Článek
Když se řekne zdravotní sestřička (správně všeobecná sestra), všem se vybaví pozitivní veselá a usměvavá slečna nebo paní. Někdy bohužel i vyhořelá sestra, která se mračí a člověk se jí bojí na něco zeptat.
Studentky a studenti nastoupí do prvního ročníku všeobecné sestry s určitým očekáváním. Někdo neví, zda to dostuduje, někdo si je jistý, že obor vystudovat chce a ví dokonce, jaké oddělení v nemocnici mu je blízké.
Někteří studenti vystudovali praktickou sestru, a tak nějaký pojem o práci mají, i když ne úplný. To pravé seznámení se s prací všeobecné sestry přinese až první zaměstnání.
Nová sestra po škole nastoupí do práce plná očekávání a většinou s tím, že se chce ještě hodně věcí naučit a s mírou empatie chce pečovat o svěřené pacienty.
Je nutné podotknout, že každé oddělení je jiné a má své vlastní zvyky, postupy a harmonogram a od toho se odvíjí péče o pacienty.
Teprve v provozu oddělení nová všeobecná sestra pozná, jak to chodí. Je několik faktorů, proč se tam sestry neudrží nebo ani po škole nenastoupí a jsou mimo svůj obor.
Nápor informací
Je toho strašně moc, co se nová sestra musí naučit po zahájení pracovního procesu na svém oddělení. Harmonogram, používaný materiál a přístroje (EKG, lineární dávkovače, infuzní pumpy, monitor, glukometr, nemocniční informační systém,…), komunikace s lékaři, práce s dokumentací, specifika oddělení a péče o jeho pacienty.
Je toho neskutečně moc od drobností až po řešení akutních závažných problémů. Některé nové sestřičky to nemusí zvládnout. Neví, co přesně mají dělat, zmatkují, nedokáží si určit priority a ještě třeba na ně lékař zvýší hlas. Vypjatých situací nemusí být tolik, opět záleží o jaké oddělení jde. Ale každý člověk zvládne jen určitou míru stresu, ne každý zdravotník má nervy z ocele.
Studijní praxe
Častou demotivací pro práci v nemocnici je už samotná praxe na odděleních při studiu. Velmi často se stává, že sestry se ke studentkám (studentům) nechovají hezky. Budoucí sestry se pak necítí v takovém prostředí dobře, utvoří si obraz toho, že to tak funguje asi všude až na pár výjimek.
Často studenti stojí nebo sedí na chodbě s pocitem nepřijetí kolektivem. Bojí se na něco zeptat. Bojí se vstoupit do sesterny a cítí, že tam nejsou vítané. Mnohokrát na ně sestry nemají čas a studenti mají pocit, že jsou akorát tak na obtíž.
Budoucí sestry jsou třeba i svědky konfliktu mezi zaměstnanci a získají dojem, že na toto oddělení určitě pracovat nikdy nepůjdou, když tam vládne taková nálada.
A nejde jen o zaměstnance. Už při praxi se studenti setkají s pacienty, kteří jsou dezorientovaní, agresivní tělesně i verbálně, křičí, odmítají své léky, snaží se opustit lůžko, i když jsou imobilní, a také v neposlední řadě trpí třeba inkontinencí stolice a ušpiní exkrementy značnou část svého lůžka, pokoje, toalety a ještě do toho si odstraní periferní žilní katétr, protože nevědí co to je a nechtějí to na ruce mít, načež zaneřádí pokoj ještě víc krví k tomu.
Když se vrátím ještě ke kolektivu, na některých odděleních je šikana. I toho si budoucí sestry všímají.
Náročnost povolání a málo volného času
Pracovat na lůžkovém oddělení přináší nadměrnou psychickou, ale i fyzickou zátěž. Sestra musí mít přehled o oddělení a svých pacientech. Musí hlídat jejich zdravotní stav, musí podávat medikaci, hlídat její správnost, pečovat o invazivní vstupy, tlumit bolest, pečovat o rány a spousty dalších a dalších úkonů, neboť práce všeobecné sestry je velmi rozmanitá a obsáhlá. K tomu patří i vypjaté psychicky náročné situace, časová tíseň, málo času na předávání služby.
Nová sestra, která pracuje u lůžka na 100% úvazek v nepřetržitém provozu musí počítat s tím, že bude mít služby různě nepravidelně. Víkendy, svátky a noční. Může si sice napsat dopředu požadavky na některé volné dny, které potřebuje třeba kvůli lékaři, ale jinak staniční sestra rozepíše služby a hotovo. Většinou se slouží 12ti hodinové směny, ale zaměstnavatel proplácí méně, i když je sestra reálně v práci 13 hodin. Pauza na oběd se neproplácí.
