Článek
Jiřina na ten ples ani jít nechtěla. Nejen, že nemohla dopnout šaty a lodičky nenáviděla, protože jí natékaly nohy a většinu zábavy proseděla se zutými těmi krutými španělskými botkami a chladila si chodidla o parkety sálu.
Když ale Jirka řekl: No babi, to mi neuděláš, vždyť tu maturu jsem udělal kvůli tobě!
Natočila vlasy kulmou a na krk si dala zlaté srdíčko od prababičky.
Sál duněl, hučel, jásal. Oznámila vnukovi, že už by chtěla jít domů. Ten jí skoro nevnímal a objímal svou novou známost, která se k němu lepila a chichotala se. Sukně jí vzadu vyjela až k rozkroku a ona v jedné ruce skleničku v druhé cigaretu jíkala štěstím. S vnukem a jeho dívkou s modrými vlasy a modrými nehty si moc nepopovídala, protože modrá víla tupě zírala do hrnku s kafem a na jakoukoli otázku odpovídala buď hm, nebo nevím.
Vedle u stolu seděli Procházkovi, sousedi. Svorně si něco vyprávěli, smáli se, ucucávali ze skleniček červené víno, které jak se zdálo, z jejich lahve za dvě hodiny veselé zábavy příliš neubylo. Trochu jim záviděla, protože to vypadalo, že si mají o čem povídat a hlavně, že jsou nějak rádi pospolu. Pan Procházka bral k tanci všechny přítomné dámy pěkně po pořádku, aby neurazil a vesele se s nimi točil v kole.
Jiřina se na tu šťastnou rodinku dívala. Po chvilce se usmála a pan Procházka si to vyložil, jakože by pro ni měl ze slušnosti a utužení dobrých sousedských vztahů jít a vyzvat k tanci. Pohladil svou ženu a už se zvedal. Jiřina se rychle otočila a snažila se dělat, že to byla všechno jen taková společenská chvilka, jenže Procházka už se ukláněl a žádal o tanec. Usmívala se a rozpačitě se snažila prodloužit tu chvíli a při tom se nenápadně rvala pod stolem do lodiček. Nějak se to podařilo. Palec měla v křeči, tak se snažila elegantně dopajdat na parket. Její popularita stoupla ještě více ve chvíli, když se jí podvrtla noha a lodička se vyzula.
Chytla se Procházky za loket a v tu chvíli již kapela řičela příšernou dechovku, nějaký namarjáncenamarjáncetamsebaletí…Od mládí nesnášela dechovku! Vůbec nechápala, že vždycky když kapelník oznámí tanec pro rodiče a prarodiče, pro tzv. starší generaci, že opět zahrajou něco z téhle hrůzy, případně něco od Gotta. Ještě horší.
Na parketě hopsalo několik starších párů, mladí většinou postávali u baru a vyřvávali… facka přiletí… Pan Procházka byl vskutku elegantní a chápavý muž a po chvíli vše opravdu pochopil a do ucha jí s omluvou řekl: “ To asi není to pravé, že Jiřinko?“ Nabídnul jí rámě, a aby to nebylo trapné, vedl ji k baru se slovy: „Pojďte, dáme si spolu panáčka, ať si ten jejich maturák užijeme.“
Vnouček Jiřík byl v nedohlednu, modrá dívka měla hlavu na stole a tak Jiřina svolila. Dali si dva, ale protože nebylo slyšet vlastního slova, tak si jen ťukli. Pan Procházka koupil oříšky a čokoládu a šikovně si je nacpal do kapes saka a dalším šikovným hmatem vzal ještě tři becherovky a šli ke stolu. Připili si ještě s paní Procházkovou a Jiřince přisunul židli k jejich stolu. Jiřinka něco zahulákala, že je nechce otravovat, ale stejně slyšet a rozumět nebylo, tak jen všichni s úsměvem kývali.
Jiřík přišel ke stolu, měl plné ruce práce se slečnou, která očividně netušila, co se s ní děje. Hodil Jiřince asi 50 lístků do tomboly na stůl a řekl: „Kontroluj babi, dneska něco vyhrajem.“
V tom zazněla fanfára a krásná konferenciérka oznámila, že v tombole je mnoho krásných a zajímavých cen a že hlavně první cena je úžasná, protože to je jazykový kurs španělštiny v Barceloně, kterou věnovala cestovní kancelář Procházka a dcery. Všichni zatleskali a pan Procházka se uklonil.
