Článek
Do určité míry se tímto „problémem“ zabývá i článek, na který reaguji. S názory v něm uvedenými vcelku souhlasím. Naše společnost je určitým způsobem nastavená a snažit se toto nastavení nějak násilně „bourat“ není moc dobrý nápad. Tedy jinými slovy nesouhlasím s názory typu, že „vykání se do dnešní doby už nehodí“, případně, že „vykání je zastaralý východoevropský zvyk a na Západě se už dávno nevyká“.
Lidí, kteří podobné názory hlásají, jsou více či méně mimo. Takže nejdřív trocha historie:
V antice si mezi sebou všichni tykali. Ddnes nám to možná přijde zvláštní, ale římským císařům se nevykalo, protože něco podobného tehdejší jazyk vůbec neznal. Prapočátky vykání se objevují až v průběhu středověku, kdy nejdříve králové a poté po jejich vzoru i význační šlechtici začali při mluvení o sobě používat první osobu množného čísla, tzv. „pluralus majestatis“. A je logické, že pokud král (či vznešený pán) sám o sobě mluvil v množném čísle, bylo vhodné či přímo nutné jej v množném čísle také oslovovat.
Různé jazyky se k tomuto „problému“ stavěly různě - v některých se začalo vykat, v jiných onikat a někde byla pravidla pro oslovování ještě komplikovanější. Když jsem se začala učit španělsky, mimo jiné jsem se dozvěděla, že tento jazyk má ve své spisovné podobě tři různé typy vykání - jeden je vyhrazený pro případ, že mluvím k jedné osobě, které vykám, jiný pro případ, že mluvím ke dvěma a více osobám, kterým bych každé (kdybych ji oslovovala jako jednotlivce) tykala, a ještě jiný v případě, že mluvím ke skupině osob, kde bych alespoň jedné z nich jako jednotlivci vykala. Údajně to pramení z toho, že španělský dvůr v 16. a 17. století byl etiketou sešněrovaný asi nejvíce ze všech evropských královských dvorů.
Vývoj v angličtině byl zase velmi zajímavý v tom, že - ačkoliv si spousta lidí myslí opak - moderní běžná angličtina fakticky nezná tykání. „You“ není „ty“, ale „vy“. Viktoriánská společnost 19. století byla tak přehnaně až upjatě zdvořilá, že si ve středních a vyšších vrstvách mezi sebou vykali i manželé nebo rodiče vykali svým dětem - ono to dávalo i jistý logický smysl, protože v těchto vrstvách rodiče své děti viděli pár hodin týdně, jinak je totiž vychovávaly chůvy, guvernantky a soukromí učitelé, případně byly děti už ve věku nějakých 10-12 let posílány od internátních škol a za svými rodiči jezdily jen na pár týdnů na prázdniny.
Tento zvyk (možná bychom řekli až „zlozvyk“) se v průběhu 19. století postupně rozšířil i mezi běžné lidi, takže v dnešní angličtině jediná bytost, které se stále tyká, je - možná pro někoho taky zcela překvapivě - pouze Bůh, když se k němu věřící obracejí v modlitbách. Ono je v angličtině více takových pro nás možná až nepochopitelných zvláštností. Další z nich je např. to, že i ten nejzdvořilejší Angličan v písemném kontaktu píše „já“ s velkým písmenem, zatímco „vy“, „vám“, „vaše“ atd. s písmenem malým - což kdyby dělal Čech, byl by za naprostého hulváta.
V průběhu 19. století se v naší (české) společnosti vytvořila jistá pravidla slušného chování, která se potom do značné míry „kodifikovala“ za první republiky. Mezi ně patřilo, že cizím lidem se zásadně vyká bez ohledu na to, o kolik mladší nebo starší je. Zejména ve městech bylo přijatelné tykat pouze cizím dětem - a to ještě jenom do určitého věku.
Kdo jste viděli filmy pro pamětníky jako Škola základ života nebo Cesta do hlubin študákovy duše, určitě jste si všimli, že na gymnáziích se vykalo všem studentům od primy - tedy se zde vykalo už dětem ve věku 10-11 let a tyto děti se titulovaly „slečna“ a „pan“. A aby bylo i pro lidi mimo školu jasné, komu z cizích dětí mají vykat a komu mohou (ještě) tykat, rozlišovalo se to i oblečením. Kdo nosil krátké kalhoty, byl kluk, kterému se může tykat, zatímco s dlouhými kalhotami to byl už „mladý pán“. Jak přesně se rozlišovalo u děvčat, která je ještě „malá žabka“, které je možné tykat, a která už je „slečna“, které je třeba vykat, si nejsem zcela jistá - mám dojem, že zde hrál roli typ účesu.
