Článek
Byl pátek večer. Nasedali jsme do auta, slavnostně oblečeni mířili na Žofín na ples jedné charitativní organizace. Moc jsem se těšila, tyhle akce si myslím mají celkem význam. Nejen, že se sejdou známí a přátelé, kteří vyznávají podobné hodnoty, ale mnohdy se dostaví i celebrity, které se pak většinou chtějí vytáhnout nějakým darem na konto dobré věci. My jsme tam z Muzea dětské kresby věnovali do tomboly deset krásných obrázků, které malovaly děti z jednoho dětského domova. Také tento domov by měl na plese získat nějakou částku na rekonstrukci jednoho bytu pro dospívající děti, které se učí samostatnosti.
V kabelce mi zazvonil mobil. Neznámé číslo.
„Prosím?“
„Dobrý den, to je paní Martinovská?“
„Ano!?“
„Tady finanční úřad, oddělení kontroly státních dotací.“
Můj muž přibrzdil a gestikuloval, jestli má někde zastavit. Zakroutila jsem hlavou a ukázala mu, ať jede dál.
„Co potřebujete?“ Zeptala jsem se naivně.
„V pondělí k vám přijdu na kontrolu, samozřejmě s kolegyní Voříškovou.“
„Promiňte, mohu vědět vaše jméno? A také bych ráda věděla, proč a v kolik přijdete?“
„No to nevím, ale my vám ještě zavoláme.“
Ještě jsem se pokusila namítnout, že bude víkend, ale dostala jsem odpověď, že to nevadí.
…
Ples byl skvělý, ale já jsem pořád měla v hlavě, že přijde Voříšková a nějaký člověk z finančního úřadu, který se zapomněl představit. Odcházeli jsme před půlnocí, ani jsem neměla sílu počkat na tombolu a závěrečné sčítání darů a příspěvků.
O víkendu jsme měli seminář pro učitele s psychologickým rozborem dětských kreseb a vernisáž nové výstavy na téma Praha očima dětí. Sice to bylo vše připravené, ale stejně jsem musela celý víkend být v muzeu a hlídat, aby vše dopadlo dobře :-). Muzeum dětské kresby jsem založila téměř před pěti lety a sloužilo jako galerie pro ranou dětskou tvorbu, pro dokumentaci dětské tvorby, vzdělávání a setkávání nejen odborníků. Byla jsem šťastná, že spousta kolegů nejen z učitelské branže to oceňovala a hodnotila velmi pozitivně. Fandila a podporovala nás.
Víkend byl náročný, ale skvělý. Nejhorší byla noc na pondělí. Byla jsem nervózní z toho, že nevím, co mne čeká a hlavně jsem nějak tápala, co si mám třeba připravit, aby kontrola proběhla dobře a rychle. Nejhorší bylo, že za celý víkend ani v pondělí ráno se z finančního úřadu nikdo neozval.
Tak jsem zavolala ředitelku školy, kde jsem učila a poprosila ji o volno. Vzhledem k tomu, že jsme se potkaly na plese, věděla, že se mi ozval finanční úřad. Popřála mi, ať to dobře dopadne, že to určitě bude nějaká malá běžná kontrola. Byla úžasná. Naše muzeum dětské kresby podporovala a fandila nám. Snažila se mi vycházet vstříc, dokonce za mě suplovala, když nebylo zbytí.
Ve čtvrt na devět zazvonil zvonek u dveří. Sjela jsem výtahem dolů, protože nám nefungoval domácí telefon. Za dveřmi stála malá korpulentní žena v oranžovém kabátě, vypadala jako pomeranč. Vedle ní muž v naraženém kulichu a v černém kabátě. V ruce držel koženou tašku. Byla to taková aktovka z padesátých let, kterou měli ve filmu Vesničko má středisková Otík a řidič Karel Pávek a koukala jim z ní termoska s kafem. Pánovi z finančáku z ní nic nekoukalo.
„Dobrý den.“ Tušila jsem a snažila jsem se usmívat. „Prosím, přejete si?“
„Já jsem inženýr Měchura a tohle je paní Voříšková.“
Stáli jsme mezi dveřmi a já jsem jen tiše namítla, že mne navštívili v místě mého bydliště a pokud chtějí provést kontrolu, musíme se přesunout do muzea a škoda, že nezavolali.
