Článek
13. červenec 1943 - poslední den Českého Malína
Vojsko přitáhlo večer 12. července do okolních vsí, nikdo však nemohl vědět, co zamýšlejí, proto také nikdo nemohl být včas varován, aby unikl z odsouzené vesnice. Zrána v úterý 13. července, po dvoudenním svátku (11. července byla neděle a 12. července pravoslavný svátek Petra a Pavla) se Malín připravoval ke své každodenní práci.
Proč byl Malín, který je nazýván Lidicemi Volyňských Čechů, vypálen a vyvražděn? Co bylo příčinou? Na tyto otázky lze velmi těžko odpovědět a do dnešního dne nemáme odpověď. Máme jen spekulace, dohady historiků i pseudohistoriků. Máme špatná čísla obětí. Nemáme jejich portréty, u některých ani identifikaci, důkaz. Spoléháme jen na paměť a vyprávění očitých svědků a na seznamy zavražděných, které se ovšem liší. Poslední – nalezený v lahvi při přípravě instalace pomníku obětem na českém hřbitově, psaný patrně polským svědkem vypadá nejpečlivější.
Němci ovšem nepotřebovali k provedení svých zločinů žádných závažných příčin. Lze s jistotou říci, že zkázu Malína naplánovali a připravili s německou důkladností někde v temných zdech Gestapa v Rovně, domníval se můj tatínek. Také si myslel, že hlavním cílem bylo zastrašení mnohonárodnostního obyvatelstva, které se snažilo žít spolu mírumilovně, vycházet spolu a dokonce si pomáhat. Oni ovšem potřebovali, aby se tyto komunity mezi sebou nenáviděly a nedržely pospolu, bylo potřeba rozdmýchat mezi nimi nenávist. Což se jim dařilo. Zabíjení, vypalování, pomsty, byly v ten čas na denním pořádku. Češi však platili za pracovité, mírumilovné obyvatele, kteří se snažili se všemi vycházet.
Vražda v Malíně, po tolika jiných podobných vraždách po celé okupované Ukrajině a Volyni byla pouze součástí plánu, který měl Němcům pomoci k nadvládě nad ostatními národy. Měl být uskutečněn za každou cenu. Po zničení četných ukrajinských a polských vesnic na Volyni bylo zřejmé, že Němci nenechají dlouho na pokoji ani české vesnice. Česká veřejnost měla být tímto způsobem také zastrašena, aby se stala také poslušnou a nepřátelila se s nikým, zejména s Ukrajinci, ani Poláky.
Odpadlíci obou těchto národů se v uniformách německé policie (schutzmanzschaft) zúčastnili vraždění Čechů v Malíně.
Fakt, že Němci připravují pro ostrožecký okres nějaké „překvapení“ bylo možno usoudit z toho, že vládce okresu Fritz Vogel dva týdny před zkázou Malína opustil Ostrožec, zlikvidoval tam svůj úřad Kreislandwirta i ukrajinskou okresní správu.
Ostrožecký okres tak zůstal bez vlády. Snad proto, aby se nacistům snadněji odůvodňovaly jejich zločiny.
Krásná česká prosperující obec Český Malín vstala do obyčejného pracovního dne. Bylo osudné úterý 13. července 1943. Po dvoudenním dešti vysvitlo ráno slunce a bohatá úroda zvala ke sklizni, proto ráno konali malínští poslední přípravy ke žním. Naklepávali kosy, připravovali žací stroje a vykonávali jiné nutné práce. Netušili, že se blíží zkáza. V kovárnách bušila kladiva, daleko bylo slyšet odstředivku mlékárny, kouř z mlýna oznamoval, že i zde se za chvíli začne pracovat. Zkušený strojník, starý Žrout, si zamilovaným okem prohlížel svého „koně“, jak říkával svému stroji, a konal přípravy, aby uvedl mlýn do chodu. „Namaž ještě kliku a pojedeme!“, řekl svému pomocníkovi. V tom někdo přiběhl ze mlýna: „Pane Žroute, uzavřete motorovnu a jděte domů. Do vsi táhne nějaké vojsko, snad to jsou Němci. Mlýn jsme už zamkli, jdeme všichni domů“. Starý strojník pečlivě uzavřel dřevoplynovou pec, ještě setřel ze stroje prach, jako by jej hladil a loučil se s ním. Zamkl motorovnu a beze spěchu se ubíral domů.