Losování bylo zdlouhavé, klasickým způsobem. Slečna vytáhla lístek a pak se čekalo. Od nějakého stolu se ozval radostný výkřik a někdo si běžel na podium pro cenu. Jiřinka rozložila lístky po stole do úhledných řad, srovnala podle barev, značek a čísel. Zatím nic. „Jako vždycky,“ řekla si a dopila panáčka.
„A nyní prosím opět fanfáru a vylosujeme poslední tři hodnotné ceny. Vážení a milí přátelé, uděláme to následovně a velmi zábavně,“ rozesmála se sama sobě slečna konferenciérka. Vylosujeme všechny tři najednou, výherci se nám tady seřadí a my jim až potom oznámíme kdo a kterou cenu vyhrál. Takže začínáme! Zelená s medvídkem 47. Jiřince se zatmělo před očima. Bože zase budu muset vlézt do těch lodiček. „Tady!“ zavolala. Hledala očima Jirku, aby ho tam vyslala. Ten však právě odkládal svou slečnu, která už neměla nožičky, na stůl a volal: „Babi jdi tam… uáááá. Já nemůžu“!
Jiřinka se tedy zvedla, chvilku rovnala palce v lodičkách, pak zamávala lístkem a šla pod podium. Blahopřejeme! Nyní červená s lodičkou 101. Tadýýýý, volal mladý muž z balkonu a už běžel po schodech. Ano, výborně, také gratulujeme. A nyní žlutá 12 se sluníčkem. Přicupitala dívka v dlouhých krajkových šatech. Moderátorka večera se rozplývala nad tím, jak je to krásné a jak je šťastná, že se jim to takhle krásně podařilo vylosovat a že oni taky jsou určitě šťastní a pokračovala.
„Tak přátelé a nyní to nebude tak lehké, vy sice máte losy, které vyhrávají některou z prvních tří cen, ale my jsme si řekli, že ještě uděláme kvíz a kdo v něm zvítězí, obdrží tu první nádhernou cenu a ostatní podle pořadí druhou a třetí. Souhlasíte?“
„Jistě, zatleskejte jim, jak jsou stateční a odvážní. No a vzhledem k tomu, že první výhra je cesta je …. do Barcelony, hihihi,“ bude to deset otázek ze Španělska. Tady máte tužky a otázky. Támhle si můžete sednout ke stolečkům a až začne písnička Slavíci z Madridu, hihihi, kterou si všichni jistě rádi s námi zazpívají, tak můžete psát. Limit je právě ta písnička.
Jiřina si sedla ke stolečku a nejvíc myslela na to, že nyní, když na ni všichni koukají, by asi bylo trapné odhodit ty proklaté lodičky. Podívala se na otázky a říkala si no tak teď to bude ještě trapnější, než kdybych tu chodila bosa. Bože, kdo to vymýšlel!
Sál hulákal „žízeň je veliká, život mi utíká…“ a Jiřce vysychalo v krku. To je pravda, život mi utíká a já jsem nestihla nic z toho, co jsem si celý život přála a co jsem chtěla. Naučit se španělsky, vidět býčí zápasy, chodit celý den chrámem Gaudího… a v rytmu kastanět tančit flamengo. Jedny krásné z tmavého voňavého dřeva mám doma v krabičce na poličce. Písmenka jí poskakovala na papíře. Najednou bylo ticho.
Opět zazněla fanfára. Takže, přátelé máme jasného vítěze! Všech deset a správně zodpovězených otázek má jen jeden… jedna soutěžící a měsíční pobyt v Barceloně zdarma s plnou penzí a jazykovým kursem španělštiny… vyhrává… paní Jiřina Hromádková. Blahopřejeme a jako bonusové překvapení, paní Jiřinko, můžete si vzít někoho sebou. Blahopřejeme!
„Babíííí ty jsi génius“!
Slyšela Jirku. Dívku nechal spinkat na stole a běžel k Jiřině. Vyzdvihl ji v náruči, točil se s ní dokolečka. Lodičky se rozlétly na všechny strany. Kapela znovu hrála Slavíky a Jiřina si s Jiříkem zatančili sólo na boso.
