Někteří pacienti mi tykají. Bez mého souhlasu

Začíná klasická denní dvanáctihodinová služba. Po předání služby se jdu podívat na „své“ pacienty, které jsem si převzal do péče. Pozdravím se s nimi při měření ranního tlaku. Někteří tam leží už pár dní, tak se třeba sami rozpovídají o tom, jak se změnil nebo naopak nezměnil jejich zdravotní stav. Někteří se mě zeptají, jak jsem se vyspal nebo konstatují, že tu jsem nějak často.

„Dobrý den, jsem zdravotní bratr a budu se o Vás přes den starat. Teď zvedněte ruku, změřím Vám tlak.“ říkám novému pacientovi, který včera plánovaně přišel a dnes jde k operaci. Starší pán si mě mlčky s úsměvem prohlíží a čeká, až se vyfoukne manžeta tonometru. „Běžte se teď osprchovat, a až zavolají ze sálu, že se máte nachystat, přinesu Vám prášek, který máte naordinovaný od anestezie jako premedikaci, dojdete si na záchod, oblečete si košili, kterou Vám donesu, natáhnete si ty punčochy, které jste si koupil, a budete už jen čekat na odvoz na sál. Přijde pro Vás sálový sanitář, já půjdu s Vámi a předám Vás anesteziologické sestře. Po operaci budete na dospávacím pokoji asi dvě hodiny, a já si tam pro Vás pak přijdu a přivezu Vás zpátky sem.“ říkám pacientovi během měření tlaku předběžné informace.

Manžeta se vyfoukla. „Je to 135/85. V pořádku, díky. Tak běžte do té sprchy, ano ?“říkám a jdu k vedlejšímu pacientovi, který si už svižně vyhrnuje rukáv na měření tlaku.

Operant se posadil, nepřestává se usmívat, nespouští ze mě oči a z vesela se nahlas zeptá: „A jak ti mám říkat? Sestro asi ne, to je takový blbý, když jsi chlap.“

Povzdechl jsem si. Je to tady zase. Téměř pravidelně se u nás vyskytne pacient, vždy je to muž, který mi prostě začne tykat.

Jsem dost introvertní a bavit se s cizími lidmi je pro mě vystoupení z komfortní zóny. Také nechci nikoho moralizovat, poučovat a nakonec mě to ani už nebaví. Je to starší pán, už delší dobu ve starobním důchodu. Má dobrou náladu, já spěchám, nemám čas se nějak vybavovat. Potřebuju ještě několik lidí změřit, jít to napsat do počítače, zavést kanylu do žíly jinému operantovi, který je diabetik, na výkon jde později a musí dostat kapat glukózu s inzulínem podle ranní glykémie, které měřila kolegyně. To taky musím zapsat a ještě oslovit ošetřujícího lékaře, aby mi to nezapomněl naordinovat do dekurzu. To vše mi běží tři vteřiny hlavou, než odpovím.

„No pacienti mi říkají různě. Normálně bratře, klidně i sestro, tak se jmenuje moje pracovní pozice. To jsem vystudoval a mám to napsané na vizitce. Někteří mi říkají šéfe.“ zasměju se. Pacient na to reaguje pozitivně, také se zasměje. ,,Šéfe, to je dobrý. Tak já se jdu umejt. Kde je prosimtě ta sprcha, já to blbec od včera zapomněl."

Doprovodím ho chodbou až ke dveřím. „Chcete ručník?“ ptám se, protože vidím, že si žádný nenese, jen mýdlo v krabičce. „No, o to jsem tě chtěl právě požádat,“ odvětil pacient. „Tady máte dva. Jsou dost malé. Pak je vyhoďte sem do tohoto modrého látkového pytle.“ říkám mu s úsměvem. „Díky ti moc!“ říká pán vesele a zavírají se za ním dveře od koupelny.

Vracím se k měření tlaků a hluboce si vydechnu. Milý pán, jen zase trochu drzý. A není první ani poslední.