Mezitím se po celém Malíně bleskově rozletěla zpráva, že ke vsi jdou vojáci. Byli to opravdu Němci, uniformovaní, vyšňoření gestapáci, kteří si přibrali na pomoc německé vojáky z posádek v Lucku, Rovnu a Olyce a zrádcovskou policii - schutzmany.
Den předtím k večeru přijeli na třiceti, pětatřiceti nákladních autech, která ponechali asi pět kilometrů od Malína. Teď šli k obci pěšky. Měli však několik motorek, zřejmě spojek a osobních aut s veliteli. Celkem na 1500 ozbrojenců.
Hloučky malínských občanů postávaly před svými staveními, nikdo se necítil ničím vinen. Staří uklidňovali a radili všem, aby zůstali doma. To asi bude jen nějaká prohlídka. Když se ukáže, že všichni obyvatelé jsou doma, nikomu se nemůže nic stát. Vždyť už jsme podobné zažili.
Němci po příchodu do obce nejprve rozesílali příkazy s upozorněním, že pouze ti, kteří by před nimi utíkali, budou považováni za nepřátele a podle toho s nimi bude nakládáno. Ujišťovali, že kdo splnil všechny dodávky, může pokojně pracovat, v klidu mohou být ty rodiny, které nikoho nepohřešují. Pak obec obklíčili ze všech stran, při tom stále obyvatelstvo chlácholili, že se všichni zase vrátí do svých domovů. Když ovšem všechny sehnali a spočítali, ověřili podle svých záznamů, že nikdo nechybí, začaly nadávky a obviňování ze spolčení s bandity.
Všichni nechápavě stáli ve skupinách a čekali. Od dětí, které se třásly strachem, až po dospělé. Dívky, ženy, mládenci, muži… s otázkami a hrůzou se dívali do namířených hlavní samopalů. Věřili však v právo a spravedlnost. Jenže nyní jsou všichni bandity! Proč? To nikdo neví a ani se nedozví. Žádný výslech, ani soud před vykonáním hrozného rozsudku.
Němci se svou důkladností a pečlivostí postavili na všech křižovatkách a pěšinách hlídky s kulomety a nikoho nepustili z vesnice. Do vsi však každého. Hlídky šly od domu k domu a vyháněly z nich obyvatele na náves. Téměř nikdo neuměl ve vsi německy. Němci se o tlumočníka nestarali a nenamáhali se odpovídat na otázky, co to všechno znamená. Někde odpověděli se zdvořilým úsměvem, především mladým, pěkným dívkám a ženám, ukazujíce jim na hodinkách, že se za dvacet a třicet minut vrátí domů. Jinde zase odpovídali hrubými nadávkami, napřažením pažby, dokonce natažením závěru zbraní. Lidé se ubírali pod bodáky na náves, tvoříce tam skupiny po třiceti až padesáti lidech, které Němci s namířenými zbraněmi odváděli do Ukrajinského Malína.
Kdo by se pokusil o útěk, bude na místě zastřelen!
Někteří muži museli nést nějaké bedničky. Někdo prohlásil: „To jsou náboje. Uvidíte, že si je neseme pro sebe“. „Skorej!“ vykřikl jeden z Němců rusky, poodešel od skupiny a zamířil samopal na zástup. „Los! Los!“, řvali vojáci, pobízejíce k rychlejším krokům. Hnali všechny do sousedního Ukrajinského Malína. Zatím jiná četa fašistů přivedla další skupinu. Jednu ze skupin Němci hnali až do lesa a zase zpět, na hlavní „sběrné místo“. Proč, to nikdo nevěděl.
Přicházela skupina za skupinou. Němci hned oddělovali muže od žen a dětí. Stáli jsme tam dlouho, dokud Němci neshromáždili veškeré obyvatelstvo Českého Malína. Nemocné a staré přivezli na vozech. Někteří malínští přijeli s povozy, naloženými nejnutnějšími svršky, a především potravinami. Zřejmě zkušenost a vzpomínka na „plen“ v první válce. Někteří vedli i krávy. Jiní zase přišli tak, jak byli vyrušeni z práce, od stolu od snídaně, někdo si ve spěchu oblékl sváteční kabát, jiný se zapomněl obout, přišel bos. Postavili nás do řad. Stáli jsme proti svým ženám a dětem. Za námi hlavně kulometů připravených k palbě, před námi bodáky, samopaly, granáty za pasem…
Najednou přišel rozkaz, spočítat nás. Důstojník se ptá, kde je starosta. Vystupuje tajemník obecní správy Josef Bešta a oznamuje, že starosta přichází s poslední skupinou z Českého Malína. „Co, že je vás tak málo? Kolik je vás ve vsi?“ - táže se důstojník. „Je nás zde přes čtyřista. Celá obec má kolem čtyřsetčtyřiceti občanů“ odpovídá klidně tajemník. „Ti, kteří chybí, jsou buď v práci na polích, nebo brzy ráno odjeli do města“. Důstojník se dívá do svého zápisníku. Přišel starosta Josef Krámský s další nepočetnou skupinou, ale s trojnásobnou eskortou Němců.