Poněkud jiná byla situace na vesnicích, kde se všichni mezi sebou znali, takže dospělí měli tendenci tykat všem dětem a dospívajícím - snad s výjimkou těch, o kterých se vědělo, že studují gymnázium nebo jinou střední školu ve městě (což tehdy bylo „něco“). Naopak děti všechny dospělé oslovovaly jako „tety“ a „strýce“, ba dokonce i dospělí starší osoby tímto způsobem často oslovovali - a v menších obcích to byla také svým způsobem pravda, protože všichni byli mezi sebou více či méně vzdáleně příbuzní.
Už na konci 19. století, a ještě více za první republiky se ovšem prosazoval i opačný trend, tedy že lidé spojení nějakým společným zájmem nebo názorem si mezi sebou tykali. Tykali si mezi sebou Sokolové, trampové, vodáci, sportovci, legionáři, ale také členové některých politických stran, především v křesťanských či v národně sociální (kde všude se - stejně jako v tom Sokolu - oslovovali „bratře“ a „sestro“) a v sociální demokracii a později také v KSČ, kde si říkali „soudruhu“ a „soudružko“.
Když se v naší zemi na dlouhých 41 let chopili moci komunisté, snažili se nejdříve vykání (a vůbec jakékoliv slušné chování) vymýtit jako „buržoazní přežitky“ - velmi vtipnou formou o tom mluví Oldřich Nový v roli „emeritního profesora tance a společenské výchovy“ ve skvělé komedii Světáci, zatímco o mrazivém až nepřátelském „soudružském tykání“ zase píše Milan Kundera v románu Žert. V průběhu šedesátých let došlo k jisté idealizaci první republiky, a tedy zde byla i jistá snaha vrátit společenské chování zase zpět do této doby - a tyto snahy kupodivu příliš nezvrátila ani „normalizace“. Co jsem tak slyšela, na stranických nebo svazáckých schůzích se sice tykalo, ale na středních a vysokých školách se zase už většinově vykalo a místo „soudruhu/soudružko“ se studentům říkalo spíše příjmeními (občas i křestním jménem, ale s vykáním) nebo (zejména na té vysoké) „kolego X/kolegyně Y“.
Pamatuji si naši latinářku na gymplu, která nám vždycky říkala: „Ona to byla moc hezká myšlenka, že jsou si všichni rovní a že se tedy máme chovat úplně stejně k doktorovi jako k dlaždiči. Problém byl, že místo aby se ti dlaždiči začali chovat jako doktoři, mnozí doktoři se naopak začali chovat jako dlaždiči.“ A tohoto neblahého „dědictví“ minulého režimu jsme se nezbavili dodnes.
Podle pravidel slušného chování každému cizímu člověku - snad s výjimkou viditelně malých dětí - zkrátka vykáme. A pokud si u dítěte nejsme jistí, jak je staré, a tedy jestli mu máme tykat nebo vykat, vykáním rozhodně nic nezkazíme, zejména pokud nám to dítě řekne zdvořile „dobrý den“. Pokud někomu tykat chci, je vždycky vhodné se předem zeptat o dovolení, případně vzájemné tykání nabídnout. Ani to ovšem není zas tak jednoduché.
Společenská pravidla totiž mluví jasně - tykání smí nabídnout výhradně starší mladšímu, žena muži, nadřízený podřízenému a osoba společensky významnější osobě společensky méně významné. Jistým oříškem je, co dělat, pokud je muž nadřízený, společensky významný nebo výrazně starší než žena, případně pokud je nadřízený či společensky významný výrazně mladší než ten druhý. V zásadě by se takový nadřízený, společensky významný či výrazně starší muž místo jednoznačné nabídky na tykání měl spíše zeptat, jestli by té ženě či tomu o hodně let staršímu muži nevadilo, pokud by si začali tykat - a pokud je mu odpovězeno, že by to té druhé straně nebylo zrovna příjemné, tak v tomto případě rozhodně tykání nevnucovat.
V této souvislosti taková úsměvná historka, jak jsem řešila, jestli mám nebo nemám nabídnout tykání zástupci ředitele Vatikánské observatoře. Na straně jedné jsem žena, na straně druhé on je kněz a ještě k tomu zástupce ředitele jednoho z nejvýznamnějších astronomických pracovišť světa. Věkově jsme tak nějak plus mínus nastejno. Tak jsem nakonec přece jen tu nabídku na tykání učinila s tím, že jsme oba scifisti (což je pravda), takže „je přece blbý si vykat“. On byl rád, že jsem to takhle „vyřešila“ za něj, protože taky chtěl tykání nabídnout, ale nebyl si jistý, zda by to z jeho strany nevypadalo jako neomalenost nabízet jako první tykání dámě.
