Článek
Můj drahý, nikdy ses mě nezeptal, jestli ti to věřím.
Zejména, jestli jsem ti věřila tenkrát. Rozsudek byla jedna věc, ale tvé vysvětlení a tvoje verze, jak se to všechno přihodilo, byla věc druhá. Byl sis tak jistý, byl sis velmi jistý, že ti věřím všechno, všechno, co mi řekneš…
Pochybnosti přišly až teď, po letech.
Přišly ve chvíli, kdy to nyní vypadá, že je vše za námi a že je vše, hlavně mezi námi, vyřešeno. Zapomenuto, smazáno… Ty si žiješ svůj vysněný život a já jsem se vším smířená.
ALE! Náhody se prý nedějí.
Tou uličkou a parkem jsem šla poprvé v životě a nikdy jsem nebyla v tom domě.
Začalo sněžit.
Email s pozváním přišel před týdnem, vůbec jsem nechápala, kdo mi to píše a hlavně jsem nerozuměla textu, ve kterém se mi nějaká žena svěřuje s tajemstvím a s tím, že už je to patnáct let, ale že ona už dál nemůže. Zvala mne k sobě domů a zdůrazňovala, abych přišla sama.
V pokoji, kam mne asi pětapadesátiletá žena zavedla, bylo chladno.
„Já tady netopím, řekla, dáte si čaj, nebo kávu?“
„Třeba kávu, děkuju.“
Posadila jsem se do květovaného křesla a zopakovala jsem: „Nechci vás zdržovat a vůbec nevím, proč jsem tady.“
Trochu se usmála: „Nebojte se, všechno vám vysvětlím.“
Přinesla na stříbrném podnosu konvici a hrnečky, cukřenku a v malé konvičce teplé mléko. Káva zavoněla. Měla jsem pocit, že se vše proměnilo a sedím u kamarádky. Najednou zavládnul klid a já jsem si po jejím pobídnutí s chutí nalila.
„Vy asi nic nevíte, že?“
„Nevím, hlavně nevím, proč jsem tady,“ odpověděla jsem.
„Váš email byl takový neurčitý, dokonce jsem přemýšlela, že se někdo spletl a že není určen mě. Byl neurčitý, záhadný, plný náznaků. Jediné, co jsem pochopila, že se týká mého manžela.“
„Ano, vím. Budu se snažit být stručná.“
Začala vypravovat.
„Ale přece jen vám musím vysvětlit některé okolnosti. Ten den jsem šla z práce o něco dřív, děti v parku sáňkovaly a výskaly radostí nad prvním sněhem. Chvíli jsem se na ně dívala, sáňkovaly z malého kopečku, mezi stromy a jejich dráha končila na chodníku. Některé však, když jejich sáňky dostaly správnou rychlost, dojely až na ulici. Víte, v naší ulici moc aut nejezdí. Už se smrákalo, sníh najednou začal padat hustěji. Dětem se očividně nechtělo domů. Dívala jsem se na ně a vzpomínala na sebe v tom věku, bylo to stejné. Auto vyjelo ze zatáčky a řidič telefonoval, vedle něj seděla slečna, měla hlavu na jeho rameni a smála se. Asi tušíte, co se stalo.“
„Dítě, které skončilo pod autem, se už nepodařilo oživit.“
Slečna celou dobu ječela. Já jsem stála na druhém chodníku. Dlouho jsem se nemohla hnout z místa. Řidič lítal kolem auta a řval, on mi tam vjel, on mi tam vjel… viděli jste to, viděli jste to…!!! Policisti měřili, vyslýchali lidi kolem, děti plakaly. Mě si nikdo nevšímal. Mám fotku, fotila jsem děti, jak sáňkují, a poslední fotka je tahle.“
Žena otočila ke mně svůj mobil displejem.
Řidič auta se právě dívá dívce do očí, ještě v levé ruce drží telefon. Chlapec právě vstává ze saní, které dojely až na vozovku. Je však otočený zády k přijíždějícímu autu. Mezi nimi je tak tři možná čtyři metry…
„Bože!“ Vykřikla jsem. „Všichni tvrdili, že mu tam vjel. Proč jste tedy tenkrát nesvědčila, neřekla to, jak to skutečně bylo!“
Žena mlčela a pak potichu řekla: „Váš muž mě navštívil. Prosil. Zoufale prosil. Měl strach, abyste se nedozvěděla… o té slečně. Bál se, že ho opustíte. Každý měsíc mi posílal určitou částku.“
Potom vstala a ze skřínky vytáhla bílou obálku a podala mi jí.
„Vezměte si to prosím!“
Bylo v ní stopadesát tisíc.
Ještě tišeji dodala: „Víte, moje dcera studovala, měla jsem hypotéku… manžel odešel za jinou a tomu chlapečkovi už nikdo nepomůže…“
