Článek
Rozličné střety a v prvé řadě války snesou spoustu charakteristik a označení, jimž vévodí výrazy politováníhodné a smutné. Mimoto ale bývají namnoze zvány (ne)oprávněné, ničivé, nevyhnutelné, idealistické, pro někoho zrůdné či svaté. Každopádně o mnohých z nich, a především o jejich příčinách a začátcích platí, že se jeví spíše jako nepochopitelné, bizarní, skoro až úsměvné. Na některé takové, sice tragédie předznamenávající, nýbrž veskrze prazvláštní a zajímavé události se tedy v této „mini-sérii“ zaměříme. Napoprvé upřeme zraky k ožehavému místu historie uplynulého věku, Incidentu na mostě Marka Pola.
Čínsko-japonské rozmíšky
Vztahy mezi společensky rozpolcenou a občanskou válkou stiženou Čínskou republikou a rozpínavým Japonským císařstvím byly dlouhodobě napjaté, avšak bodu mrazu dosáhly po japonském obsazení surovinově bohatého Mandžuska v roce 1931. Na zabraném území zřídilo Tokio záhy loutkový režim známý jako Mandžuský stát (Mandžukuo) v čele s posledním čínským císařem – Pchu-im – z tamějšího domácího rodu Aisin Gioro. Přes dosazení místních oportunistických úředníků skutečnou moc držela v rukou japonská Kwantungská armáda a její četní agenti. Rozhodnutí přivést z ústraní vyštvaného někdejšího čínského vladaře a zmaření všech vojenských i diplomatických pokusů o znovuzískání obřího regionu potom vedlo ke kapitulaci čínské vlády, která podepsala v létě 1933 nerovné příměří s okupanty.
Poslední čínský císař Pchu-I v uniformě Mandžukua, jehož nominální hlavou byl; snímek pořízen kolem roku 1935
Jediným hmatatelným důsledkem celé akce pro dobyvatele bylo groteskně působící vyštvání Země vycházejícího Slunce ze Společnosti národů, navrch značně zpožděné. Vynucené opuštění bezzubé organisace ostrovními představiteli v březnu 1933 natolik otřáslo, že svou nátlakovou politiku vůči Číně ještě přitvrdili. Nezastavili se totiž toliko v Mandžusku a dále pronikali do severní Číny, čímž ohrožovali i staré hlavní město Peking a skromné průmyslové jádro země. V průběhu kampaně let 1932–33 dokonce Japonci provedli k odpoutání mezinárodní pozornosti rozsáhlé vylodění v Šanghaji, čímž dostali pod tlak centrální vládu Kuomintangu sídlící v Nankingu.
Ke svému postupu na severu mohli poté použít i jednotek rozmístěných legálně již od dob Boxerského povstání v samotném Pekingu a podél silnice ze sídelního města do důležitého přístavu Tiencin. Japonští vojáci tu i ve 30. letech stále hlídali po boku posádek velmocí (hlavně americké a britské) nejen společnou diplomatickou čtvrť, leč hlavně své ekonomické zájmy. Podle tzv. Boxerského protokolu z roku 1901 směly vítězné státy provádět manévry a rozmisťovat své jednotky libovolně bez ohlašovací povinnosti. Japonské síly této skulinky samozřejmě bez meškaní využily a brzy tak početně i vybavením znatelně převyšovaly smluvené hranice a působily jako záškodnický prvek v čínském týlu.
Japonci cíleně stupňované napětí dosáhlo vrcholu v noci ze 7. na 8. července roku 1937, kdy japonské oddíly umístěné ve městě Feng-tchaj kousek od Pekingu (k dnešku se jedná již o jeden z městských obvodů) vyvolaly střetnutí s čínskými protějšky rozmístěnými ve staré pevnosti Wanping z období dynastie Ming. Důvodem k tomu, aby manévry nacvičující japonská posádka Číňany napadla a ztekla poté most Lugou (mimo Čínu známý jako most Marka Pola, odtud též pochází název události), byl domnělý únos jednoho z jejích mužů.