„Aha, ale vy máte adresu svého podnikání tady.“
„Ano, ale muzeum je v pronajatých prostorách, asi by bylo lepší, kdybyste viděli, jak vypadá a funguje.“
„To my nepotřebujeme.“
Stále jsem nechápala, co tedy budou kontrolovat.
„Promiňte, ale jaký je cíl vaší kontroly, můžete mi to prozradit.“
Muž si opřel aktovku o koleno a vytáhl papír s razítkem.
Brýle jsem měla na stole v kuchyni, tak jsem jen poznamenala, že by bylo od nich hezké, kdyby mi to raději vysvětlili, ale že si doběhnu pro brýle.
Moji sousedé odcházeli a přicházeli a my jsme stále uhýbali, protože jsme už 20 minut překáželi u vchodu a já nevěděla, jestli si mám jít pro kabát a metrem doprovodit kontrolu do muzea nebo jim uvařit kafe v obýváku.
Odpověď žádná. Se snahou být vstřícná jsem jim nabídla, že můžeme jít třeba do suterénu, kde má můj muž kancelář, kde pracuje, protože je účetní a já tam mám pronajatou místnost jako sklad muzea, ale dá se tam sedět. Podívali se na sebe a inženýr kývnul. Pochopila jsem to jako souhlas a vedla jsem je dolů po schodech. Nechala jsem je tam stát před dveřmi skladu, vlítla do výtahu a spěchala pro klíče, a hlavně brýle.
Odemykám dveře a s nervozitou zvu oba dovnitř. Sklad byl hlavně plný regálů a všude byly rozložené obrázky dětí, připravené k archivaci a výstavám. Snažila jsem se vytvořit co nejpřátelštější atmosféru, tak jsem nabídla kávu.
„Jo,“ odpověděla paní Voříšková a inženýr Měchura přikývl. Rychle jsem uvařila kávu. Sobě silnýho turka, protože jsem tušila, že budu možná potřebovat i něco silnějšího. Posadila jsem se naproti těm dvěma a čekala na nějakou informaci, či vysvětlení. Abych prolomila mlčení, začala jsem rychle vysvětlovat.
„Tohle je vlastně archiv muzea, tady mi studenti pomáhají tematicky třídit práce dětí. Tady máme všechno možné z dětské tvorby, co nám posílají školy, kroužky, jednotlivci. Malby, kresby, grafiky, už je toho přes pět tisíc exponátů. Mám z toho radost, protože nic podobného v republice neexistuje a možná ani ve světě. Tady máme obrázek traktoru na poli od jednoho starého pána, jeho školní kresbu z roku 1932. Je to až dojemné, krásné a dokumentuje to školní výtvarnou výchovu v těch letech…“ nechala jsem se unést svým tématem.
Inženýr Měchura otevřel svou aktovku a vytáhl sešit a propisovačku. Voříšková srkala kafe. „Paní Martinovská, vy jste zneužila státní dotaci od ministerstva kultury, kterou jste obdržela na projekt Muzea dětské kresby.“
„Prosím? My jsme dostali pouze jeden příspěvek na celoroční katalog od ministerstva kultury?“ řekla jsem překvapeně a dodala. „Všechno jsme vyúčtovali podle instrukcí. Zaplatili jsme vlastně pouze jednu fakturu tisk katalogu.“
Voříšková si vzala do ruky jeden obrázek sněhuláka a dlouze si jej prohlížela. Měchura si nasadil brýle a začal listovat v papírech. Potom se podíval z okna a poznamenal:„Asi bude sněžit, že? Podle našich záznamů některé faktury a výdaje nesouhlasí s vaší celkovou účetní dokumentací a zejména ve srovnání procent výdajů a zisků.“
Bože jakých zisků? Bože jakých procentech? Pomyslela jsem si. Vše, co se nám podaří vydělat, ihned jde do spotřeby. Máme – ano můžeme tomu říkat zisky, ze vstupného na výstavy, akce, koncerty, setkávání s osobnostmi… ale vše se hned vydá na lektory, provoz, potřeby pro dílny a podobně. Rovnala jsem si myšlenky a snažila jsem se srovnat i argumenty. Nejdříve jsem však jen obecně namítla: „To není možné, můj muž, nám dělá účetnictví a pečlivě se o to stará. Určitě to musí být nějaké nedorozumění, nějaká chyba.“
Inženýr Měchura se na mě podíval. „Chyba? Takže nejdříve bychom si rádi prohlédli veškerou dokumentaci k projektu celoročního katalogu a poté se rozhodneme, jak postupovat dál.“
Připravené argumenty jsem si rychle vymazala v hlavě a podala mu jediný produkt dotovaného projektu - katalog, na který jsem byla nesmírně pyšná a na který se vlastně ptal. Byla jsem pyšná na sedmnáct tematických výstav za rok, na fotografie nejen z výstav, ale z různých akcí, na spolupráci téměř se stovkou škol… Zastavila jsem se u fotek z výstavy obrázků romských dětí, ukázala jsem oběma odborníkům z finančního úřadu, jak tancovaly před muzeem a jak jsme přivedli krásného grošáka na dvůr a jedli holubce.
