Článek
Přijedu pro vás v 15,30. Zněla smska.
Ve tři jsem se začala oblékat. Trochu jsem se namalovala a cákla na sebe oblíbenou voňavku. Můj muž seděl na gauči a četl noviny.
„Karle, ježíšmarjá dělej, Vašek je tu za chvíli!“
Ani nezvedl oči od novin: „My někam jdeme?“
„Bože, ne jdeme, jedeme. Přijede pro nás v půl.“
„A kolik je?“
„No skoro čtvrt.“
Zvedl se a šel ke skříni. Otevřel ji a dlouze se díval dovnitř: „Už jdu, a kam to vlastně jedeme?“
Čistila jsem si brýle, do kabelky dala klíče a mobil: „Na tu vernisáž, přece…“
„Na jakou?“
„Na Vaškovu.“
„A to je dneska?“
Člověk, tedy manželka, se musí zhluboka nadechnout, aby vůbec mohl odpovědět. Nádech: „Jo, dneska je vernisáž jeho výstavy v Klubu.“
Karel stále hleděl do skříně na svůj jediný oblek, do kterého se v současné době vejde: „Aha. Co si teda mám vzít na sebe? Jako oblek?“
„Prosím tě, vezmi si, co chceš, ale už dělej.“
„Košili a kravatu?“
„Ano, vezmi si oblek, košili… a kravatu.“
15,20.
„Neměl bych se oholit?“
„Ježíš, prosím tě, oblíkej se, jak ho znám, tak tu bude za pět minut.“
„A kolik je?“
„No čtvrt a pět. Prosím tě, dělej.“
„Tak jsi mi to měla říct dřív.“
Telefon zapípal. „Jsem dole, Vašek.“
„Miláčku,“ volá manžel z koupelny: „… a bude tam bar?“
