Článek
Dobře si pamatuji na dobu, kdy mi bylo asi tak sedmnáct nebo osmnáct a nedovedlo mě v obchodě potěšit snad nic víc, než když mě prodavačka oslovila mladá paní. Je tedy pravda, že to byly krámy ještě komunistické a nemohlo mě potěšit žádné zboží, které bych získala výhodně ve slevě nebo v akci a protože jsem neměla nikde ani žádné známé, tak ani žádná ta podpultovka. Ale mně stačilo ke štěstí jen to oslovení. Přišla jsem si taková dospělejší a důležitější.
Zanedlouho jsem se mladou paní stala, oslovení sedlo. Po nějakých těch letech už oslovení mladá paní prořídlo, prostě na mne většina lidí, včetně těch prodavaček, mluvila bez oslovení. Je to jasné, mladá jsem už přeci dávno nebyla.
Podobně je to s tykáním a vykáním. Já osobně všem cizím vykám, dokonce asi těm hodně mladým, protože jsem už ve věku, kdy nepoznám, jestli mladíkovi, kterému vypadla z kapsy peněženka, je čtrnáct nebo třeba už osmnáct. „Jejda, vypadla vám peněženka.“ Prostě mu vykám, přičemž na mě někteří poulí své nevěřící oči a děkují více, než je běžné.
Příběh zdravotního bratra, kterému pacienti tykají a s tímto přístupem tak trochu bojuje, mě přiměl k zamyšlení. Prostě lidé jsou různí a práce sestry nebo bratra není jednoduchá. Kromě profesionálních úkonů je to i práce s lidmi. S pacienty. A každý člověk je jiný. Pro introverta to musí být opravdu obtížné, musí překonávat sám sebe, aby dokázal s různými typy lidí komunikovat. Některý pacient může být zdánlivě drzý, ale milý, jiný je uctivý, ale protivný. Tito lidé jsou někdy vyhnáni díky nějaké nemoci nebo operačnímu výkonu ze své komfortní zóny a mohou se chovat i jinak než běžně. Můžou mít strach, bojí se jiného prostředí, jsou třeba nerudní a negativističtí. Nebo naopak přespříliš žoviální a zdánlivě přidrzlí. Prostě práce s lidmi bývá obtížná a často může být až vyhrocená v podmínkách, které pro pacienty nejsou běžné. Já se musím poklonit všem těm sestrám i bratrům, kteří v nemocnicích slouží čím dál více, za jejich přístup k pacientům, ačkoliv to mnohdy mají těžké. Starý pacient ani nemusí rozlišit, kolik zdravotnímu bratrovi je vlastně let. 28 nebo 18, je to pro něj mladý hoch. Jeho další odbornou práci, kterou vykonává na sesterně, pochopitelně nevidí, Tykat by ovšem neměl ani osmnáctiletému zaměstnanci. Jenže každý člověk je prostě jiný. A práce s lidmi je prostě těžká. Pro zdravotního bratra, který s tykáním bojuje, jsou možná asi tak tři řešení:
1. S tykáním se smířit, ba ještě více z něj udělat přednost pro sebe. Říct si, tak jsem mladý, děda mi tyká, až mi bude 50, už mi nikdo tykat nebude. To už bude mládí v háji a do penze daleko. Mám se dobře.
2. Říct mile a slušně: „Pane Vaněčku, já se jmenuju Petr Kolář. Neříkejte mi ani bratře nebo sestro, ale oslovujte mě jménem a vykejte mi. Petře, kdy mě odvezete na sál…Petře, kdy se mám jít osprchovat?“
3. Varianta pro drsňáky. Pokud pan Vaněček tyká, zkusit mu zatykat také. Třeba: Františku, běž se teď osprchovat, já si pro tebe potom přijdu a půjdeme na sál. Jenže to dokáže asi málokdo. Na druhou stranu bych se nedivila, kdyby pan Vaněček byl celý nadšený, že mu mladý bratr tyká a oslovuje ho jménem.
Lidé jsou prostě různí.
Ale abych se vrátila sama k sobě. S nějakým nemístným tykáním jsem se opravdu nesetkala, pokud by mi někdo takto tykat začal, určitě bych se trápila a vzpomínala, odkud mne může dotyčný znát a já si ho zaboha nemohu upomenout. Občas mi tykají vietnamští prodejci, ačkoliv já jim vykám, ale oni jsou tak zvyklí od českých zákazníků. Jenže tam je jakási jazyková bariéra a v nejmenším mně to nevadí. Nějaké tykaní od českých spoluobčanů mě prostě míjí, ale oslovení slečno mi nedávno vyrazilo dech.
Mladou paní mě už dlouho nikdo nenazval. Oslovení paní také v češtině nezní nejlíp a moc se nepoužívá. Pak je tu ještě slečna. Oslovení slečno mě vždycky iritovalo. Prostě mi dávalo sežrat, že nejsem vdaná. A v době mých osmnáctin už bylo vdaných hodně vrstevnic, natož třeba ve dvaadvaceti. Která nebyla vdaná v pětadvaceti, byla divná a oslovení slečno ji muselo neskutečně urazit.
A letos jdu v Bille na kasu. Vystojím frontu, hlavu plnou starostí, vypadám bídně, tvářím se zdrchaně. Prodavačka kyselá jako citron mi účtuje položky, jak ji napadne. Hned u kasy zjišťuji dvojité účtování, nenamarkování slev, prostě stovka by vylítla komínem. Ačkoliv jsem opravdu vyčerpaná z vnějších událostí, tak se nedám. Začnu boj. Spravedlivý. Jenže citrónová prodavačka se hádá a tvrdí své. Přichází vedoucí, aby náš problém rozsekla. A najednou mě začne prodavačka oslovovat slečno: „Slečno, máte tady účet! Slečno, tohle je ještě vaše…slečno….“ Tak jsem se stala slečnou. A přitom bych jí mohla dělat mámu. Bylo to škodolibé, ale přesto jsem z toho měla nějakou lehkou vnitřní radost. Já a slečna. To už je tak dávno…a tehdy by mě to oslovení navíc ještě uráželo.
