Článek
Bylas, děvče, jednoduše málo vděčná za to, co už máš. Jinak by ti partner, halda peněz nebo nová práce dávno přistály na zlatém podnose přímo pod nosem.
Akorát… že vůbec.
Knihy na téma „Jak si správně přát“ začaly vycházet před zhruba dvaceti lety. Kurzy „Jak si přitáhnout toho pravého“ nebo „Jak získat práci snů“ jsou v kurzu i dnes. Lidstvo miluje zkratky odjakživa – když nám někdo slíbí, že se nám splní každé přání (jen co si zakoupíme správnou knihu a budeme se držet několika jednoduchých pravidel), nemůžeme odolat. Všichni jsme totiž – minimálně „na tajňáka“ – fandili Popelce. Holce, která to měla prostě těžké, ale díky promyšlenému systému ořechů došla svého štěstí. Fantasticky a nadpřirozeně, ale zároveň jednoduše. Stačilo rozloupnout oříšek, navléct správné šaty, trochu si vystřelit z Pavla Trávníčka a voilà! Věci se děly.
A protože se každý z nás alespoň občas cítí jako Popelka, se kterou okolnosti zametají, i když by si zasloužila něco lepšího, začali jsme afirmovat a přát si jako o život. Jenže co když to nevychází? Co když ořechy sežraly veverky, Popelka se toulá bůhví kde a spolu s ní i splněná přání?
Sebenaplňující proroctví
Plot twist, který přichází možná příliš brzy: ve skutečnosti to doopravdy funguje. Žijeme svá sebenaplňující proroctví. Mechanismy a vzorce, které dnes a denně používáme, směřují náš život. Problém je jinde. Většinou o nich nevíme a často stojí proti tomu, co si přejeme. Ať si přejeme, jak chceme. Jenže to se do většiny líbivých knih nevešlo. A tak místo přání přišla frustrace a nakonec pocit viny. Návod na to, jak si přitáhnout pana Božského, byl přece tak jednoduchý. A já to stejně nedokázala. (Volitelné: přišel, ale co to – sakra – mělo být?) Vzdávám to.
Nezáleží na tom, jaká slova použiješ. Můžeš si v koupelně přilepit na zrcadlo lístek se slovy „Jsem úspěšná a milovaná“ nebo na tapetu telefonu uložit screenshot z fiktivního účtu, na kterém jsou miliony. Ale dokud tvoje víra tvrdí opak, zázraky se dít nebudou. Víra a přání jsou dvě odlišné disciplíny.
Kompas, ne zázrak
Můžeš si přát krásný vztah. Klidně každý den a s vonnou tyčinkou v ruce. A zároveň v hloubi sebe věřit, že musíš být „ta hodná“ nebo „ta výkonná“, aby sis ho zasloužila. Nebo se bát samoty jako cejchu, který z tebe dělá nechtěné a možná pokažené zboží, co zbylo v regále. Nemusíš tyto pocity vnímat vědomě, ale tvoje nitro i mozek to ví. A opakují stejné scénáře. Stejné vztahy, stejné situace.
Tvoje přání není samospásný zázrak, ale kompas. Nemusíš si ho opakovat stokrát, stačí jednou. A pak naslouchej. Co se děje uvnitř tebe? Jak reaguje tvoje tělo? Cítíš se dobře a uvolněně, nebo se všechno utahuje? Nebo se ozývá maličký, nenápadný, ale vlezlý ocásek čehosi, co sama neumíš rozpoznat?
Když se věci nedaří, není to signál, že jsi málo pozitivní. Že jsi toho málo zpracovala. Že nejsi dost a že neděláš dost. Nepotřebuješ další knihy, kurzy ani stokrát opakovaná přání. Stačí otázka: Čemu vlastně věřím? Proč? A slouží mi to ještě?
Možná ti uzlík ve tvém příběhu pomůže rozplést terapie, možná na něj přijdeš sama. Nebo zjistíš, že máš „jen“ strach, že tvoje víra není dost. Možná pak zjistíš, že si přeješ něco jiného, než dřív. Nebo přestaneš tlačit na pilu a uvidíš jinou cestu, jiný pohled na to, co tě trápilo a o čem sis myslela, že ti to chybí. Buď ale k sobě i ke svým přáním laskavá. Ať už přijdou jednoduše, nebo budou v tvé pohádce místo tří oříšků čtyři – a všechny tvrdé a těžko rozlousknutelné.
Asi totiž tušíš, že i kdyby měl Vesmír v neděli večer zavřeno a Pavel Trávníček ve skutečnosti nebyl princ, tvoje duše tě poslouchá pořád.
