Hlavní obsah
Názory a úvahy

Zakořeněnost potřeby, aby se o mě někdo staral. Aneb jsem pravičák, ale na můj důchod mi nešahej!

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: DELL-E, Daniel Suchan
17. 3. 10:40

Máme svobodu. Demokracii. Můžeme si dělat cokoli se nám zlíbí, ale nám se furt něco nelíbí. Proč to tak je? Není to tím, že je demokracie prostě jen špatný nápad?

Článek

Dítě revoluce

Jsem dítě revoluce. V komunismu jsem stihl pouze pár měsíců. Život bez svobody si tedy nedokážu vůbec představit. Musel jsem si o minulém režimu něco sám načíst, vyslechnout a vynadívat, aby mi došlo, že jsem měl setsakramentskou kliku, že mohu žít ve svobodné zemi a chodit k volbám. Také to při nich nemusím „házet“ pouze jedné straně, ale mohu si dokonce i vybrat. I když často volím horší zlo, stále volím. Jsem svobodný člověk.

Proč tento pocit. Pocit svobody, že si člověk může dělat „téměř“ co chce a jezdit „téměř“ kam chce, není ale naprosto vlastní všem? Proč se najdou lidé, a není jich málo, kteří by uvítali nastolení nového pořádku. Nejlépe toho neokomunistického, kdy bylo všechno všech a nezáleželo na tom, jestli něco umíte, ale hlavní roli hrálo to, jak moc jste věrní straně? Já už prostě nechci jezdit jenom do Bulharska nebo na Krym.

Alpy, nedosažitelné, vysněné hory

Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak jsem si skvěle zalyžoval v Alpách. Nešikovně se mi tam zamotal syn na pomě. Respektive jsme to zkusili, jestli už to dokáže vyjet sám. Vyjel, ale neodhodil. Já blbec nejel před ním a nenapadlo mě, že mu nahoře nikdo z personálu nepomůže. Moje chyba. Na kameře si někdo asi dával šlofíka a poma jela vesele dál. A on se prostě nechtěl pustit. Jel by po zadku asi až dolů, a jezdil by tam zřejmě až do dnes, kdyby ale nepřiskočil jeden zázračný vousatý děda a nepomohl mu. Děda z Čech. Těch Čechů tam bylo opravdu hodně. Dalo by se říci, že tam byli jenom Češi. Dřív to tak ale nebylo.

Foto: bess.hamiti@gmail.com, Pixabay

Byli tam a jsou tam, protože mohou naprosto svobodně opustit svoji zemi, aby se jim naprosto svobodně mohl jejich syn zamotat kdesi nad svahem do bezpečnostního plůtku. No, není to paráda? Proč tedy mají Češi vůbec nějaký problém, když tohle všechno můžou dělat? A my můžeme dělat cokoli. Nemusíme ani bydlet v Čechách, když se nám tady nelíbí. Mnozí škarohlídi by některé z nás nejradši poslali v současné době do Ruska nebo naopak na Ukrajinu, ale proč má vůbec někdo potřebu někoho někam posílat, když si tam dotyčný může naprosto svobodně dojet sám? Když je demokracie.

Špatně pochopená a uchopená demokracie

Pak mě to napadlo. Lidé neumí s demokracií zacházet. V bouřlivých devadesátkách se tu dělo spoustu věcí. A to i takových, že celá řada lidí skončila na mizině nebo v horším případě někde v pangejtu. Zprivatizovalo se všechno, co se zprivatizovat dalo. Rozkradlo se všechno, co se rozkrást dalo. Kdo byl šikovný, tak si nahrabal. Ti nejšikovnější, často bývalí komunisté, se stali ministry nebo zabrali nejrůznější vedoucí pozice. Ti slušní byli až moc slušní. Příliš naivně věřili Havlovi a i on byl příliš naivní. Mělo se to více ohlídat. Ale neohlídalo.