Měchura se ani nepodíval a Voříšková dál studovala sněhuláka.
Šla jsem do vedlejší místnosti, kde seděl můj muž. „Tak co?“
„Já nevím.“
Přinesla všechny možné další doklady a dokumenty. Listovala jsem papíry, snažila jsem se zachovat klid. To moc neumím.
„Fotky z výstav jsou amatérské, to jsem dělala já. Výstavy instalujeme sami s dobrovolníky, přáteli. Akce pořádáme také sami a propagaci včetně plakátů, pozvánek apod. děláme také sami.“
Voříšková zvedla oči od sněhuláka a Měchura udělal tečku ve svém sešitě.
Po několika hodinách procházení dokumentů sem tam a kladení triviálních otázek typu “ …a proč to děláte? Co je tedy zisk? Jaký to má smysl? “… jsme byli stále na začátku.
„Dobře, paní Martinovská, my jdeme na oběd“ řekl inženýr Měchura, začal si oblékat kabát.
„A vy se ještě vrátíte?“ Položila jsem zbytečnou otázku.
Za dvě hodiny zvonili opět u dveří.
„V každém případě budeme muset provést ještě další kontroly,“ začal inženýr Měchura u čaje, protože další kávu už odpoledne nepije. Voříšková přikývla. „My totiž musíme kontrolovat i to ministerstvo kultury, komu jako dává ty dotace“.
Rozloučili přesně v 15,00, to jim končila pracovní doba. Odešli.
Byla jsem vyčerpaná, nespravily to ani tři panáky becherovky. Jen jsem seděla mezi krásnými obrázky od dětí a brečela jsem. Nechápala jsem, že oni nechápou a vlastně jsem netušila a možná, že to bylo dobře, co všechno ještě přijde. To by bylo na další delší vyprávění.
PS. Další tři roky trvalo chození po různých (nejen fiančních) institucích, kdy jsem stále dokola vysvětlovala, jaký význam má dát prostor dětské tvorbě, co znamená dětská kresba, že to opravdu není čára tužkou po papíře, čmáranice… a že z ní můžeme nejen lecos vyčíst, ale porozumět dětem. Najdeme nejen talent, ale i touhu, problém, stres. Jenže nedokázala jsem vysvětlit, že muzeum dětské kresby není jen barák se zaprášenými vitrínami a že pokud zapomeneme na dítě v sobě, promarníme svoji šanci. Je mi to líto. Muzeum dětské kresby už není. Existovalo téměř 10 let v domě u Zelené žáby. Jenže – jak říkala moje maminka – na tyhle altruistické činy není asi doba moje malá… Ano v sočasné době některé hodnoty pomíjíme a tím si kopeme větší a větší příkopy. Bohužel si myslíme, že všechno víme… nebo si to najdeme na Googlu. Ale já vím, a to stoprocentně, že podceňujeme obrazy a zprávy ze současného dětství. Viz poslední události a zoufalé signály z generací narozených před 15 léty.
Psáno 21. února v den, kdy je mému synovi 55 let a den po události v Hradci Králové. Věnováno Lucce a všem ostatním, kteří pochopili.
