Článek
Muž v černém taláru pronesl závěrečnou řeč a zaklapnul desky. Fanka dál seděla na tvrdé lavici a čekala, že se jí někdo zastane, jenže všichni se už těšili na oběd.
„Lidi, já už s ním nemůžu být!“
Soudce na odchodu se u ní zastavil a vysvětloval: „Jednali jsme v zájmu spravedlnosti, zachovali jsme manželství. Váš muž je řádný, stará se o vás, pracuje… jak bylo dokázáno. No, že nechce děti? Neexistuje paragraf, který by ho donutil. Počkejte nějaký čas, snad pochopí…“
Fanynka zahlédla už jen černý flek na konci chodby.
Páni, tak on to vyhrál. Doma říkal: „Fanko, mám tě rád, já tě nikdy nepustím. Slyšíš, nikdy!“
Já hloupá myslela, že se mě zastanou. Mít dítě je přece normální. Pohádky vyprávím jiným, nemám komu dávat dárky na Vánoce. Olda dostane obligátní košili, knížku, ponožky. A školka? Dvacet dětí, mluví jeden přes druhého.
Nejhorší jsou ty drbny. „Copak může mít učitelka, co nemá vlastní děti, poměr k dětem? No to víte, strčej dětem do ruky hračky a bavěj se mezi sebou. Tak to ne, do toho se už nevrátím.“
Fanka popadla kabát a šla rovnou na autobus.
Línovice, domov, baráček mého mládí. Máma zase prala. Prodírám se mezi ručníkama a cejchama. Táta to prádlo viděl tenkrát naposled. Odcházela jsem odsud s červeným kufříkem na studie. „Bude z ní učitelka, jako maminka,“ říkalo se po vsi.
Máma byla celá pryč, když mě Olda přivezl autem až na dvůr. Měla jsem po maturitě, a tak jsem se vdávala. A děti? Ty budu mít aspoň tři.
Paní Svobodová utřela ruce do zástěry. „Fanko!? Co se stalo?“ Fanka se rozplakala a povyprávěla mámě o historii desetiletého manželství.
„Holka neblázni! Fančo, co by tomu řekli lidi.“
„Co je mi po nich, ať mi vlezou na záda. Mám právo žít a jsem ženská, co má právo chtít a mít děti, za chvíli už bude pozdě.“
Máma nalila becherovku, vypila dvě najednou a s Fančou si dala třetí. Za oknem bylo jaro.
Karlovy Vary. Teplá léčivá voda, Fanka si opatrně cucne a zašklebí se. „Fuj, jak tohle může někomu pomoct.“
„Olda mě asi shání doma. Máma to pochopila. Měl mě jako doplněk do bytu, do auta. Nejez tolik, ztloustneš. Děti? Počkej. Jak bys vypadala, zkazíš si postavu. Pořád to řve, polívčičky, plínky, kašičky. Nikam se už nedostaneme. Fanko, vždyť je nám krásně, máme všechno. Nemít děti je přece normální. Vyjedeme si, kdy chceme, kam chceme. Užíváme si života. Dítě to je koule u nohy.
Večer půjdu tancovat. Ty modré šaty nejsou nejhorší.
U brány Poštovního dvora stojí chlapík v černém klobouku a odráží útoky tancechtivých. Fanka zalže: „Prosím vás, na mě tam čekají,“ Chlapík v livreji odemyká a Fanku doprovázejí protesty těch, které nepustil dovnitř.
Fanka vůbec neslyší hudbu, všechny zvuky jí splývají v jeden rámus. Ten nápad, je nesmysl. Vrátím se. Fanka se otočí a vrazí do hlídače.
„Oni tu ti vaši nejsou,“ usmál se.
„Nejsou. Asi odešli. Já půjdu.“
„Kambyste chodila, pojďte, já vás někam dovedu, támhle je volné místo.“
„Doktor Ječný,“ představil se vysoký černovlasý muž.
„Fanka… promiňte, Bendlová, těší mě.“ Večer příjemně plynul, při tanci mluvil převážně doktor Ječný. Fanka ani nevěděla, co říká.
Ráno si dali ještě snídani v hotelové restauraci.
„Podívejte se slečno, vlastně paní Bendlová, Fanynko. Já s tím ale opravdu nechci mít nic společného. Kdyby se opravdu něco narodilo. Nechci. Jsem ženatý, šťastně. Podlehl jsem vaší touze…“
Fanynka ho pohladí. „Neboj se, vím, že budu mít dítě. Děkuju ti.“
Karlovy Vary. Velikonoce. Fanynka vede za ruku okaté stvoření. Berta navzdory bílým šatečkům si každou chvíli sedne na zem a je jí jedno, že jsou ve Varech na kolonádě.
„Berto, pojď, támhle koupíme nové botičky.“
Jeden večer a život dostal úplně jiný směr. Olda odešel, ani se nerozloučil. Urazil se a sebral, co mohl. Zůstalo pár věcí z výbavy a televize. Máma je z holky celá pryč. Berta běhá po dvorku a shazuje jí ručníky.
„Fanko, jsi to ty? A tohle? To je ta naše noc?“
V létě před domečkem v Línovicích zastavilo červené auto. Vystoupil vysoký černovlasý muž. V ruce držel dvě velké kytice a medvídka. Berta seděla na písku a dělala bábovičky, když pro ni Fanka přiběhla: „Berto, táta přijel…“