Osudová noční vycházka
Někdy po setmění totiž vojín Šimura Kikujiro svévolně opustil své hlídkové postavení nedaleko mostu, načež vůbec nebyl k nalezení. Když vojáci z jeho oddílu po výměně hlídky zjistili, že dotyčný chybí, neváhali a, byvše pobízení k provokacím a celé týdny strašeni vlastním velením báchorkami o čínských útočných plánech, vyhlásili poplach v domnění, že Šimuru unesli nepřátelé.
O chvíli později proto čínský plukovník od japonského spojaře vyslechl nepříjemnou zprávu žádající udělení přístupu japonským vojákům na druhou stranu řeky Jung-ting-che za účelem prošetření záležitosti. Nic netušící ospalí Číňané vše rázně popřeli a panovačný návrh odmítli s tím, že jsou ochotni se po ztraceném podívat sami. To bylo pochopitelně pro Japonce nepřijatelné, tudíž těsně po půlnoci Japonci svou výzvu osobně ústy na most vyslaných důstojníků zopakovali. Když i toto oficiální naléhání zůstalo nevyslyšeno, Japonci čínským vyjednavačům zaspílali a vzápětí dal jejich velitel rozkaz k mobilizaci veškerého mužstva. Kolem druhé ranní potom spustili Japonci palbu a v nerovném boji Číňany, po oboustranném přísunu posil, za úsvitu přemohli. Ačkoliv se posléze Číňané statečně vrhli do protiútoku a Japonce, již se zdrželi překonáváním příkopů a spletitého předpolí starobylé pevnosti, zatlačili zpět na most, zmar a smrt přinášející soukolí se již nedalo zastavit.
Co však za strasti prožíval údajný unesený, vojín Šimura? Ten vůbec zajat nebyl, ba ani nedezertoval, jen byl vážně stižen plností močového měchýře a „zkaženým nepřítelem“, patrně pocházejícím z vlastní polní kuchyně. Nešťastníka trápily celý den bolesti břicha po pozření zjevně závadné večeře předešlého dne, a tak se chtě nechtě pod rouškou noci odebral svému tělu ulevit v soukromí, daleko od svého stanoviště. Nicméně při zpáteční cestě ve tmě a neznámém terénu zabloudil čili se bezcílně plížil po okolí minimálně dobrou hodinu a půl, snaže se přitom nevzbudit rozruch. Když se konečně vrátil na své výchozí postavení, všude kolem se již rozléhaly povely a burácely motory. Šimura, nic o potyčce vedené za jeho záchranu netuše, považoval shon za znak veliteli dlouho avizovaného vyfabulovaného čínského útoku, a tak se bez optání i s náležitou vervou vložil do všeobecného běsnění.
Až druhý den ráno si japonští důstojníci v průběhu vyjednávání s protivníkem uvědomili, co se vlastně událo a jak banální měl celý incident vysvětlení. Nehledě na jejich prozření (pakliže vyhrocení situace na hranici nebylo, jak někteří tvrdí, úmyslné) ale již nic nemohlo předejít brutální likvidační válce, kterou si zejména váleční štváči na generálním štábu v Tokiu velmi přáli a dlouho pro ni hledali záminky. Řečeným incidentem fakticky vypukla bitva o Peking a tím pádem i druhá čínsko-japonská válka, jež se plynule ve východní Asii přelije v součást války světové. Snad dostal Šimura po líté vřavě alespoň nějaké méně dráždivé a projímavé krmě…
Zdroje:
SKŘIVAN, Aleš. Japonská válka: vzestup a pád říše vycházejícího slunce 1931-1945, Epocha, 2021, Praha ISBN 978-80-7557-974-4.
FAIRBANK, John King. Dějiny Číny: vzestup a pád říše vycházejícího slunce 1931-1945. Druhé, přepracované vydání. Dějiny států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-710-6249-9.
Burkman, Thomas W. Japan and the League of Nations. Empire and world order, 1914-1938, Hawai'i Scholarship, 2008, ISBN 9780824829827.
