Článek
Kdybychom nakreslili lidské tělo podle toho, jak ho „vidí“ náš mozek, vznikla by zvláštní postava. Titěrné nohy s obřími chodidly, ruce jako lopaty s výrazně dominujícím palcem, maličký trup s nepoměrně velkou hlavou, obrovská ústa, jazyk a rty. Homunculus, jak se této představě těla v mozku říká, rozhodně není fešák.
Jeho vzhled není náhoda ani chyba. Odpovídá tzv. kortikální reprezentaci částí těla, tedy tomu, kolik prostoru „zabírají“ v mozkové kůře. Zjednodušeně můžeme říci, že tak vypadá proto, že některé části těla vnímáme lépe. Mají vyšší počet nervových zakončení i nejrůznějších receptorů a mozek z nich díky tomu získává větší množství informací.
„Otcem“ homuncula je kanadský neurochirurg Wilder Penfield. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století prováděl výzkum, při kterém pacientům pomocí slabých elektrických impulsů stimuloval různé části mozku. Při výkonu zůstávali při vědomí, bylo tedy možné nejen sledovat reakci těla, ale zároveň získat zpětnou vazbu týkající se vjemů, které stimulace vyvolávala. Během své praxe pak postupně vytvořil mapu jednotlivých oblastí lidského těla v mozkové kůře. Tím vznikla i ikonická postavička, která zásadně ovlivnila neurovědy na další desetiletí.
Změna je život. Doslova
Důkaz, že k některým částem těla je mozek vnímavější, vidí dnes a denně rodiče malých dětí. Miminka a batolata poznávají svět kolem sebe pomocí rukou a úst – jen co se naučí uchopit předmět, vloží si ho do úst, začnou ho olizovat a okusovat. I když si tak často vyslouží rodičovské pohoršení nad tím, co to zase mají v puse, jejich činnost vlastně dává smysl. Rozvíjející se mozek, bažící po přísunu vjemů, se tetelí radostí.
Homunculus může v průběhu života svou podobu změnit – kortikální reprezentace jednotlivých částí těla není daná jednou pro vždy. Mozek – a tělo s ním – se učí, reaguje na podněty, které mu nabízíme a které opakujeme. Uplatňuje tzv. neuroplasticitu, schopnost změnit uspořádání a funkční strukturu v závislosti na zkušenostech a charakteru, druhu i četnosti podnětů.
Homunculus baletky, která denně pracuje s tělem v jemných nuancích, tak bude mít jinou podobu, než homunculus řidiče kamionu. Může to být ale i jednodušší –používáním mobilního telefonu a scrollováním napříč sociálními sítěmi výrazně zvyšujeme citlivost k palcům u rukou.
Co to znamená pro naše tělo
Možná, že tohle je i váš případ. Na rehabilitaci vás fyzioterapeut chtěl naučit podle něj jednoduché cvičení. Třeba napřímení páteře v kleče na čtyřech. Ať jste se snažili, jak jste se snažili, prostě jste to necítili a netušili jste, co po vás chce, ani proč tvrdí, že je to snadné.
I tady nám nabízí vlastní mozek odpověď. Nemůžeme se naučit kvalitní, bezbolestný a efektivní pohyb, pokud svoje tělo necítíme. A zároveň, pokud jsme s ním nikdy vědomě nepracovali, je přirozené, že změny držení těla nebo jeho polohu příliš neregistrujeme a je to pro nás obtížné. Jako povzbuzení přichází vzkaz od homunkula: může se to změnit.
Budete potřebovat trochu trpělivosti – stejně jako s jinými malými dětmi. Ale i tenhle „človíček“ vám postupně dovolí cítit své tělo lépe a pohybovat se v něm s větší lehkostí.
