Článek
Ludmile bylo 17. listopadu 1989 právě padesát. Žila sama v malém bytě v Nuslích, který jí ještě OPBHá vybavilo sporákem a umyvadlem. Ostatní byty v domě byly obsazené početnými romskými rodinami, jejichž počty členů se různě měnily a nejednou se stalo, že ve dvoupokojovém bytě bydlelo až třicet lidí. Soužití s nimi bylo ale vlastně v pohodě, byli pravda hlučnější, ale když Ludmila v půl dvanáctý vyšla do mezipatra mezi druhým a třetím patrem a zatroubila na trubku po manželovi večerku. Ani nemusela hulákat, jen z pátýho se ozvalo: „Dobrou, paní Ludmilko.“
Jednadvacátého listopadu jí na dveře zaťukal malý Dežo od Figových a strkal jí do ruky skleničku s divně barevnou hmotou a jen řekl: „Na, babička posílá a říkala, promiň pani.“ A utekl. Ludmila právě odcházela na demonstraci na Václavák, položila skleničku na poličku v předsíni, zamkla a utíkala na tramvaj. Atmosféra na náměstí byla neskutečná, narvaný Václavák skandoval, vzdával hold i vysílal naděje do budoucnosti i do nebes.
Ludmila se nadšená vrátila domů a na schodech potkala starou Figovou. Matka rodu Figových jí chytla za ruku a řekla: „Ukažte!“ Otočila Ludmile ruku a prstem jí jezdila v dlani. „No vidíte holčičko, to jsou změny, že? „Jo paní Figová, jsem šťastná, že jsem se toho dočkala.“ Žena, téměř stoletá, popotáhla šátek, zadívala se Ludmile do očí a bez hnutí řekla: „Ano, ano… ale děvenko, hlavně vy se připravte! Váš život se stane sladkým, ale namažou si vás na chleba, když si nedáte pozor.“
„Mě už v životě nic moc nepřekvapí, paní Figová, ale děkuju.“
„Za tohle se neděkuje…“ odpověděla matka nejsilnějšího cikánského klanu v Nuslích. Jo aha, trklo Ludmilu. Zalovila v kabelce, vylovila stokorunu a podávala jí Figové. „Ojojoj, to ne paní Ludmilo, vy jste jediný gádžo, kterýmu věříme a jste taky jediná s kým bydlíme… ale dlouho nebudeme. Donesl vám Dežinko tu marmeládu?“
„To je marmeláda? Jo donesl, ale neměla jsem čas jí ochutnat, děkuju.“
„Nejlepší je na lívance. Umíte ovesný, ne? Je z červené řepy. Moc dobrá a silná na krvinky.“
Ludmila vyběhla schody, odemkla a sáhla po skleničce. Bože, to divně vypadá, jak to, že je to průhledné, proti oknu jako rubín. Z červené řepy? Vzala lžičku a dloubla do třesoucí se hmoty. Přičuchla, nemělo to téměř žádnou vůni. Jen snad trochu po rumu. Jen takový vánek.
Ludmila pustila televizi, s napětím sledovala zprávy. Nabírala lžičkou marmeládu a olizovala lžičku. Bylo to sladké, ale ne moc, na jazyku se ta podivná téměř sulcovitá hmota rozpadala do kuliček a ty po stisknutí jazykem zvláštně luply a vypustily do pusy teprve tu zajímavou chuť. Dala si nohy na stolek, opřela si záda a nabírala jednu lžičku za druhou. Najednou lžička cinkla o dno. Teprve teď se Ludmila podívala na skleničku. „Aha, tak na lívance stejně nezbylo. Stejně neumím… jak to říkala Figová, ty ovesné. Zítra se jí zeptám, jak tuhle marmeládu dělá. V životě jsem neměla v puse něco podobného. Džemy a marmelády od babičky i od maminky byly skvostné, slaďoučké a na chlebu s máslem, na rohlíku, na vánočce byly pohádkové. I na lívancích a palačinkách. Měly jsme plné regály ve spižírně, a když už jsem nevěděla, co nebo měla trápení, sedla jsem si u babičky ve špajzce na sud se zelím, zavřela dveře a otevřela jahodovou nebo meruňkovou.“ Babička Huňková dělala i citronovou, ale o marmeládě z červené řepy Ludmila nikdy neslyšela. V noci se převalovala sem tam, pořád přemýšlela o úžasném zážitku z Václaváku, o slovech staré Figové i o marmeládě.