Ve volnu mezi službami je potřeba nakoupit, obstarat domácnost nebo i děti a odpočinout si. Když se slouží přesčas, myslí se tím služba navíc, nikoli být v práci déle.
Den po noční službě nelze brát jako volno. Člověk je rád, že se doplazí domů, dá si sprchu, skočí šipku do postele a dohání spánkový deficit.
Po denní službě bolí nohy, záda, hlava, někdy i duše. Záleží jaká byla směna, co se dělo, řešilo. Často po odchodu domů následuje ticho, koukání do blba, přehrávání myšlenek, jestli jsem něco nezapomněl napsat, udělat, říct u předávání, atd. Zodpovědnost u tohoto povolání je ohromná a člověk je jednou nohou ve vězení.
Míra stresu může být tak velká, že to sestra absolventka nezvládne a odejde. Mladé sestry si chtějí užívat život, cestovat, mít víkendy s rodinou a přáteli a nestrachovat se, že nějaká kolegyně onemocní a bude muset vzít službu za ní, protože není nikdo jiný volný.
Nové sestry slouží často Vánoce, Silvestry, svátky, protože starší sestry si nárokují volno kvůli dětem. To také nikdo nechce každý rok snášet. Neplatí to všude, jsou starší sestry, které rády slouží svátky, ale děje se to.
Navýšení kapacit škol není řešení
Když jsem se hlásil na všeobecnou sestru já, bylo několik kol přijímacích zkoušek. Kdyby byl o obor zájem, určitě by jich tolik nebylo třeba.
Začalo nás studovat 60, byli jsme rozdělení do dvou samostatných tříd. Do druhého ročníku nás šlo o dost méně a už jsme byli jen jedna třída spojená z těch dvou původních. Proč k tomu došlo?
Některé moje spolužačky během prvního ročníku přestoupily jinam. Třeba na medicínu, nutričního terapeuta, atd. Všeobecnou sestru vlastně studovat nechtěly, potřebovaly však někde zakotvit kvůli statusu studenta, než je vzali na jiný obor.
Dalším důvodem bylo nezvládnutí učiva. Některé studentky odešly kvůli anatomii v zimním semestru, další odešly v letním semestru kvůli klinické propedeutice. Rozhodly se, že je to nebaví, nechtějí se to učit, přestoupí jinam nebo se spokojí s maturitou, půjdou někam do práce (ne vždy do nemocnice) a hotovo.
Když naše třída zakončila studium absolutoriem, ne všichni šli do nemocnice. Později se některé spolužačky vdaly a otěhotněly.
Nesleduji jejich životy a zaměstnání, ale prestiž našeho oboru je mizerná. Vůbec se nedivím, že to do nemocnice táhne tak málo lidí.
Platové ohodnocení
Pokud jde o státní sektor, pohybujeme se v platových tabulkách podle tříd a započítané praxe. Kdybych měl mít jen tarifní plat, tak jdu z nemocnice ihned pryč. U lůžka v třísměnném provozu jsou příplatky za směnnost, noční služby, svátky, víkendy a přesčasy (služby navíc). To celkový čistý plat vylepší, ale za tu dřinu a nervy si kolikrát říkám, jestli to mám vůbec za potřebí. Práci všeobecné sestry jsem si vybral, protože mě to vždy zajímalo a bavilo, ale měl jsem asi před nastupem do práce hodně růžové brýle a dnešní realitu někdy vidím příliš černě. V práci vidím smysl, ale už je to na hraně mých fyzických a psychických možností. Snažím se k pacientům chovat mile a je mi příjemnou zpětnou vazbou poděkování.
Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že nejsem řádová sestra, která pomáhá bližnímu svému z lásky k Bohu, ale práci všeobecné sestry dělám, protože mě to vždy zajímalo a chci pořádný plat odpovídající náročnosti a zodpovědnosti tohoto povolání.
Obor ošetřovatelství se stále vyvíjí a všeobecná sestra toho musí hodně znát a umět. Když je plné standardní oddělení a ve službě jsou dvě sestry, každá má svou polovinu, celý den se nezastaví.
Pacienti jsou také víc nemocní, populace stárne a možná bude ještě hůř. Až odejdou v příštích letech silné ročníky sester do důchodu, tak si vůbec nedovedu představit, co budeme dělat. Už teď je sester nedostatek.
Je potřeba tuto práci udělat víc atraktivní a velmi dobře ji finančně ohodnotit.
Jedno si musíme uvědomit. Bez sester není nemocnice.
