Článek
Gita čekala už skoro hodinu. Stála na rohu ulice a každou chvíli přisunula ruku k ústům. Potom se plaše rozhlédla.
Řeknu mu, ať se vrátí. Řeknu mu, aby se vrátil. Řeknu mu, že ho miluju.
Nebyla si tak jista tím, co řekne. Věděla však, že tu stojí hlavně proto, aby ho uviděla. Věděla také, že prohraje. Věděla, že prohraje zase a znovu a znovu… a ráda. Věděla, že jí stačí, když ho zase uvidí, jak vychází z hnědých vrat.
Strčila do pusy poslední prášek.
Byly zrovna tak bílé a hořké jako tenkrát. Potom jí odvezli do nemocnice. Doktor jen pokyvoval hlavou a tvrdil, že je pozdě. To už byl na světě Aleš. Ležel v postýlce a plakal. Gita nad ním stála a neslyšela ho. Slyšela jenom Járu, jak říká, že je mu lhostejná.
Mysli na děti, bránila se. Volala ho však nazpět hlavně kvůli sobě.
Vrať se! Vrať se! Prosím…
Lidé se otáčeli. Tahala ho za rukáv, plakala nahlas. Když přišla domů, měl sbaleno. Vzal velký kufr, se kterým utíkali spolu z Pohořan. Řekl, že pro ostatní věci si přijde, až děti nebudou doma. Mezi dveřmi se přece jen otočil a řekl: „Jsi ženská, která pro mne není ženskou už ani v posteli.“
Bouchl dveřmi. Vzala lahvičku a vysypala jí najednou na jazyk. Kousala a chtěla, aby byl co nejdříve konec. Šla se podívat na Aleše do postýlky. Plaval před ní.
Probudila se v nemocnici. Široké okno otevřené dokořán. Kolem proudil srpnový vzduch.
Čekala, že přiběhne sestra a ohlásí, že má návštěvu. Čekala a počítala, za jakou dobu se to mohl dozvědět, taky jestli ho uvolnili v práci.
Propustili jí z nemocnice za týden, bez návštěv.
„Přijdu domů a určitě tam čeká,“ snila.
Na stole mléčná čokoláda a kytky v bílé váze. On tam sedí a čeká, a já ho nechávám čekat. Přece nepůjde do nemocnice, každý by na něj koukal, možná vyptával.
Tak to je on, co se kvůli němu trávila?
„Já blázen, kde mám klíče.“
Vezmu ho kolem krku a řeknu: „Je zase tak jak bylo, viď.“
Modré oči přikývnou. Uvaříme kávu, rozlomíme čokoládu.
Ještě jedno poschodí. Bože, jak člověk ve špitále zleniví. Odemknu potichu.
Když otevřela, ucítila zápach shnilé zeleniny. Okolo poletovaly mouchy. Hospodařily tu celý týden.
Ve dřezu na ní otevřela náruč hora špinavého nádobí.
Podívala se na hodinky. Tři čtvrtě na tři. Na druhé straně ulice zastavilo auto, vystoupila blondýna v zelených šatech. Zamkla auto a postavila se k plotu. Gita ji sledovala. Žena vytáhla z kabelky cigarety. Nemůže si zapálit, vítr jí sfouknul každou zápalku. To musí stát zrovna tady.
Takovou zelenou látku jsem dostala k Vánocům, Jaruška šla do tanečních. To byly první Vánoce po šesti letech. Dostala od Járy spoustu drobností. Voňavku, brož, silonky. Držela to všechno v náručí a plakala. Děti skákaly kolem stromku. Byly šťastné.
Gita nevěděla, co udělat, aby to nezmizelo. Bála se.
Už tolikrát začínali. Za každé udobření jedno dítě. Jára je neměl rád. Trpěl je jenom. Několikrát je seřezal všechny tři, že měly jelita na stehnech. Gita jim domlouvala. Poslouchejte tatínka. Kupovala čokoládu. Tu máte od tatínka. Děti věděly, že je to jinak. Potom začala být zlá, začínala tresty a potom už je bila taky. Jaruška utekla z domu.
