyn si zřejmě usmyslil, že je transgender a stane se spojkou. Téměř nereaguje. S nohou na podlaze sešlápnutém pedále s maximálním úsilím dokážu z auta vytáhnout rychlost zhruba 10 km/h. Po chvíli mě předjíždí cyklista. Že by se mi osud posmíval a snažil se mi vyčíst můj roky odkládaný cyklovýlet do práce?
V mírném kopci se pak auto zastavuje úplně. Odmítá pokračovat dál. Kombajn, který se nachází hned za mnou dokoná zkázu. Totální blokáda provozu je na světě. Už s jistotou vím, že to do práce nestihnu, ale to je teď moje nejmenší starost. Vesta nenalezena. Trojúhelník umístěn. Jediný, kdo se kromě dalšího cyklisty dokáže kolem kombajnu prosmýknout je po nějaké době zakouřený malotraktor. Zastaví hned vedle mě a vypne motor.
„Copak synku, nejede?“ zeptá se mě milý děda, který mezitím vystoupil ze svého stroje.
„Chceš popotáhnout mladej?“
„Ano, děkuju. Jsem úplně nahranej. Nemůžu najít vestu ani tažné lano,“ odpovídám v zoufalství.
„Má to určitě dva a půl metru a je to vůbec lano?“ ptám se následně zachránce, který mi po nějaké době štrachání v tajném zavazadlovém prostoru z boku svého stroje podává šňůru na prádlo.
„Ale jistě,“ odpovídá děda a zapaluje si cigaretu. Po chvilce snažení „tažné“ lano zkušeně zapojuje. Je vidět, že se vyzná a nedělá to poprvé. Poté usedne do malotraktoru a snaží se znovu nastartovat. Po delší chvilce, kdy už to vypadá, že budeme potřebovat odtah oba a kdy se mi podaří nalézt i svou ztracenou výstražnou vestu, motor malotraktoru konečně chytne.
„Tak jedem! Hlavně si nech otevřený okýnko, ať se slyšíme, kdyby něco!“ praví děda.
Z kvalitního malotraktoru se dá bez problému vytáhnout z kopce i rychlost nad 10 km/h
Z malotraktoru to čoudí jako ze špatně udržovaného komínu. Lepší ale nějaký odtah než žádný odtah. Po chvíli však měním názor. Přes kouř a malotraktor není nic vidět. Úsilí, které musím vynaložit, abych dědovi naleštěný malotraktor nepochroumal je obrovské. Pálí mě v zarudlých z kouře opuchlých očích, ale dodržuji pokyny, které jsem dostal. Okýnko nezavírám. Nakonec se přece jen nějakým zázrakem došouráme do cíle.
Celý vyuzený ale šťastný, že jsem nemusel jít pěšky, obdarovávám dědu tričkem s nápisem „Miluji kuny a Chorvatsko“, poděkuji mu za záchranu a jdu si do práce vypláchnout oči. On mezitím pokračuje dál v cestě. Jede prý orat brambor.
Pár dní poté je mi v autoservise sděleno, že se něco od filtru urvalo, někam to vlezlo a něco to ucpalo. Že to prý nemohli dlouho nalézt, proto ty hodiny práce napočítané navíc. Tento týden jsem si z garáže vyndal zaprášené kolo. Mám jistotu, že jediné, co se na něm urve, budu já sám.