Teď už je ale pozdě se ptát, kde se stala chyba. Tohle všechno i další vývoj v novém tisíciletí mělo pouze za následek to, že vznikla obrovská skupina lidí. Nespokojených lidí, kteří nejsou komunisté, ale kteří jsou naštvaní na demokracii a na to, jak se to tady vedlo. Spleť korupce a přešlapů vedla k nástupu nové éry v České republice. Éry populismu a extrémismu.

Demokracie není špatná, ale musí se to s ní umět. Respektive nikdo nic lepšího, svobodnějšího zatím nevymyslel. Člověk si demokracie musí vážit a opečovávat ji. A především si musí ohlídat, aby o ní zase nepřišel.

Pozůstatky komunismu

Ten úplně největší problém ale kupodivu nevidím v tom, že spousta z nás je naštvaných, jak se to tady po revoluci vedlo. Ten problém vidím v odkazu, který tady po sobě komunisté nechali. Spousta lidí si zvyklo, že když jsem hodný a nezlobím, tak se o mě někdo stará. Stát se o mě stará. Jinak řečeno, když si nic nemyslím a dělám to, co dělat mám, dostanu odměnu. Například solidní důchod. A hlavně, ti šikovnější, schopnější, pracovitější, podrží ty méně schopné. Tento přístup ale s příchodem demokracie skončil. Ti šikovnější a pracovitější už tolik nedrží ty méně schopné nebo líné.

Foto: Thomas Ulrich, Pixabay

Berlínská zeď

Když si vezmeme kupříkladu ten zatracený důchod. Spousta lidí argumentuje, že celý život platí nejrůznější daně a poplatky, tak proč by na stará kolena nemohli dostat pořádný, solidní důchod a mít klid? Ano. Skutečně. Tak by to v ideálním případě mělo fungovat. A je to správně. Bohužel ale my nežijeme v ideálním světě nebo ve Švýcarsku, ale v Čechách. Špatná životospráva našeho rozpočtu, ať už za ni mohou minulé vlády, nebo pandemie, a současná situace nám prostě nedovolují rozhazovat peníze a prohlubovat deficit našeho rozpočtu, který atakuje dno Mariánského příkopu a blíží se řeckým (historickým) číslům. Když si to situace vyžaduje, je holt nutné šetřit, ale nejenom na důchodech, ale všude, kde je to možné.

Proklatá valorizace

Ano, také to musím zmínit. Valorizace. Nejsem ekonom, ale ptal jsem se šikovného ekonoma. Kdo proboha vymyslel ten systém? Systém, kde se vyplatí odejít do předčasného důchodu, abych na valorizaci získal víc než člověk, který poctivě pracuje, dře se z kůže a odejde o chvilku později do důchodu regulérního? To k uklidnění situace rozhodně nepřidá. Nemělo by se přeci motivovat, aby se pracovalo co nejdéle, pokud je to možné? Stát ale dělá úplný opak. Motivuje k tomu, aby se šlo do důchodu dřív. To je přeci úplně na hlavu. To, co teď dělá vláda je, že hasí oheň, který už ale hoří několik let a má tolik ohnisek, že je téměř nemožné s tím cokoli udělat.

Co dál…?

Člověk by se neměl spoléhat na stát nebo obecně na kohokoli, že mu s něčím pomůže. Zvykněme si na to, že nemusíme nikoho poslouchat. Sami si můžeme určit, kdy půjdeme do důchodu prostě tím, že se pokusíme na důchod si našetřit. A odejít do důchodu pak můžeme třeba v 60. Přestaňme si namlouvat, že žijeme ve Švýcarsku nebo v nějaké jiné bohatší zemi, než jsme my. Žijme s tím, co máme, i když to je někdy prosté a holé nic.

Foto: Ellen, Pixabay

Až mi vmetete do obličeje, že jsem z kavárny a lezu Fialo-Pavlo-Jurečkovi do zadku. Nejsem. Jsem svobodný člověk, který jen rád jezdí do Alp nebo do Horních Albeřic na lyže. Zároveň nechci ale svým dětem odkázat pouze mizernou budoucnost, zničenou planetu a nulové vyhlídky na zlepšení.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz