Článek
Americký Brooklyn devadesátek u nás v Česku v podání současných puberťáků vypadá takto:
Rozverná skupina švarných jinochů a dívek si vykračuje ulicí a myslí si, že jim patří celý svět včetně chodníku, po kterém se chystá jít i moje maličkost. To, že jdou proti vám, tušíte s předstihem dávno před tím, než se jim připletete do cesty. Je to díky hlasité hudbě, kterou tato skupina vyluzuje z bezdrátového reproduktoru, který visí na špagátu na jednom z členů, asi náčelníkovi party. Nápadně podobná analogie černošského gangu z dob, kdy byly v módě dlouhé, těžké, falešné, zlaté řetězy, na ramenou nošené obří hlasité kazeťáky a balónové kalhoty stažené na půl žerdi s vyčuhujícím zadním riftem uprostřed. Pomineme nyní nevhodné chování takových jedinců, které obvykle zahrnuje pozdrav:
„Uhni, vole!“
Ani výše zmíněná situace není výjimkou a pokračuje, v tom lepším případě, vaším úskokem/pádem do přilehlého trsu extra pálivých kopřiv. Vynecháme také rozbor naprosto nevhodného chování dnešních puberťáků a ještě méně vhodného stylu oblékání a zaměříme se čistě jen na to, co dnešní mládež považuje za ten nejlepší hudební skvost, který v současné době poslouchá, a který musíte poslouchat i vy, protože máte tu smůlu, že jdete zrovna kolem.
Českému hudebnímu žebříčku roku 2023 hudební platformy Spotify suverénně vévodí rapové duo Calin a Viktor Sheen se skladbou Safír a shodou okolností to byla stejná skladba, kterou jsem zaslechl při svém letu do kopřiv. Jde o aktuální, nejpopulárnější mainstreamový rap, tzv. nový pop, který symbolizuje úpadek hudebního vkusu mladých. To myslíte opravdu vážně? Copak nevíte, jak zní kvalitní hudba? Například píseň Karla Svobody Studánko stříbrná z úst Hany Zagorové, jež vévodila v roce 1975 všem socialistickým, možná i kapitalistickým hitparádám, a stala se tím nejlepším hudebním skvostem z našich luhů a hájů?
Pojďme se podívat na kus textu, tj. o čem zpívají zmínění rapeři a porovnejme to s klenotem naší milované zesnulé Haničky.
...stojíme spolu ve stínu…
Je to příběh o lásce mezi dvěma lidmi, z nichž má minimálně jeden alergii na sluníčko. Nic hlubšího v tom nehledejte. Zaujala mě ale pasáž:
…vysoko jsem, nejdu zpátky, zem je láva…
Zde bych chtěl podotknout, že celá tato věta je úplně špatně. Nemělo by to být spíše: na zemi je láva, nebo ještě lépe: na zemi teče láva a vysoko jsem, proto v žádném případě neslezu dolů, protože bych se spálil na uhel? Píseň pokračuje:
…projíždíme noční Prahou, lambotinky na nohách…
Originální zkomolenina slov sportovního vozu Lamborgini a dámských Loubotinek, tady musím zatleskat, to se povedlo.
…chtěl jsem tě vzít mezi nás, koupil tohle a vzal tam… Ale vidím Niagáry, vždycky když se ti otáčím zády… ale nic, co bych neuměl spravit…
Výstižný příběh o lásce mezi mužem a ženou a mezi ženou a mužovou kreditkou. Teď přichází na řadu závěrečná, nejpodivnější část:
…vystoupám byla gamba…
Myslí tím úředně správní jednotku v Tibetu nebo snad stonek rostliny? To by určitý smysl dávalo.
…Baby sweet jak mango, nohy tančej tango… nabíháme s bandou, plná kára cargo…
Podivná kombinace češtiny a angličtiny.
…Brati moji za mnou… fialovej drink… dávaj papír… před prahama zametýno… Brno, Praha v jednu ráno vidím rohatýho.
Následuje zřejmě slovenština, podpora ODS, hrubka a nepochopitelná preference Brna před Prahou, raději to ukončíme a přejdeme plynule k písni Studánko Stříbrná. Jen pro ukázku, první dvě sloky této geniální písně:
Tak někdy se mi snívá,
že zas dva cůpky mám
a duha zlatohřívá mě vede zpátky k nám.
Zas proletím tou brankou,
až k lesu můžu jít a kleknu nad studánkou
a ona dá mi pít.
Studánko stříbrná,
ty jsi tam a kde jsem já?
Kde tě mám, studánko stříbrná?
Kde jsou dětská přání má?
...
Překrásný text bez zbytečných cizojazyčných vsuvek, jež vyjadřuje stesk Haničky po prožitém dětství. O tom, jak si užívala neposkvrněné, ryzí přírody a pila z tehdy ještě čisté křišťálové studánky.
Do Zagorky jsem se naplno zaposlouchal bohužel až po její smrti. Je pravda, že se její písně u zástupců mladší až středněvěké generace nedají poslouchat pořád dokola a je nutné jim dát chvilku čas. Musíte je nechat tzv. dozrát. Po čase si ale uvědomíte, o jakou pěveckou bohyni jsme přišli a že nejenom ona, ale i neméně slavný Karel Gott byli naprosto výjimečnými zpěváky. Měli skutečně hlas, co hladí duši a zpívali písně, které dávaly smysl. Omlouvám se celému českému mainstreamovému rapu, ale tyhle dvě zásadní proměnné v jejich případě skutečně nevidím.
Na další střet s pouličním gangem hudebních buranů jsem již ale připraven. Obří repráček pod tričkem a Haniččina písnička „Já nemám strach“ čekají na svoji chvíli a na svůj trs žahavých kopřiv.