Tykat prodavačům, obsluze v restauraci nebo třeba personálu v nemocnici je vrcholem buranství - a buranstvím na druhou je pak „automaticky“ tykat cizincům, lhostejno, zda se jedná o Vietnamce, Ukrajince, Němce nebo třeba Papuánce. Ano, může se stát, že cizinec, který se snaží mluvit česky, nám tyká - on to ovšem nedělá proto, že je nezdvořák, ale proto, že dostatečně dobře neovládá češtinu. Pokud to dělá z neznalosti, o to více bychom mu měli vykat - aby díky tomu lépe pochopil, jak to s tím tykáním a vykáním v češtině je. Navíc ne každý, kdo mluví s jasně rozpoznatelným cizím přízvukem nebo na první pohled je z jeho vizáže dobře patrné, že zřejmě nebude „Čech jak poleno“, neumí dobře česky. Takže mu rovnou tykat v představě, že on - pro svou nedostatečnou znalost češtiny - stejně nepochopí, že se k němu chováme jako hulváti, taky není dobrou vizitkou každého, kdo to dělá.
Naopak na vodě se spolu lidé zdraví „ahoj“ a není výrazem nezdvořilosti, pokud nám tam někdo cizí začne rovnou tykat - ten člověk není hulvát, ale spíš tím chce vyjádřit jistou sounáležitost všech vodáků. Podobné je to údajně i když se spolu potkají turisté, zejména někde vysoko v horách či v nějaké pustině. Tykání je běžné mezi radioamatéry i mezi jinými „hobbysty“.
Pamatuji se, že když jsem začala jezdit na cony, najednou jsem tam začala potkávat lidi, které jsem dosud znala jenom jako autory či ilustrátory knížek, co jsem třeba už před mnoha lety četla, tedy to pro mě byly velké celebrity. Navíc mnozí z nich byli o generaci nebo možná i o dvě generace starší, takže mi nepřišlo úplně vhodné jim tykat. Ovšem z této tendence mě velmi rychle vyléčil Ondřej Neff, kterému když jsem poprvé „vykla“, zatvářil se jako bůh pomsty a velmi naštvaným tónem vyštěkl: „Co to jako má bejt? My scifisti si mezi sebou odjakživa tykáme.“
Od té doby všem na conech tykám - bez ohledu na to, o kolik je dotyčný/á mladší nebo starší než já, nakolik je slavnější a jestli ho/ji vidím poprvé v životě, nebo se známe patnáct let. Naopak jsem to dneska já, kdo náctiletým „neofanům“ občas vysvětluje, že prostě vůbec nejsem zvědavá na to, aby mi někdo na conech vykal. 40 let se to ve fandomu nedělalo, tak se to dělat nezačne, tečka.
Co se týče internetu, tak kdysi dávno to byl koníček jenom pár „geeků“ - tedy osazenstvo zhruba stejné jako na těch conech. Tak je vcelku logické, že se zde tykalo - ještě navíc když se většinou diskutovalo jenom pod přezdívkami. A stejně jako by mi přišlo dost ujeté vykat někomu, o kom vím akorát to, že má přezdívku „Anakin“ nebo „Galadriel“, stejně tak by mi přišlo docela divné vykat někomu, kdo si říká, co já vím „Slávista“, „Pajdulák“ nebo „Višeň“.
Ovšem tyto doby jsou už dávno pryč - dnes je internet plný cizích lidí nejrůznějšího věku a dokonce i tam, kde se stále ještě můžou používat přezdívky, si rozhodně nemůžu být jistá, jestli nějaký „Sytej kocour“ nebo „Modrá mišpule“ jsou plus mínus moji vrstevníci, nějaké děti či puberťáci, nebo naopak lidé ve věku mých rodičů či dokonce prarodičů. Navíc pokud někde debatují lidé, kteří buď mají své jméno a příjmení ověřené, tedy se tak skutečně jmenují, nebo si aspoň říkají nějak „normálně“, tedy co já vím „Karel Novák“ či „Růžena Dvořáková“, tak to už fakt není žádný fandom, abych jim automaticky tykala.
Zkrátka internet - s výjimkou velmi specifických či dokonce uzavřených diskusních fór - jsou dneska úplně stejní cizí lidi jako potkávám co já vím v obchodě, na ulici nebo v metru. A když netykám „na potkání“ cizím lidem na ulici, není vhodné jim tykat ani na internetu.
Článek vychází z osobních znalostí a zkušeností autorky, která je mj. literární historička.
