Článek
Většinou jsou to starší osoby, které si v tykání komukoliv mladšímu libují. Ale výjimka nejsou ani stejně staří lidé. Jako prodavači je mi úplně jedno, jestli jste starší nebo stejně staří jako já. Pokud se neznáme, nemáte důvod mi tykat. A hlavně ani mé svolení.
Úcta, respekt a etiketa
Když za mnou přijde zákazník a řekne mi „dej mi kafe“, považuji to za nedostatek úcty a respektu. Mám z toho pocit, že pro zákazníka jsem jen nějaký trouba, který dělá ve stánku. Ohánět se vysokoškolským titulem a přesvědčovat je, že se zabývám mimo tuto brigádu v rámci svého navazujícího vzdělání zcela validní vědeckou prací, je už poměrně zoufalý čin, který by neměl žádný výsledek, leda mou stupňující se frustraci. Pořád se někdo dovolává, že by mladí měli mít ke starším respekt, protože nikdy nevíme, s kým mluvíme, ale opačně to zdá se nefunguje. Několikrát jsem se pokusil chování dané osobě oplatit slovy: „A jaké kafe si dáš?“ S pochopením se to většinou nesetkalo. Buď jsem si vysloužil škaredé zamračení, nebo řečnickou otázku: „A nejsi nějakej drzej?“
Mnozí z mých vrstevníků si určitě vzpomenou na nudné hodiny občanské nauky, kdy nám učitelka nebo učitel pouštěli televizní seriál České televize a FreeComu Etiketa (2004) s Ladislavem Špačkem. Tato pravidla jsou stále platná, byla před 15 lety, a dokonce i před 50 lety. Výmluvy ve smyslu „to by se za komunistů nestalo“ proto považuji za bezpředmětné. Snad si nebudu muset do stánku pořizovat ještě monitor, abych mohl neslušným zákazníkům tento naučný dokument pouštět. Nejspíš by to bylo trapné pro nás pro oba.
Osobní prostor, situace a profesionální vztahy
Nejsme národ mluvící anglicky, kde „you“ znamená vy i ty. Mluvíme jazykem, který tykání a vykání striktně rozlišuje. Tykání si v naší české kultuře, jsme-li již dospělí, necháváme jen pro přátele, známé a rodinu. Nevhodné tykání sice není stejné jako sáhnutí na nevhodné místo, ale pocit to vyvolává podobný. Někdo tím narušil náš osobní prostor, byť je v tomto případě jen pomyslný.
Je doufám pochopitelné, že nebudu vykat 12letému dítěti, které si přišlo koupit balíček bonbonů. Stejně tak nebude vhodná situace k vykání např. diskotéka nebo odvázaný hudební festival. Vykání bude vhodné především tam, kde jsou zapotřebí profesionální vztahy, třeba právě při nákupu kávy ve stánku. Já jsem prodejce, vy jste zákazník. Asi byste nepřišli např. do realitní kanceláře a nezačali tykat makléři, protože je o 15 let mladší. Připadám si sice hloupě, že něco takového musím psát, ale očividně jsou tu pořád lidé, kterým je třeba to připomenout.
Vynechat z této situace nemohu ani vietnamské majitele večerek, kteří se s tímto despektem musí potýkat každý den. Přijde mi to jako velká ostuda. Co si pak o nás musí tito pracovití lidé myslet? Nejspíš to, že jsme prostě burani. Přitom to Ladislav Špaček říká tak hezky: „Oslovujeme vždy tak, jak si to dotyčná osoba přeje.“ Že je podle někoho Vietnamec jen (s velkou nadsázkou) „přistěhovalec, který prodává věci nakoupené ve slevě draho“ ještě neznamená, že si zaslouží takové jednání. Ba naopak. Nebýt večerek, museli by lidé z městských periferií jezdit až do města, nehledě pak na večerky, které fungují na vesnicích nevýjimečně jako jediný tamní obchod.
Závěrem
Všichni žijeme ve svých sociálních bublinách, nebo lépe řečeno ve svých malých světech. Že mladým lidem ve vaše okolí tykání nevadí, či to prostě nechtějí řešit, je asi v pořádku, ale je třeba si uvědomit, že ve veřejném prostoru z této naší bubliny odcházíme. Jestli jste jedním z těch, kteří mají pocit, že si můžou komukoliv říkat, jak chtějí, pak se musíte smířit s tím, že vám to někteří mohou oplatit.
