Článek
Kůň nejdřív klusal v pravidelných kruzích podél ohrady. Najednou zrychlil a běžel vzhůru do stráně. Hříva se mu potem lepila k šíji. Nahoře pod horními kládami ohrady prudce zastavil a frkal. Kopytem ryl do blátivé hlíny. Rozstřikovala se v chuchvalcích. Proti slunci měl zlatou hřívu a tělo se mu kovově lesklo.
Napadlo ho přeskočit dřevěnou ohradu s oloupanou kůrou. Zadními se odrážel od země a předními bil do klády. Vyčerpán spustil se na všechny a znovu se rozběhl. Kroužil v pravidelných obloucích po pláni. Občas ještě zpomalil a znovu se rozbíhal a pokoušel se přeskočit.
„Vypadá nepokořený, i když ho vždycky ohrada srazí zpět. Pojď, vrátíme se k silnici.“
Petr si svlékl triko.
Dana nemohla odtrhnout oči od hřebce v ohradě.
„Podívej, je hrdý, divoký a nezdolaný.“
Zula si boty a tkaničky svázala uzlem. Přehodila je Petrovi přes rameno. Boty se houpaly do kroku. Najednou měl pocit uvázaného koně.
Ohlédla se ještě jednou. Hřebec stál ve stínu nevysokého stromu a namáhavě dýchal.
Silnice se šedavě otevřela. Kolem projel náklaďák. Řidič se vyklonil a zdvihl palec. Ukázal na Danu. Zastavila se a už chtěla říct něco o tom, že počká v nejbližší hospodě. Kamion přibrzdil. Petr však zdvihl ruku, mávnul a zavrtěl hlavou.
Chlapík za volantem pokrčil rameny a šlápl na plyn.
Za oblakem černého dýmu se ukázalo popelavé slunce.
Dana zavřela oči.
„Stejně nechápu, proč to nepřeskočil. Dokázal by to přece, viď? “ zeptala se.
„Zvykl si,“ řekl Petr a chytil se za žaludek. „Dneska někde zastavíme, bojím se, že toho bylo na mě moc.“
„Mám ráda silné muže,“ usmála se.
Podíval se na ní.
Houpavé modré oči a skleněné kuličky ve vlasech, které vítr pohazoval sem tam.
„Proč ji vedu sebou. Myslí si, že je to vandr.“
Silnice se lepila na chodidla a asfalt tekl nahoru. Petr neměl chuť omlouvat zmařenou cestu náklaďákem, neměl chuť vykládat vtipy. Měl chuť ji vytrestat. Byla tak volná. Když odjížděli, vedl ji schválně kolem Bufetu u nádraží. Kluci tam cucali pivo. Přes okno měli přehled.
Chodí jak kočka, lehce našlapuje na špičky a hlavu nese mírně zakloněnou. Vlasy jí pronásledují a tvoří za ní lesklou černou řeku.
„Chceš se posadit? Co ti je?“ Zeptala se.
„Nevím. To vedro…asi,“ řekl Petr.
Opřel se o strom, hlavu si polil zbytkem vody. Svezl se do trávy.
„Petře!“ Vykřikla Dana, hodila k němu batoh a rozběhla se trávou k ohradě.
„Neblbni,“ volal za ní. „To přejde, jen si chvíli odpočinu.“
Neslyšela ho, ani když přelézala klády.
„Hodnej, pomoz mi, prosím!“ Pohladila hřebce mezi očima, přiklonila svou tvář k prudce dýchajícím nozdrám.
„Neboj se! Děkuju!“ Naskočila a vedla koně k rozeběhu. Prudce se rozběhl, přeskočil a zastavil u stromu, kde ležel Petr.
Ležel bezvládně vedle stromu a ztěžka dýchal.
Letěli tryskem přes pole, úvozovou cestou a kolem rybníka.
„Za mnou,“ zařvala na saniťáka, který na ní zíral jako na zjevení.
„Rychle, prosím vás!!!“
Vyjel, pustil maják.
Kůň letěl a za ním městem jel vůz záchranky.