Nad ulicí se stáhly mraky. Vítr je honil ze strany na stranu a nenechal v klidu ani listí a smetí u chodníku. Tančilo ve víru kolem nohou Gity. Blondýna hledala úkryt ve vratech skladu.
Gita zvedla hlavu a nechala stékat slzy po tváři. Co to dělám, jak budu vypadat. Vmáčkla se ke dveřím domu čp. 17.
Tenkrát jí bylo necelých sedmnáct, chytla ho za ruku. Půjdu s tebou až na konec světa.
Došli do Děčína. Gita začala dělat ve skladu a Járu vzali do provozu. Byl to mužský, kterého jí všechny záviděly. Kovář s neposlušnou hřívou a modrýma očima. Věděl, že Gita s ním uteče. Dostali na svobodárně pokojík a v září tam postavili postýlku. Máma psala. Gito, přijeď, odpustili jsme ti, čekáme. Táta se návratu nedočkal.
Jára však neměl chuť přebalovat Jarušku a taky se mu zalíbila Marcela. Nosila modrou sukni, hodně nad kolena, vítr si s ní dělal, co chtěl. Jára taky. Když jí Gita namlátila hadicí, oplatil jí to Jára pěstí.
Do Pohořan se vrátila se spícím děvčátkem v náručí. Snila o tom, jak mu bude odpouštět. Přemohla jí ale touha. Chtěla vidět, jak se Jára trápí. Jela vlakem, ale nejdřív musela vyhodit zubatou Dášu.
Jára se rozhodl, že se tedy vrátí. Opravili domeček v Pohořanech a Gita ušila záclonky. Zůstala doma a věnovala se Jarušce. Pěstovala petržel a lásku. Všichni byli spokojeni, až na vedoucí bufetu Alenu. Prodávala buřty, salámy i sebe. Jára se nedal dlouho pobízet.
Zařídili si spolu pojízdnou prodejnu a Gita zůstala zase sama. Plakala tolik, že se povídalo, že se pomátla.
U soudu si nevěděli rady se ženskou, která jakmile vysloví jméno jejího muže, omdlí. Chtěli ho nějak přimět, aby se vrátil, ale Jára mával žádostí o rozvod a touhou po Aleně. Vynášel její přednosti tak, že i soudce dostal chuť na buřty.
Žena v zelených šatech se podívala na Gitu. Má pohled jako had, pomyslela si Gita a zatoužila po kovářské dlani. Popošla a zase se vrátila. Cítím ho na dálku, teď vyjde z vrat. Stoupla si na obrubník chodníku a počítala plaňky u plotu.
Když jich bude dvacet jedna, tak se vrátí…
Tenkrát když udělali manko, vrátil se Jára za deset měsíců. V kapse měl podmínku a zákaz vykonávat místo vedoucího. Gita znovu plakala, ale její radost nebrala konce. Umyla okna, dala nové záclony a kolem vánoc jí odvezla sanitka do nemocnice na udržování. Jára byl nejčastějším hostem na pokoji číslo 5. Sedával u postele a pořád jí držel za ruku. Ženské na pokoji záviděly. Kytky, čokolády i návštěvy pomalu řídly a na Nový rok přijela desetiletá Jaruška sama a v ruce měla lísteček. Táta odjel a vrátí se později, řekla.
Náhle se vrata rozletěla. Vyběhly tři dívky v pestrých šatech. Chichotaly se, každá z nich padla do náruče jednomu z čekajících mladíků. Potom vyšel vedoucí Zázvora. Za ním Jára.
Zvuk klaksonu projel Gitě tělem. Zvedne ruku na zamávání.
Jára nasedá do černého fiatu a blondýna ho políbí na tvář. Oba se smějí. Dveře klapnou a auto se rozjíždí.
Gita vkročí do vozovky.
Zázvora jde pomalu ulicí nahoru…
