Článek
Na nejmenované sociální síti jsem narazila na příspěvek nejmenované dámy. Budeme jí říkat třeba paní Jana. Paní Jana napsala text, o kterém musela vědět hned dvě věci. Jednak to, že spoustu lidí naštve a vyvolá diskusi, která jako většina internetových diskusí nebude mít konce. Jednak to, že předchozím bodem přinese, co mají algoritmy rády – reakce, zobrazení a dosah.
Naštvaná je totiž i paní Jana. Na sportovce, kteří až příliš často používají kouzelnou větu „Hlavně že jsme si to užili!“, aniž by fanouškům nabídli krev, pot, slzy a především dobrý výkon. Reprezentanti a další sportovci, podporovaní sponzory a daňovými poplatníky, by si to neměli dovolit. Ona si v práci také nedovoluje předat zakázku, se kterou by zákazník nebyl spokojen, a sdělit mu, že si práci na zakázce užila.
Potkala jsem za svou praxi ve sportovní ambulanci mnoho sportovců, ale žádného, který by po prohře nezpytoval svědomí. Naopak, sportovci často cítí až nepříjemně velký závazek vůči fanouškům i svému týmu a jejich (ne)schopnost vypořádat se s pocitem, že svoje výkony někomu „dluží“, může být alfou a omegou jejich kariéry. Přesto se mi zmiňovaný příspěvek vlastně líbí. Učebnicově totiž popisuje mechanismus, kterým dokážeme trápit nejen sami sebe pod rouškou kázně či skvělého leadershipu.
Cesta je cíl. Klišé, které potřebujeme
Když tu pobuřující větu řekneme jinak, dostaneme další klišé – cesta je cíl. Ale ruku na srdce, jak se cítíš, když po něčem toužíš, chceš vyhrát, NĚCO dokázat, získat… a cíl je pořád v nedohlednu? Dám ti příklad z mého života. Vloni jsem strávila spoustu času psaním další knihy. Poslala jsem ji postupně do třech nakladatelství a třikrát dostala zamítavou odpověď. Mrzelo mě to? Moc. Byla jsem zklamaná, cítila jsem se hloupě a začala jsem zpochybňovat sebe i svoje dovednosti. Měla jsem chuť rukopis smazat a dělat, že se to celé nikdy nestalo. Tolik jsem chtěla sobě i rodině dokázat, že ty hodiny, které jsem rukopisu věnovala, nebyly marné – ale neměla jsem co nabídnout jako výsledek.
Jenže já si to psaní užila. Bavil mě příběh, který mi postupně vyvstával před očima, bavila mě postava hlavní hrdinky, která se vyvíjela a měnila s každou stránkou. Užila jsem si psaní knihy, která možná nikdy nevyjde. Tak moc, že jsem ji opustit nedokázala. Jen díky tomu jsem se odhodlala požádat o pomoc kamarádku, autorku tří románů a zdatnou betačtenářku. S jejím nadhledem a střízlivou kritikou vidím, co jsem v autorské slepotě neviděla. Možná, že tahle kniha přesto skončí v šuplíku, ale všechny ty nepříjemné pocity a pochybnosti vymizely. Z cesty se doopravdy stal cíl – vyrůst a překousnout ego. Nepodat skvělý výkon, který sklízí potlesk a sbírá ceny, a přesto mít ze sebe dobrý pocit.
Radost z cesty není výmluva
Můžeme vyhořet při sportu, psaní knih, práci v kanceláři nebo jako rodiče. Ve chvíli, kdy máme na zřeteli svůj cíl a poctivě děláme správné kroky, jak nejlépe umíme. I tak totiž můžeme prohrát, přijít o klienty nebo stát tváří v tvář jednání vlastních dětí, se kterým nesouhlasíme. Hledání radosti a smyslu na cestě, která nemusí nutně vést k cíli, je pak jedinou kotvou, která nás spojuje s tím, co děláme a proč. Proč se lyžař znovu postaví na svah, i když poslední závod zpackal, nebo proč znovu otevřeme počítač a sedneme si k práci, kterou nám včera klient hodil na hlavu.
Radost z cesty není výmluva. Není to způsob, jak si obhájit prohru nebo slabý výkon. Je to jediná skutečná prevence vyhoření, které může přijít kdykoliv a kdekoliv. Motivace postavená jen na výkonu dřív nebo později bolí a zraňuje tělo i duši. I když je skvěle zaplacená.