Nás, muže, pak znovu odvádějí do Ukrajinského Malína, do jakési zahrady. Syn Alois je se mnou. Dcerka Alice zůstala s manželkou. Ještě se za nimi ohlížím. Dostáváme rozkaz usednout. Přichází Němec, komolící trochu ruštinu, že prý prohlédne ausweisy - osobní doklady. Prohlíží papíry jednoho po druhém. Už po několikáté. Rozděluje Čechy, Ukrajince, Poláky do samostatných skupin.
Rozlehá se rachot kulometů, výbuchy ručních granátů, začínají hořet první chalupy v Ukrajinském Malíně. Je asi dvanáct hodin v poledne. Slyšíme střelbu a výbuchy ručních granátů odtamtud, kde zůstaly naše ženy a děti. Střelba sílí. Každý z nás myslí na své blízké. S velkým hřmotem a rámusem přibíhá další skupina Němců s napřaženými samopaly a vykasanými rukávy. Slyšíme výhrůžky a časté slovo „banditen“ a opět rozkaz sedět. Blízký výbuch granátu a poblíž vzplanuvší chalupa. Vstáváme. Několikeré klapnutí závěrů pušek a samopalů a hrubé nadávky nás přinutí, abychom se zase posadili a čekali.
Tlustý Němec v hnědé uniformě s hákovým křížem na rameni, patrně nějaký kreislandwirt, si vyžádá asi patnáct až dvacet mladých mužů a chlapců. Vzal s sebou mého syna Aloise. Vstal jsem a šel za ním, odhodlán nenechat se odloučit od syna. Němec se na mně rozkřikl, co chci. Ukázal jsem, že jdu za synem, pokrčil rameny a nechal mě jít s ním. Vzteklý důstojník, kterému stále vyletovala z úst slina, nám vysvětlil, že se máme vrátit do vsi, zapřáhnout koně do vozů a naložit veškerý movitý inventář, majetek z domů a hospodářských budov. Máme přihnat všechen dobytek. Jestliže něco opomeneme, budeme na místě zastřeleni. Zběhne-li někdo z nás, bude zastřeleno padesát žen a dětí. Všechno máme vykonat během jedné hodiny! Naše zraky hledají své blízké, kde jsme je před několika hodinami ponechali. Stojí na témže místě. My odcházíme do Českého Malína.
Stále je slyšet střílení. Řev dobytka, vytí psů, neustálé řvaní Němců, pláč žen a dětí, vše se smísilo v jeden hrozný nářek. Obklíčeni esesáky, spěcháme pod hrozbou smrti našich blízkých a doufáme, že je nakradený majetek ukonejší. Nakládáme vše, co nám přikazují, pobízeni ke spěchu neustálými nadávkami a střílením nad našimi hlavami. Vojáci dál pobíhají dům od domu s odjištěnými samopaly, připraveni zastřelit každého, koho by zde ještě našli. Asi ve tři hodiny odpoledne jsme skončili nakládání a vyhnali dobytek. Pod početnou eskortou jsme se vraceli k Ukrajinskému Malínu. Střelba tam už ustávala, ale oheň se rozrůstal.
Jedeme s naloženým majetkem, ženeme dobytek ulicemi. Všude hoří, dobytek se nám rozbíhá. Ostatní muže už odvedli do dřevěného pravoslavného kostela a do školy. Zbylé ženy s dětmi dosud stojí v jedné zahradě. Spatřil jsem mezi nimi mojí ženu a dcerku Alici. Zavolal jsem na ně. Uslyšely, přiběhly k cestě. Několik vět, několik otázek: „Kam vás vedou? Co vám říkají, proč vás nepustí? Ověřovali vám dokumenty?“ Ještě sbohem a polibek a už přiběhl Němec s napřaženou pistoli a křikem „Los! Los!“. Ohlédl jsem se ještě jednou a naposled!
