Článek
Líza odevzdala diplomku a ten pocit se nedal popsat. Konečně!
Vyšla před universitu, svítilo slunce. Dívala se na spěchající lidi.
Kolem přejela tramvaj a Líza měla pocit, že se na ní všichni usmívají, že dokonce jí mávají. Měla opravdu slavnostní pocit a neskutečný pocit úlevy. Ani už nechtěla myslet na některé okamžiky, které dokončení diplomové práce provázely.
Docent Havrlík, jí opravdu v závěru velmi pomohl, posunul některé hypotézy k nečekaným závěrům. Ještě jí ve chvíli, kdy už byla zoufalá, doporučil nezávislého konzultanta Miloše Vocáska. Líza si říkala, že s tím legračním jménem musí dělat spíš v nějaké televizní šou, ale byl to velmi vážný muž, neurčitého věku, kterého patrně zajímal jen jeho obor a specializace.
Když šla na konzultaci, všimla si, že nějaký vtipálek na schránku mezi jméno a příjmení napsal, má… Nemohla se udržet a chechtala se až do druhého patra. Pak musela počítat do deseti a koncentrovat se než zazvonila u dveří. Nemohla se přece k panu konzultantu Vocáskovi, který pracoval v místní knihovně a půjčoval důchodkyním především romantické příběhy s dobrým koncem, dostavit s rozesmátým obličejem.
Zejména nyní, když byla se svou prací v patové situaci a velmi potřebovala pomoc.
V pátek 13. listopadu u něj byla naposledy a najednou se jí mgr. Vocásek zeptal, jestli četla jednu stať docenta Havrlíka, která se velmi dotýká jejího tématu, ale nikde nikdy nebyla publikována.
„No to by bylo úžasné“, řekla Líza, „A vy víte kde je publikována?“
Podíval se na Lízu, jako když právě přiletěla oknem. Povzdechl si, vstal a přistoupil k rozsáhlé knihovně. Bez hledání vytáhl oranžové desky a podal je Líze.
„Slečno mám jednu podmínku, přečíst si to musíte tady“.
Usmál se poprvé za celou dobu, co ho znala.
„Také je problém s citáty. Víte, tenkrát tahle celá pasáž byla vypuštěna z knihy docenta Havrlíka po intervenci tehdejšího stranického předsedy fakulty RNDr. Novotného. Docent Havrlík už nesměl přednášet a odešel z university. Chodil jsem k němu na jeho bytové semináře.
„Cože? Novotného, současného děkana?“
„Ano, současného děkana, který už není aktivním straníkem naopak je velmi aktivním nestraníkem…“
„Víte, docent Havrlík je skutečný odborník, hypotézy a závěry svých prací má ověřené a konzultované s dalšími světovými kapacitami, mimo jiné třeba na universitě v Berkley, kde jste ostatně byla na stáži. Tehdejší jeho nadřízený, soudruh doktor Novotný, opisoval z jeho prací a různé pasáže vydával za své a přednášel je. Dokonce s nimi jezdil po světě. Havrlíka nikam nepustili, světové kapacity jezdily sem tajně za ním. Tahle stať obsahuje velmi pokrokové závěry, ale nikdo o nich tady u nás neví.“
Líza s úžasem přečetla text v podstatě jedním dechem.
Vzpomněla si na unavené oči docenta Havrlíka, na malou věčně svítící lampičku na psacím stole. Zatažené květované závěsy a přehoz na křesle, vrásčité ruce složené v klíně. Na úhledně seřazené pečlivě ořezané barevné tužky, velký linkovaný sešit s barevnými poznámkami. Vázu s uschlými růžemi. Pečlivě seřazené knihy v ohromné knihovně a úhledně poskládané noviny podle data na koberci.
V puntíkovaném hrnku voněl lipový čaj s medem.
Líza si po přečtení textu, co jí Vocásek podal, uvědomila, že některé věty se stejnou skladbou, významem, stejnými slovy, ba i interpunkcí, jí docent Harvlík vepsal do textu její diplomky s tím, že je to malý doplněk.
„Trochu to, paní kolegyně, osvěží váš text,“ řekl a usmál se.
„Pane magistře, vy jste věděl, že mám ve své diplomce kusy textu docenta Havrlíka, že?
„Ano a bohužel si myslím, že by i nyní dokázal Novotný zneužít tohoto textu. Ne k odborné diskuzi, ale k osobním útokům. Ještě nyní 35 let po sametové revoluci, by dokázal docentu Havrlíkovi velmi ublížit. Bude skvělé, že si vše budou moci přečíst další ve vaší diplomové práci “, řekl a vrátil desky na původní místo.
Líza mu podala ruku a mezi dveřmi jen tak do těžkého vzduchu důrazně poznamenala.
„Svět se to dozví, pane magistře. Jsem jeho poslední diplomantka.“
