Článek
Od puberty jsem byla stydlivá. Vyhovovalo mi být pozorovatelkou, ne iniciátorkou. Než jsem někoho oslovila nebo ve škole zvedla ruku, abych se přihlásila k odpovědi, pokaždé se ve mně strhla bouře. Bušilo mi srdce, žaludek se stahoval – a tajně jsem si přála, aby rychle odpověděl někdo jiný. Doma jsem si to pak pokaždé vyčítala a do deníku si nešťastně zapisovala stále to samé. Kéž bych si víc věřila. Kéž bych měla větší sebevědomí a byla víc průbojná.
Jedna jediná věta, která přišla až v dospělosti, mi všechny takové okamžiky připomněla. Sebevědomí není to samé, co odvaha, řekla moje terapeutka. Mezi řečí, mimochodem. Do dneška jsem tu větu nedostala z hlavy.
Ve vlastní terapeutické praxi jsem potkala mnoho lidí, kteří si – stejně jako já – přáli být víc sebevědomí. Byli mezi nimi sportovci, kterým nervozita svazovala před startem závodu tělo, nebo vysoce postavení manažeři, kteří se před meetingem v práci třásli jako osika. Všichni toužili po sebevědomí, alespoň tak to nazývali. Ve skutečnosti jsme si všichni přáli to samé. Necítit strach.
„Mít víc sebevědomí“ pro ně znamenalo nepřítomnost nepříjemných emocí. Jenže sebevědomí není magická hůlka, která by je mávnutím vymazala. Je to vlastně přesně naopak: sebevědomí nám pomáhá takové emoce vidět, vnímat a pojmenovat.
Sebevědomí jako dovednost
Celou dobu je odpověď přímo na místě. Sebevědomí nemáme chápat jako absenci strachu. Ale jako dovednost, která může vypadat na první pohled trochu ezotericky – „vědomí sebe sama“. Stav, kdy vnímáme, jaké pochody uvnitř nás probíhají, a kdy dokážeme rozpoznávat jejich spouštěče.
Jednoduše řečeno – víme o tom, co cítíme.
A i když je to nepříjemné, nesnažíme se toho za každou cenu okamžitě zbavit. Nesnažíme se to přetlačit, obejít ani popřít. Snažíme se to pochopit. Pochopit sebe.
Sebevědomí není svalnatý borec v titěrných plavkách ani Miss Universe. Je to tichá dáma (nebo pán), která ti naslouchá a laskavě odpovídá.
Sebevědomý může být každý z nás
Není to charakterový rys, který jsme dostali do vínku – anebo ne. Když budeš sebevědomá, tvůj život se velmi pravděpodobně doopravdy změní. Ale ne proto, že by zmizel strach.
Strach je emoce a mechanismus, který je s lidstvem od počátku věků. A nejspíš každému z nás někdy zachránil život. Často se ale objevuje i tam, kde ho nepotřebujeme. Tam, kde nám spíš komplikuje život, než aby nás chránil.
Kdybys neměla strach, možná bys oslovila toho muže, co se ti tolik líbí. Možná bys odpověděla na ten inzerát na práci, po které tolik toužíš. Možná by sis řekla o zvýšení platu nebo odmítla roli, kterou už nechceš hrát.
Sebevědomí ti nezaručí, že takový strach už nikdy nepocítíš. Dovolí ti si v „tu chvíli“ strach uvědomit a poznat, proč se objevil. Poznáš, jestli se bojíš odmítnutí, nastavení hranic nebo nedůvěřuješ vlastním schopnostem. A hlavně: dá ti možnost pracovat na tom, na čem je to doopravdy potřeba. Nečekat neúspěch už předem. Neschovávat se stranou jen proto, že by to mohlo bolet.
Umožní ti najít odvahu dělat věci, i když se bojíš. A někdy ti dovolí je nedělat – ale bez výčitek.
