Článek
Ztratila jsem klíče. Dvakrát, v rozmezí přibližně třech měsíců. „Hlavně je neztrať!“ se tak možná zdá být jako logické přání, které jsem dostala spolu se svazkem nových klíčů. Jenomže klíče jsem poztrácela ve dvanácti letech. Tenhle pokyn přišel před dvěma lety, když rodiče při rekonstrukci vyměnili vstupní dveře do bytu. Příští rok mi bude čtyřicet.
Svým způsobem to chápu. Nezlobím se, neberu si to osobně. Klíče jsem sice v mezidobí už nikdy neztratila, ale rozumím, že vzpomínka na výměnu zámků a vybavení čtyřčlenné rodiny novým svazkem – navíc dvakrát po sobě – není jedna z oblíbených. Přesto to ve mně vyvolalo nepříjemné bodnutí. Už nechci nálepku té, která je chaotická a zapomětlivá. Fungovala jsem s ní roky. Ztrácela jsem průkazky na autobus, zapomínala igelitky s úborem na tělocvik všude, kde se dalo. Nedělala jsem nic z toho schválně, prostě se to dělo. Nikdo mi to nevyčítal. Patřilo to ke mně a všichni, včetně mě, se s tím smířili. Byla jsem to prostě celá já.
Takových nálepek nevědomky udělíme sami sobě i ostatním každý den několik. Hodnocení a škatulkování nám alespoň na první pohled pomáhá – lidská mysl touží po předvídatelnosti a pocitu kontroly, který díky ní získává. Pokud víme, co od sebe i od okolí čekat, odpadá stres z neočekávaného. Z nepříjemností, které neznámo někdy nevyhnutelně přináší. I když se nestanou právě dobré věci, jsme na ně alespoň připravení. A to nám stačí.
Ale mohlo se to stát
To, jak těžko se nálepkám, které nosíme, někdy uniká, ilustruje skvěle jiný příklad. Babička mojí kamarádky používala kouzelnou větu „Ale mohlo se to stát!“. Přicházela s ní ve chvíli, kdy se její blízcí svým nálepkám vymykali. Sice se nechovali tak, jak čekala, ale mohli se tak chovat. Odzbrojující poznatek, který bere vítr z plachet. Nepřipouští změnu.
Nálepky nejsou popisem přítomnosti. Jsou to očekávání udržující při životě staré scénáře. A očekávání mají jednu zvláštní schopnost – ohýbat realitu tak, aby do nich zapadla. Když se naplní, věděli jsme to. Každý drobný důkaz poslouží jako razítko na naše přesvědčení. Když ne, je to jen náhoda. Nebo štěstí. Ale mohlo se to stát. Kolikrát za den si stejnou logiku nepozorovaně přehraješ v hlavě?
Život se díky nálepkám zdá být přehledný. Dovoluje nám hrát role, na které jsme zvyklí a které mohou být určitým způsobem pohodlné. I pro mě bylo nakonec pohodlné, když všichni kolem mě počítali s tím, že jsem tak trochu nezodpovědná a důležité věci trousím všude kolem. Jednoduše proto, že jsem pak nepotřebovala být zodpovědná. Nemusela jsem myslet na to, jestli mi klíče nebo průkazka nevypadnou z kapsy. Beztak zase něco ztratím, proč se tedy namáhat?
Odstoupení od smlouvy s minulostí
Na každou nálepku, kterou nosíme, jsme někdy „kývli“. Někdy, někde jsme dali souhlas, podepsali obchodní podmínky. Pro odstoupení od smlouvy je tak nutný jeden důležitý krok – pochopit proč. Ne proč ti tu nálepku někdo dal, ne proč sis ji nalepila na čelo ty sama. Ale proč s ní zůstáváš. Proč věříš, třeba i po letech, že je pravdivá.
Možná, že ten důvod nenajdeš, a pak je nejvyšší čas ji odlepit. Možná, že ho najdeš a budeš se ptát, jestli ti ještě k něčemu slouží. A možná, že v nich poznáš úlevu jasné odpovědi, ve které ses nemusela ptát, kdo jsi a jaká jsi. Třeba ji pak ještě nebudeš chtít opustit – a je to tak v pořádku. Ne všechny nálepky musíš strhnout co nejrychleji. Někdy odpadnou samy, protože už je prostě nepotřebuješ, aniž by sis toho všimla.
Jen nehledej nové. „Celá ty!“ je vždycky víc než to, co se dá říct jednou větou.
