Článek
Myslím, že v každé rodině je někdo, kdo odešel, emigroval a prožil stejně těžké chvíle.
Tenkrát odjelo mnoho rodin z Mladoboleslavska. Chtěly uvěřit a uvěřily slibům, představám a snům. Odcházeli do všech koutů světa, někteří do Ameriky, ale ti, o kterých budu psát do Ruska na Volyň. Pod heslem z panslovanského sjezdu ve Vídni „Slovan všude bratra má“ jeli tam, kde doufali, že jim porozumějí. Přece jazyk, kultura a „nátura“ jsou si s českou tak podobné.
Ekonomická krize, podmínky života zejména pro ty nemajetné byly v té době velmi kruté. Rakousko Uhersko se však bránilo, nechtělo, aby jeho „šťastní a spokojení“ občané odcházeli. Vždyť přece bylo zrušeno nevolnictví. Jenže takhle ubývala levná pracovní síla, tak bránilo velké vlně emigrace a houfnému opouštění císařství. Jenomže vidina levné půdy, vlastního hospodaření, možnost lepšího života pro rodinu a budoucnosti pro děti byla silnější. Navíc car slíbil úlevy a výhody. Z Mladoboleslavska odjíždělo hodně rodin.
Farář Benedikt otevřel těžké dveře fary, ještě se ohlédl a podíval se k obzoru, kde pozvolna stoupalo slunce, a první oranžovočervený paprsek propíchnul tmu. Pole, na kterém ještě včera zlátlo obilí, dnes odpočívá a dýchá syrovou vůní mokrých žitných stébel. Snopy svázané povřísly stojí jako podivně schoulené postavy nehnutě opřeny o sebe.
V dálce vzlétlo hejno koroptví.
Muž stál a přemýšlel.
Přemýšlel o příštím pohybu svého těla i mysli. Přemýšlel o prvním kroku do tohoto těžkého dne. Věděl, že zůstane zapsán v kronice Luštěnic jako den opouštění a odpouštění.
Do kroniky budou vepsána jména rodin, které se rozhodly odejít z rodné vsi a těžce se slzami a obavami opouštějí Luštěnice a Brodce. Opouštějí rodnou ves, své pochované na místním hřbitově. Rozprodali hospodářství i políčka, naložili na povozy zejména sekery, pily a další nářadí. Zavařili maso do kameninových hrnců, vyudili. Naložili zelí, do pytlů mouku a kroupy. Ženy napekly chléb a nechali si jej požehnat. Do truhly pečlivě poskládali oblečení, kožešiny. Do plátěných pytlíků pečlivě uložili semena rostlin a odnože stromků a ovocných keřů. Věděli, že tam daleko čeká jen těžká práce, sice úrodná a dlouho ladem ležící půda.
Skřivan cvrlikal svůj ranní popěvek tak lehce až lhostejně nad těžkými chvílemi a přicházejícím dnem.
Farář tento nadcházející den při noční modlitbě proklel.
Nyní jej bolelo každé slovo. Těžce se mu říkala slova, ve kterých jim přál štěstí na cestě za zoufalou nadějí. Pouští své dcery a syny do neznáma. Oni mu věří, modlí se s ním a chystají se odejít s důvěrou a nadějí. Jeho se znovu a znovu ptají, jaké to bude, jaká bude cesta a co je tam čeká.
I včera při poslední společné večeři se ptali, jestli činí dobře, jestli je jejich volba pro ně a pro jejich děti dobrou volbou. Platí za vše slzami, platí rozechvěným očekáváním, platí za ně touhou po lepším životě, platí za ně ztrátami jistot, byť skromných, ale přece jen jistot.
Dnes je téměř smířen se svým úkolem, svou vinou, vírou a případným trestem.
Musí jim dodat sílu, musí potvrdit jejich rozhodnutí a musí jim dodat jistoty, že bůh je doprovází, že bůh jim přeje.
Rozhodl se vykročit. Vstoupil na mokré oblázky, chladivé, mokré, kluzké, ostré. Cesta, která jimi byla vysypána, ho vedla ke kostelu kolem hřbitova. Farář kráčel a poslouchal zvuk kroků, těžce dýchal, od úst mu stoupala pára, došel k vratům kostela. Poklekl na schod a modlil se první otčenáš. Políbil schod a zvedl se, vešel do temného chrámu. Chlad a ticho jej oddělilo od venkovních zvuků, zpěvu ptactva. Jeho rty stále ještě opakovaly: Otče náš jenž jsi na nebesích… Dveře se zavřely, farář chvíli stál a jeho rty už skoro neslyšně opakovaly modlitbu. Pomalu rozvázal šňůru svého roucha, nechal ho padnout na zem.
„Bože! Takto jsem přišel na svět a tak z něj odejdu. Stojím zde před tebou a chci ti dát vše, co mám. Oba víme, že jediné, co ti teď mohu dát, je má duše. Odevzdávám ji tobě a prosím za dcery a syny z rodu Martinovských. Prosím, proveď je složitými klikatými stezkami života i osudu“. Postupně vyjmenovával všechny, kteří se rozhodli.
Nad oltářem se objevil rudý proužek červánků. Jako malý ohýnek.
Nahé tělo ohřálo prostor kolem, srážely se na něm kapky, leskly se a stékaly. Pot tekl farářovi v pramencích po čele a mísil se se slzami. Vše se měnilo ve velké krůpěje. Muž tam stál bezmocný, jen se svými naléhavými slovy. Čistý, bez čehokoli, co by mohlo tvořit stín a zakrývat jeho upřímné prosby. Stál tam ve své nahé upřímné bezbrannosti a bezradnosti.
Ti všichni, za které nyní opět a opět prosil, snad ještě ve spánku sní o své budoucnosti a o cestě k ní, o naději a neznámé zemi.
Včera seděli pospolu na faře u dlouhého stolu, nad mapkou, v ruce drželi noviny s inzerátem lákajícím na ladem ležící úrodnou půdu, tam za Zakarpatím.
Navzájem se ujišťovali, sdělovali si pocity a obavy, přitom si dodávali odvahy pro překonání cesty. Dokonce i na té jednoduché mapce si ukazovali, že to je vlastně jen kousek, kam pojedou. Do Čech je to skok, jezdí vlak, jsou vybudovány cesty… Tak proč se obávat.
Farář si lehl na chladnou zem kostela a znovu a znovu přesvědčoval sám sebe i toho, kterého úpěnlivě prosil. „Je to zkouška, pane, je to pro mnohé velká – životní - zkouška a já nevím, jestli ji budou umět překonat. Pane prosím, je to také těžká zkouška víry, Pane pomoz jim… pomoz i mě!“
Starý muž poklekl, stisknul dlaně pevně k sobě a v nich měl malý oblázek a křížek. Křičel modlitbu do celého chrámu, až mu selhával hlas.
Potom znovu ulehl na chladnou podlahu, rozepjal ruce a přitiskl se k chladné zemi. Ležel s obličejem zabořeným do svého pláště, mokrém slzami. Stále už snad po sté opakoval modlitbu.
„Pane dej mi znamení, že je nemusím zastavit, že je nemusím zrazovat z té naděje, z té cesty… Chci se s nimi rozloučit.“
(Darina tátovi).