Odpoledne si jdu pro něj na dospávací jednotku. Už je probuzený, kouká po místnosti co se kde šustne a když mě vidí, vesele mi zamává a vítá mě radostným: „Ahoj!“ Sestra, která se o něj starala se na mě pobaveně podívá a asi čeká, že řeknu něco o tom, že ten pán je můj příbuzný. Mlčím, jdu rovnou k dokumentaci a taky pánovi zamávám. Po převzetí pacienta jedeme do výtahu. Během jízdy nahoru obvykle pacienty poučuji o nutnosti dodržování klidového režimu. Pán je ještě hovornější, než před operací, psychicky se mu ulevilo, že to má za sebou, na dospávací jednotce dostal analgetika, a tak není k zastavení. „Už jsem myslel, že pro mě nepřijdeš, volali před půl hodinou, že můžu jet nahoru.“ povídá z vesela. „Byl jsem na obědě. Druhá sestřička neměla čas, aby pro Vás přišla místo mě.“ odvětil jsem mile. ,,Co jsi měl dobrýho?" zeptal se hladový pacient. „Nebudu Vám dělat chutě, protože dostanete až snídani zítra ráno.“ řekl jsem mu. „No to se těším! Snad nějaká dobrota!“ mnul si ruce. ,,Vypadá to na jogurt a piškoty.“ odvětil jsem. Pacient se zasmál a mávl rukou, že mu to je jedno. Hlavně, že bude jídlo.

Po zaparkování postele na pokoji a poučení o klidovém režimu, jsem mu nalil skleničku čaje. „Chcete brčko?“ ptal jsem se. „Ne, to je dobrý, to zvládnu se napít normálně. Jseš tady i zejtra?“ ptal se. „Jojo, ale až večer, mám noční.“ odvětil jsem.

Spolupacienti, kteří s ním sdíleli pokoj to všechno pobaveně od rána sledovali, ale ani jeden z nich si nedovolil mi tykat. Oba mi uctivě vykali, za což jsem byl vděčný. Jsme v nemocnici, ne v hospodě u piva. Jsme odborné pracoviště a místo, které má svou vážnost a úroveň. Pacienti jsou pro mě cizí lidé, o které se starám a jsme ve vztahu zdravotník-pacient.

Je úplně jedno, že mi je 28 let a pánovi 75 let. Jsem už několik let dospělý člověk na pozici všeobecné sestry. Nejsem žádný hej nebo počkej z vesnické hospody.

Tykání od pacientů mi vadí, ale už jsem to zažil tolikrát, že nemám sílu ani náladu je opravovat a žádat o vykání. A z praxe jsem si vzal to, že radši budu mít na starosti veselého pacienta, který mi tyká, než naštvaného nepříjemného pána, který skoro nemluví a všechno je pro něj problém.

Druhý den večer jsem měl noční s jinou kolegyní. Společně jsme rozdávali noční léky a když jsme došli k „mému“ pacientovi, stačilo jen otevřít dveře od pokoje a ihned se ke mně hlásil mávnutím a hlasitým: „Čau!“

Kolegyně zkameněla, podívala se na mě a říká: „Co to má bejt?“

Já jsem se jen zasmál, mávnul rukou, pokrčil rameny a odpověděl: „To už včera. Je mi to jedno, někteří pacienti prostě takoví jsou. Vadí mi to, ale nemám už sílu se každej druhej tejden obhajovat a žádat vykání. Vypadám možná mladě, ale radši snesu tohle, než nepříjemného pacienta, který si dělá co chce a neposlouchá nás.“

Kolegyně mi dala za pravdu, ale pronesla, že tykání od pacientů nesnáší a hned by něco řekla. Jenže jí už bylo čtyřicet, takže s tykáním se už nesetkává tak jako já.

A nejde jen o věk. Jde o to, že cizí lidé si v naší společnosti vždy vykají. A neplatí to jen pro nemocnici.