Dostali jsme příkaz hnát dobytek dál. Český Malín už hoří celý. Také kostel a škola v Ukrajinském Malíně. Vzplanuly další chalupy, do kterých byli zahnáni naši muži, ženy a děti. Bylo slyšet výbuchy granátů a rachot kulometů. Stále jsme se ohlíželi a mysleli na své blízké. Připouštěli jsme v duchu, že mohou srovnat Malín se zemí, zničit naše budovy a sebrat majetky, nemohli jsme si však v hlavách srovnat, prostě jsme nemohli uvěřit, že jsou schopni povraždit nevinné ženy a děti.
Podle pokynů jsme se s dobytkem vydali ve směru k Olyce, obvyklou cestou, která vedla přes les. Němci se touto cestou báli jet, neboť se už chýlilo k večeru. Přikázali jet jinou, kolem lesa. Navíc se spustil hrozný liják, bouře a blýskavice. Seskákali jsme z vozů do křoví a utíkali na všechny strany. Poslali za námi několik dávek ze samopalů, ale přece jen nás několik takhle uniklo smrti. Po odevzdání uloupeného majetku a dobytka jsme měli být v Olyce stejně zastřeleni. Do půlnoci jsme pak probděli v jedné ukrajinské chalupě ve vsi Borbin. Dlouho jsme ještě slyšeli hrčení nákladních aut, která odvážela vrahy a nemohla v rozblácené cestě vyjet do kopce.
Nad ránem jsme se vydali do Malína. Svítalo, když nám jakási Ukrajinka v Újezdcích sdělila strašlivou zvěst, že všichni naši jsou pobiti a spáleni. Obrazy, které jsme po návratu spatřili v Malíně, není možné popsat slovy. Všude postřílení lidé, spálená těla. Jen málo osob se podařilo identifikovat. Díky Václavu Uhlíři, který ač zraněný unikl jisté smrti, jsme se dověděli, kde kdo přibližně zahynul, do které budovy byl zahnán. Uhlíř sám se čtyřnásobným průstřelem nohy, proležel několik hodin na dešti v zahradě poblíž školy, ze které unikl. Slyšel a viděl, jak Němci vraždí, jak ještě zkoušejí, zda je kdo na živu a dobíjejí raněné. Zamhouřil oči, nehnul ani svalem, překonávaje strašlivou bolest, když šli vojáci kolem něho, považovali jej za mrtvého.
Pozůstatky malínských mučedníků jsme pečlivě posbírali a pohřbili do společného hrobu na malínském hřbitově. Část mužů jsme pohřbili u pravoslavného kostela v Ukrajinském Malíně. Mnozí se dověděli o místě, kde jejich blízcí zahynuli, podle toho, že ve spáleništi našli a poznali některé předměty, jež patřily jejich blízkým: špendlíky, přezky, šperky, prsteny, náušnice, někde zbytky ohořelého oděvu. Mně, přesně za měsíc po vraždě přinesl Ukrajinec Voroběj snubní prsten mé ženy. Již jsem neměl naději, ani pochybnosti, že mí drazí zahynuli. (Josef Martinovský, 1944)
(z Kroniky Českého Malína Josefa Martinovského, mého tatínka, upraveno, kráceno)
V Českém Malíně bylo zavražděno 104 mužů, 161 žen, 65 chlapců do čtrnácti let, 40 děvčat do čtrnácti let. Dále 26 Poláků, 4 Češi z jiných vesnic, kteří toho dne náhodou dleli v Malíně, většinou u lékaře, v nemocnici nebo na návštěvě. V Ukrajinském Malíně zavraždili 132 obyvatel. V Českém Malíně spálili 68 domů a 223 stodol, stáje, sýpky a jiné hospodářské budovy.
V roce 2023 jsem srovnala tři nalezené seznamy a věnovala pozornost zejména zavražděným dětem. Zjistila jsem 120 jmenovitě uvedených dětských obětí. Bylo by dobré opravit alespoň tyto publikované údaje. Domnívám se však, že některé se už nepodaří identifikovat a zjistit, kde zahynuly. Myslím také, že se už bohužel nikdy nedozvíme, kdo dal příkaz k vyvraždění české obce a už se nedozvíme, kdo všechno v Malíně vraždil (pozn. Darina Martinovská s odkazem na klip hudební skupiny Snaefell vytvořený vedle divadelní hry Pavučina osudu k 80. výročí vyvraždění Českého Malína).
https://www.youtube.com/watch?v=BWHpbtd6yvc
