Článek
Mileniálové milují osobní rozvoj. Protože musí. Generace, vyrůstající u „tydůdydu“ vytáčeného připojení k internetu a kvíkání ICQ, dostala do vínku nástroje, které jejich rodiče ještě k dispozici neměli. Otevřel se nám přístup k obrovskému množství informací doslova o všem, ale také přístup do světa sociálních sítí, aniž bychom znali jejich úskalí. Několik dlouhých let trvalo, než jsme zjistili, že o sobě na Facebook nemusíme (ve třetí osobě samozřejmě) napsat úplně všechno.
Digitální gramotnost přišla do módy až o dost později, a tak jsme se s přívalem nových možností vypořádali po svém – porovnáváním našich životů s jinými a vleklou depresí z toho, co nám z takového porovnání vyšlo. Tenhle nešvar jsme ještě úplně neopustili. Zvlášť ne po tom, co jsme zjistili, že stačí zatáhnout břicho a najít dobré světlo, abychom sbírali lajky a levný dopamin. Odtud už byl jenom krůček ke sdělení světu: jsem lepší. A ty bys měla být taky. Osobní rozvoj a positive vibes čekají.
Na jednu stranu se to zdá být jako nutnost. Vychováváme děti, ale už víme o generačním traumatu a bereme na sebe zodpovědnost za jeho ukončení. Hledáme práci snů a ideální styl jógy nebo silového tréninku, protože tušíme, že „you gotta do what you gotta do“ a „no pain, no gain“ byly spíš projevy onoho traumatu než motivační hesla. Chodíme na terapie, protože ve světové i domácí politice vidíme, kam to vede, když se na terapie nechodí. Chceme být lepší – a vlastně je to tak v pořádku.
Kde je háček?
Každá mince má dvě strany, ale osobní rozvoj je spíš dvanáctistěnná kostka. Výsledek jako obvykle záleží na té nejméně nápadné věci. Na vnitřním přesvědčení, se kterým do hry vstupuješ.
Cíl „být lepší“ často říká jinými slovy „teď jsem špatná“. Je se mnou něco v nepořádku, nejsem dost dobrá. Jsem projekt k opravě. Kazové zboží. Pokud takové pocity včas nerozklíčuješ, každý krok, který na své cestě uděláš, se snadno stane trestem. Bičem. Nebo jednoduše pastí, ze které není cesty ven. Sama sobě pak stojíš za zády, hodnotíš se a kontroluješ a do pomyslného seznamu přidáváš stále další body, které ještě nejsou dost dobré. Které jsou ještě pořád špatně. A protože život je zkrátka život (a málokdo z nás ho žije na opuštěném ostrově), přichází další výzvy, další vztahy, další situace. Leckdy ti ukážou, že to, co jsi považovala za zvládnuté, se v jiných podmínkách učíš zvládat zas a znovu. Někdy s grácií. Jindy naopak.
Správná otázka pro začátek
Co se děje ve chvíli, kdy sama na sebe pohlížíš jako na projekt, který je zapotřebí neustále zlepšovat a opravovat? Tvůj osobní rozvoj se neodehrává z místa, kde je zvědavost, přijetí a touha po poznání. Ale z místa, kde je stud. Stydíš se za to, kdo jsi a jaká jsi. Za to, že ještě nejsi taková, jaká bys měla být.
Než otevřeš další knihu nebo si poslechneš další podcast, polož si jednoduchou otázku – kde jsem právě teď? Proč na sobě chci pracovat? Proč toužím být jiná?
Záměr, se kterým tvou cestu podstupuješ, je základ toho, co získáš. Může ti přinést pocit, že neustále a s jazykem na vestě dobíháš svoje lepší já. Nebo pochopení. Laskavost vůči sobě samotné, porozumění tomu, proč žiješ to, co žiješ. Znalost toho, co ti pomáhá, co tě naplňuje.
Přestaň hledat svoje imaginární lepší já. Chtěj poznat, kdo jsi a proč – a buď sama sebou. Jak pravil klasik, všichni ostatní už jsou stejně obsazení.
