Článek
Chtěl tak do opuštěného kraje přilákat sedláky z ciziny. Kolem roku 1868 (a dále) se z českých zemí vydalo na cestu za vidinou lepšího života a především budoucnosti svých dětí mnoho rodin. Putovaly zhruba měsíc, přes Moravu, Karpaty železniční uzel Brod až do volyňského Rovna, kde jim místní překupníci nabídli ke koupi pozemky polského statkáře Kazimíra Slivinského v Malíně, Ostrožský okres. Za jeden morg (necelý hektar) zaplatili Češi dvacet rublů.
Celé rodiny odjížděly většinou z lounského, žateckého a rakovnického okresu, konkrétně z Domoušic, Konětop, Solopysk, Pnětluk, atd. Martinovští jeli z Luštěnic, respektive z Brodců z Mladoboleslavska. Do Rovna a Dubna dorazili na ruské velikonoce.
V roce 1870 pak založila skupina sedláků z Čech osadu Malín. Mezi prvními byli především Václav Cibulka z Pnětluk, Emil Řepík, Karel Najmon, Josef Vigner, Josef Studený, Ferdinand Re z Domoušic, Martin Bešta, Jiří Činka, Václav Činka, Josef Re, Jan Krámský, Jan Janďourek, František Janďourek, Karel Hrádek, Jan Mendlík, Oulický, Minařík, Myšák, Glanc, Kubíček. Pro pojmenování nové obce zůstal původní název Malín, později se k němu přidalo Český, aby se odlišil od sousedního Ukrajinského. Prvním starostou byl hospodář Glanc.
Všichni byli velmi unavení dlouhou cestou a zejména očekáváním jak vše dopadne. Když byly smlouvy uzavřeny a skupina prvních se ocitla na vytouženém místě, ihned se pustili s velkou vervou do práce. Než ovšem obec dosáhla všeho ke spokojenosti obyvatel, stálo to mnoho úsilí a těžké práce. Ale drželi při sobě, pomáhali si a radovali se z každé maličkosti.
Po příjezdu byla ustanovena komise, která určila místo pro osadu a rozdělila pozemek a vymezila jednotlivým hospodářům parcely, místo bylo vybráno co nejrovnější a byly vytvořeny dvě rovné souběžné ulice – Velká a Malá Strana, malínští koupili i louky a nepěstěné lesy, které bylo nutno vykácet (vyklůčit), ty se pak staly další úrodnou půdou. Při rozdělování nezapomněli ponechat obecní parcelu asi 2 ha na školu, hasičské skladiště a jiné obecní budovy. Na obecním pozemku zasadili několik lip (do dnešního dne tam stará lípa stojí před starou malínskou školou. Také na hřbitově (asi půl km od vsi) vysázeli lípy. Další obecní pozemek, byl ponechán n a prípadnou další výstavbu- cca 16 ha lesa a 4ha orné půdy, později zde byla postavena obecní cihelna. Po rozměření a rozdělení pozemků si mohl každý koupit kolik chtěl a kolik mu dovolovaly úspory z vlasti.
Tak se zrodil Český Malín, rozkvétající obec se vším všudy a pozdějším krutým osudem. Po složitých začátcích se rychle noví obyvatelé snažili vybudovat obec – velmi podobnou těm v Čechách tak, aby se v ní krásně žilo. Na společných obecních pozemcích byla postavena škola, mlékárna, skladiště pro hasiče a další obecní budovy. Došlo i na hospodu a kulturní dům. Po čase byl založen Sokol, Matice česká a další spolky. Malínští přivezli z Čech stroje do mlýna, pivovaru či mlékárny, mlátičku i tkalcovský stav. V kovárně zvonila kladiva a vyrábělo se potřebné nářadí, nové podkovy pro koně a vše potřebné. Vznikla chmelnice a v obci se vařilo pivo, sušilo ovoce, vyráběla výborná pálenka a v obecní mlékárně zpracovávali mléko, vyráběl sýr. Po vesnici jezdil v letě zmrzlinář a prodával dětem zmrzlinu. Hrálo se divadlo, hasičská kapela obveselovala obyvatele na každé zábavě, veselici, pouti i pohřbu. Byl založen český hřbitov. Obec se rozrůstala a brzy dosahovala až k Ukrajinskému Malínu.
Po čase došlo na výstavbu větších obydlí. Každým rokem přišli další, kteří se chtěli usadit, nechtěli být v nájmu u Ukrajinců, chtěli mít půdu vlastní a hospodářství, tak obyvatel přibývalo. Alois Martinovský postavil mlýn, vybavil motorovnu na výrobu plynu a po čase nechal vydláždit cestu ke mlýnu, aby si vozy nelámaly kola. Ve mlýně měl mnoho knih a půjčoval je všem kteří měli zájem. Vozil je z Čech, našly se mezi nimi spisy Komenského, kompletní dílo Aloise Jiráska a hlavně pohádky pro děti.
Nejdůležitější byla výstavba školy. Malínští dbali velmi na vzdělání dětí, jeden z prvních kantorů byl Jaroslav Vigner (učil 21 let v Malíně) zprvu učil v soukromých bytech na Velké Straně – u Nováků a na Malé Straně u Janďourků. Opravdová samostatná škola byla postavena asi 5 let po založení Malína, byla to jednotřídka a děti se střídaly dopoledne a odpoledne. V roce 1890 byla škola postátněna a do školy přišel ještě jeden učitel Rus. Vigner pak učil jen českému jazyku.
Život plynul, malínští vítali s jásotem každého nového občánka. Vše vypadalo, že našli nový domov.
V sadech vzrostly ovocné stromy, především hrušky a tak se českému Malínu začalo říkat „na hruškách“. Navzájem se čeští a ukrajinští respektovali a dokázali si v některých věcech pomáhat. Tak se propojil život českých přistěhovalců s místními. Vzniknul podivný jazyk, ve kterém se míchala česká slova s ukrajinskými, ale i polskými, ruskými, německými, dokonce i jidiš.
Vzájemně se obchodovalo a jedni se učili od druhých.
Obyvatelé ukrajinského Malína se chodili dívat, jak čeští sedláci hospodaří. Nejpodivnější pro ně byly jarní práce na poli a to, že čeští sedláci rozhazovali a zaorávali po poli hnůj. Vyprávěla se pak po generace veselá historka, že se jeden ukrajinský hospodář zeptal: Josefe, to ti ty kartofle budou smerdit, když tam házíš, co kráva kakáje. To budeš svojim dětem dávat a žence taky jesť?
Než byl postaven kostel (církev) sloužily se mše v soukromí nebo v ukrajinské cerkvi. Vyznání nikdo zatím neřešil. Ovšem po čase se i to stalo nástrojem a možností, jak prosperující české obyvatele utáhnout a nutit je zříci se některých svobod a přimět je k přizpůsobení stávajícímu režimu v kraji. Nejsložitější bylo zachovat výuku dětí v rodném jazyce. Zpočátku se učilo jen česky. Malínští snažili udržet výuku v českém jazyce a vozili učitele z Čech. Ovšem potom vždy se změnou vlád (obyvatelé jich zažily ve dvacátých letech minulého století cca sedm) se vždy objevilo nařízení a byl vládou do Malína přidělen další učitel. Tak se učilo rusky, polsky, ukrajinsky, německy… Děti tak vyrůstaly v mnohojazyčném prostředí, což se pak dalších obdobích ukázalo jako velká výhoda.
Další 3. pokračování Rozpůlené srdce – začátek století a I. světová válka
zdroj: Kronika Českého Malína, Josef Martinovský, 1944, Praha, Ministerstvo Informatiky