Uteklo půl roku a vše se obrátilo vzhůru nohama. Ludmila dala výpověď v práci a rozhodla se, že prostě zkusí něco jiného než rovnat faktury v účtárně. Ještě přece není tak stará, ještě může něco vymyslet. Po poradě s kamarádkou se nakonec společně rozhodly, že zkusí podnikat. Ludmila zopakovala jednu věčnou babiččinu pravdu. Lidi budou jíst pořád. Tak co restauraci? Nějakou speciální, zvláštní, něco co tu za socialismu nebylo. Kamarádka nakonec navrhla cukrárnu. Všechno to byly nápady, co kolem a hlavně v Praze někdo už realizoval. Žádná správná díra na trhu a hlavně na všechno byly nutné větší investice. Ty ani kamarádka ani Ludmila neměly. Jediné, co připadalo v úvahu, byla půjčka. Začaly počítat, shánět prostor.
Jednou Ludmila zase sledovala zprávy, mluvil tam nějaký cukrář. Stěžoval si na nedostatek surovin, zejména dobrých poctivých marmelád a džemů. Zdůrazňoval, že hlavně takové, které jsou opravdu poctivé z ovoce a také nějak zajímavé, zvláštní, exotické.
Ludmila vyskočila, oblékla starý župan a letěla k Figovým. Její klepání na dveře nikdo neslyšel. Vrátila se pro trubku. Zatroubila za dveřmi, když se otevřely, vyhrnula se celá Figovic rodina a jeden přes druhého hulákali, že ještě není ani deset.
„Potřebuju mluvit s vaší babičkou.“
Paní Figová měla hlavu omotanou barevným šátkem s velkými květy a třásněmi. Na krku asi pět náhrdelníků, na rukou zlaté náramky a podobné i na kotnících. Bosé nohy s červeně nalakovanými prsty.
Usmála se a řekla: „Já jsem věděla, že přijdete. Pojďte dál.“
Shluk lidí v předsíni se rozestoupil a ztichl. Ludmila šla za stařenou. Za doprovodu podivné hudby cinkajících náramků došly k úzkým dveřím. Žena na ně ukázala, sáhla na vypínač, rozsvítila a otevřela. V místnosti byly regály plné marmelád. Neuvěřitelné množství malých i velkých sklenic, plných sladké dobroty. Stařena ukazovala na jednotlivé a říkala: „Z červené řepy, z kopřiv, z okurek, z kukuřice, mrkvová, mišpule, mirabelky, šípek.“
„Panebože!“ vykřikla Ludmila, „to není možné!“
„Jo děvenko, my umíme všechno. To víte, když nic není, musíme to nějak udělat, abychom se uživili a hlavně uživili děti.“ Ludmila hladila skleničky. Byla jak v transu. Všimla si, že nad ní jsou trámky, které vedou pod stropem od nejvyšší police přes celou místnost na druhou stranu. Tam jsou s něčím zastrkané plné koše a na trámech na skobách visí plátěné pytlíky. Pod policemi na podlaze byly zastrkané kamenné hrnce. Všechno mělo neuvěřitelný řád, bylo uspořádané přehledné, takový mír v komoře. Ludmila si vzpomněla na svou komoru, kam už se nevešel ani hrneček a když otevřela dveře, většinou něco vypadlo.
„Paní Figová, tu co jste mi dala ochutnat, ta byla skvělá a taky jsem po ní měla krásné sny.“ Figová se rozesmála a zachřestila náramky a řekla: „Kozlík, kozlík lékařský. Zázračná bylinka děvenko.“
„Já jsem si myslela, že tam byl rum.“
„Ten taky“, rozesmála se Figová… „a tajemství děvenko, tajemství radosti z ničeho, dodala a rozesmála se ještě víc.“
Tancovalo se až do rána, náramky chřestily, korále a zlaté penízky cinkaly. Ludmila o půlnoci vzala trubku, otevřela okno a zahrála noční fanfáru pro celé Nusle. Byl v tom pláč, byla v tom radost, byla v tom naděje.
