Článek
Tasmánie je ostrov na jih od Austrálie, který byl domovem hrdých Tasmánců. Existuje několik teorií o tom, jak se Tasmánci na ostrov dostali. Na základě archeologických nálezů byli Tasmánci nejpravděpodobněji potomky migrace původních obyvatel Austrálie, kteří dorazili na ostrov Tasmánie během poslední doby ledové, tj. zhruba před 20 tisíci lety. Tehdy existovalo suché spojení mezi Austrálií a Tasmánií, i díky ústupu oceánů (přeměně v ledovce).
Během této doby byla hladina oceánů a moří o několik desítek metrů nižší než dnes, což umožnilo původním obyvatelům Austrálie a Tasmánie překonat tento pás suchou nohou a dostat se na druhou stranu. Později bylo toto spojení přerušeno, když se hladiny moří opět zvýšily a oblast mezi Austrálií a Tasmánií se stala vodním průlivem, jak ho známe v současnosti.
Vlevo - současné satelitní fotografie ostrova Tasmánie. Vpravo - zaplavování Bassiánské pláně při zvyšování hladiny moří a oceánů před cca 14 tis. lety.
Klidný život Tasmánců
Tasmánci obývali celý ostrov Tasmánie i sousedící ostrůvky, které mají dohromady rozlohu zhruba 68 000 km². Bydleli v provizorních přístřešcích a jeskyních, které byly tvořeny přírodními formacemi, ale také si sami stavěli jednoduché přístřešky z větví a kůry. Jejich život se odehrával převážně v přírodě, protože neměli žádná města nebo vesnice.
Žili v kmenových společnostech, takových velkých rodinách s jasně danou hierarchií, kde starší a zkušenější členové měli větší sociální váhu. Byli známí svými lovecko-sběračskými zvyklostmi. Muži byli lovci a starali se o bezpečí svého kmene. Naopak ženy měly důležitou roli při shromažďování a zpracování potravy, výchově dětí a udržování kulturních tradic.
Hlavní složkou jejich stravy byly různé druhy ryb, korýšů, mlžů, plazů, ptáků a menších savců (včetně tasmánského čerta), ale také jedlé rostliny a ovocné plody. Tasmánci lovili a sbírali potravu pomocí luků a šípů, harpun, klacků a dalších jednoduchých nástrojů.
Tasmánci, malíř Robert Dowling, rok 1856
Tasmánské zvyky a signály
Tasmánci byli zruční řemeslníci. Vyráběli nejrůznější šperky, nádoby a nástroje z kostí, kůže a dřeva. Jejich izolace od zbytku světa, která trvala několik století, vedla k vývoji unikátní tasmánské kultury. Měli rozvinutý systém řeči, který byl složitý a obsahoval mnoho dialektů. Byli schopni komunikovat na vzdálenosti až několika kilometrů pomocí zvláštních hlasových signálů. Měli také vlastní hudbu, charakteristický tanec a vlastní zvyky.
Kupříkladu své mrtvé obvykle zpopelňovali a následně rozptylovali v moři. Věřili v totemová zvířata, která byla považována za duchovní ochránce každé skupiny. Ta kromě toho hrála důležitou roli v medicíně, protože se věřilo, že jsou schopna léčit různé nemoci. Tasmánci se od ostatních původních obyvatel Austrálie a Oceánie lišili také svým vzhledem. Měli temnou kůži a husté vlasy, což je odlišovalo od australských domorodců, kteří měli kůži naopak světlejší a vlasy kudrnaté.
Britská trestanecká kolonie
Ostrov Tasmánie byl objeven v roce 1642 Nizozemcem Abelem Tasmanem. Nicméně k jeho osídlení došlo až v roce 1803, kdy zde Britové založili trestaneckou kolonii. Zpočátku se kolonie potýkala s mnoha problémy, jako byla nedostatečná infrastruktura, nevhodné klimatické podmínky a napětí mezi vězni a kolonizátory. Postupem času se však podařilo situaci zlepšit a Tasmánie se stala prosperující britskou kolonií. V 50. a 60. letech 19. století bylo na ostrově objeveno zlato, což vedlo k urychlenému nárůstu osídlení a rozvoje ekonomiky. V té době se také na Tasmánii začaly stavět první cesty a železnice.
Vztahy mezi tasmánskými domorodci a britskými kolonizátory nebyly zpočátku vůbec špatné. Tasmánci byli velmi pohostinní a rádi přijímali hosty. V průběhu let se ale situace postupně zhoršovala, protože kolonizátoři potřebovali stále více půdy pro chov dobytka a zemědělství. Trestanci dobrým vztahům také příliš nepřidali. Byli často brutální a násilní. Kvůli tomu se často dostávali do konfliktů s tasmánskými domorodci, kteří se snažili bránit své území.
Tasmánské kánoe, malíř Thomas Baines, rok 1855
Black War a poslední Tasmánec
V roce 1820 byla na ostrově vyhlášena tzv. „Black War“, což byla série konfliktů mezi tasmánskými domorodci a britskými kolonizátory, které vrcholily mezi lety 1830 a 1832. Během těchto konfliktů bylo zabito mnoho domorodců a uvězněno mnoho dalších.
Mezi nechvalně proslulé milníky tohoto období se stal masakr na ostrově Maria. Britský guvernér George Arthur tehdy nařídil vyslat vojenskou výpravu za účelem potrestání Tasmánců, kteří údajně napadali osadníky v okolí. Britské síly přistály na ostrově a následovalo několik týdnů krutých bojů, během kterých bylo zabito nejméně 100 až 200 Tasmánců. Masakr na ostrově Maria byl jedním z největších a nejkrutějších konfliktů mezi britskými osadníky a Tasmánci. Byl to také jediný případ, kdy byla nasazena vojenská síla proti domorodcům, a to s cílem získat kontrolu nad územím, které považovali za své.
Britští kolonizátoři začali po tomto incidentu systematicky pronásledovat a zabíjet domorodé obyvatelstvo, což vedlo k téměř úplnému vyhlazení Tasmánců. Odhaduje se, že v roce 1803, kdy Britové poprvé přistáli na Tasmánii, zde žilo asi 5000 domorodců. Ke konci roku 1832 jich zůstalo pouze pár desítek. V roce 1876 zemřela poslední známá plnokrevná Tasmánka jménem Truganini. Po její smrti byl tasmánský kmen oficiálně prohlášen za vyhynulý.
Poslední čtyři domorodí Tasmánci. Truganini sedí napravo.
Důsledkem této tragické kapitoly v historii Tasmánie byla ztráta mnoha aspektů domorodé kultury, ztráta znalostí o životě na ostrově, jakož i ztráta genetického materiálu Tasmánců. Až do nedávné doby nebyly dokonce Tasmánci oficiálně uznáni ani jako etnická skupina v Austrálii a Tasmánii.
