Článek
Bylo říjnové ráno.
Marie otevřela okno a nadechla se vzduchu prosyceného vlhkou vůní tlejícího listí. Podzim vletěl do pokoje v podobě červeného javorového listu. Na obzoru svítil úzký proužek slunce, jako krvavá čárka.
Včera oslavila osmdesátiny. Sama, se žloutkovým věnečkem a třemi rakvičkami.
Nalila si Becherovku, ani nerozsvítila.
Paprsek ukázal na fotku na zdi ve zlaceném rámečku. Šťastný táta v klobouku, usmívající se maminka v bílých šatech s velkými květy. Byly modré, Marie si to pamatovala, i když fotka byla černobílá. Mezi nimi stála malá holka s velkým kornoutem, plným bonbonů s krajkovaným papírovým okrajem. Hledala podobu s tou nadšenou malou školačkou. V zrcadle se na ní dívala tvář divné staré ženy, co se pokouší usmát. Nalila si další skleničku.
Dnes od rána několikrát zadrnčel telefon. Klasické otázky, jak se máš, co děláš, jaká byla oslava apod. Taky přišlo pár mejlů a virtuálních přání s celkem očekávanými slovy, typu hodně zdraví, ještě jednou tolik, hodně štěstíčka, zdravíčka… Taky pár veršovaných. Osobní gratulace letos nebyly žádné.
Lidi nemají čas.
Květiny, které přinesl kurýr rozvoněly obývací pokoj, taky dort, knihu, nový nůž do kuchyně, přívěsek s perlou od syna.
Nejvíc jí však překvapil, potěšil a rozpačitě dojal balíček od neznámého gratulanta. Byly v něm nádherné lesklé černé střevíce, které voněly pravou kůží. Byly obšity červenou nití a měly malou zlatou sponu na boku. Na botkách dominoval tvrdý pěticentimetrový podpatek jemně potažený kůží. Na podrážce byly malé mosazné podkůvky z plíšku tenkého jako vlas… Kulatá špička, mírně zvednutá měla speciální futrálek ze sametu. V krabici byla ještě malá krabička a v ní náhradní podkůvky a náhradní spony.
Marie se nemohla zbavit divného pocitu, že někdo o ní ví víc než vlastní rodina. Sáhla do zásuvky, vytáhla podvazkový pas a hedvábné punčochy. Pomalu, obřadně si natáhla hedvábné punčochy se švem, složitě zapnula podvazkový pas a malými sponami připnula hladké lesklé punčochy v barvě opálené kůže. Pohladila si nohy a obula ty nádherné botky. Padly bez odporu a nohy v nich vypadaly jako tenkrát…
Lodičky s podpatkem měla naposledy téměř před deseti lety, když byla pozvána na nějakou premiéru do oblastního divadla.
Ve skříni našla starou černou krajkovou sukni. Byla v pase na gumu, tak ji natáhla v pohodě. Posadila se zpět do křesla a dívala se do velkého zrcadla. Nohy půvabně natáhla a nechala spadnout krajkový volán na kolena.
Kdo mohl vědět, že chtěla tančit flamenco? Kdo čekal tak dlouho, přes 50 let a až nyní přišel s tímhle dárkem. Panebože, člověk zapomene na lidi, které kdysi potkal. Zapomene i na ty, kteří na něj nezapomněli. Kolik člověku projde lidí životem? Kolik jich vlastně za život potká? Kolika lidem se svěřuje se svými nenaplněnými sny.
Marie si uvařila turka. Ne žádnou vodu z ponožek, jak říkala její maminka rozpustnému nebo filtrovanému kafi. Lógr voní a je to káva, která neztratila po cestě do úst a těla paměť.
Před zrcadlem dupla. Zvedla ruce nad hlavu. Luskla prsty a botky začaly tančit.
Se smíchem si sedla zpět do křesla. Přehodila opět nohu přes nohu a zkontrolovala obraz v zrcadle. Vzala fix, který ležel na stolku a na sklo napsala: Tančím tak rychle jak dokážu… můj drahý.
