Článek
Telefon zvonil dlouho.
Viola Beranová už měla jednu nohu z vany, když telefon zmlknul. V klidu jí vrátila zpět a začala si připouštět teplou vodu. Na hlavě měla sněhobílý ručník, pod ním igelitový sáček, kterým přikryla kůru na vlasy z pomerančového oleje. Do příjemně horké vody si nakrájela slupky pomeranče, rozpustila 7 lžiček medu a 7 lžic mléka.
Z misky na malém stolku vedle vany ujídala pomerančové dílky mírně polité rumem a posypané hrubým třtinovým cukrem. Takhle ležela ve vaně už téměř dvě hodiny.
Oranžový den v tónech pomeranče.
Nemyslela na nic, jen tak listovala už po desáté nějakým podivným dámským časopisem, který jí přinesl číšník se snídaní. „Madam, vzal jsem pro vás v hale tenhle časopis, zahlédl jsem tam fotografii, která by vás mohla zajímat.“
Telefon zazvonil znovu. Tentokrát drnčel nepřetržitě. Viola k němu došla, chvíli váhala. Mokré stopy za ní pomalu vysychaly a mizely. Na displeji svítilo malý Beránek.
„Ano synku? Jak se máš? Dneska? No… nevím, ještě mám nějaký plán. Jaký? Prostě nějaký, ptáš se mě jako vyšetřovatel… ale prosím tě, no tak přijďte.“
Viola otevřela okno, nadechla se a zadívala se na hlavní ulici, která vedla na náměstí s krásnou radnicí a morovým sloupem. Tenhle pohled opravdu milovala, proto si vybrala pokoj číslo 7 ve druhém patře. Když jí bylo smutno, otevřela okno a dívala se na lidi dole. Pospíchali sem tam, netušili, že je někdo pozoruje a zkoumá. Viola odhadovala kam, a odkud jdou. Kdysi tady bylo staré kino. Byl jednou jeden král, Tři vejce do skla, Pyšná princezna… a eskymo, které nesmělo chybět. To nejde vymazat z hlavy.
Prvorepublikový hotýlek se po revoluci vzpamatoval také proto, že jej vrátili po letech socialistického chátrání a vybydlování, rodině původního majitele. Soudruzi kupodivu zachovali i původní název „Zlatý lev“ a i když z původního vybavení zbylo málo, prvorepubliková atmosféra, která tiše doznívala i v padesátých letech, se naštěstí po roce 89 vrátila.
Viola se začala oblékat. Něžně bílé kašmírové šaty, tmavé lahvově zelené střevíce a ve stejné barvě přehodila přes ramena delší volný kardian. Šedé těžké vlasy si vyčesala do francouzského drdolu, sepnula stříbrnou sponou a kolem uší vytáhla tři tmavší vlnité pramínky. Zlatý prstýnek se smaragdem obřadně navlékla na prsteníček pravé ruky. Na levou přidala tenký zlatý náramek.
V tom se ozvalo zaklepání. „Mami, to jsme my!“
Viola se znovu podívala z okna, nechala je dokořán a pomalu šla otevřít.
Za dveřmi stál syn Petr s kyticí, vedle něj stála jeho žena Irena, v ruce držela krabici od dortu. Za nimi dcera Nella a neznámý muž.
Přestože byl krásný den, druhá květnová neděle, všichni měli zimní bundy.
„Tak pojďte dál.“
„Mami, tohle je pan doktor Votýpek.“ Muž se uklonil a natáhnul ruku k pozdravu. Viola vzala od Ireny krabici a odnesla jí na stolek. „Posaďte se, objednám kávu k těm dortům.“
„Mami, to nejsou dorty. Přinesli jsme ti fotky. Tady máš růže, od nás, k dnešnímu svátku matek.“
“ Aha, no ale kávu si dáte, ne?“
„Já ne, já prosím jen vodu,“ pípnul doktor a znovu natáhnul ruku směrem k Viole. „Já jsem Votýpek, MUDr. end JUDr.“
Viola vysmekla ruku z mokré dlaně a zavolala do recepce.
„Jaroušku, prosím čtyři kávy a jednu minerálku. A ještě prosím vyřiďte Janovi, že dnes budu večeřet později a ať mi přidá k salátu dvě topinky. Ano z česnekem! Děkuji… ano, ano… zavolám, až návštěva odejde. Jistě, zítra to platí, ráno v půl deváté. Ale prosím, ať pan Procházka přijede přesně. Minule to bylo jen tak tak. Děkuji Jaroušku.“
„Mami,“ začal nervózně Petr, byl patrně vyvolen jako mluvčí, „chtěli jsme s tebou hlavně probrat tu situaci.“
Nadechl se a chtěl pokračovat, ale do řeči mu skočila ještě nervóznější Nella: „Opravdu nikdo z nás to nechápe.“
Vyskočila z křesla, začala se procházet pokojem a pokračovala: „Mami, proč jsi prodala ten byt, ve kterém jsme vyrůstali a chatu ve které jsme trávili všechny prázdniny?“
Petr také vstal a pokračoval, když na něj Irena kývla. „A už vůbec nechápeme, tedy nikdo… z nás, že? Rozhlédl se po ostatních: „Proč bydlíš tady? U nás máš pokoj, vybavený, všechno máš k dispozici… Mami, prosím tě!“
Irena se postavila vedle Petra, nasadila tón, jako když mluví s duševně chorým: „Maminko, prosím vás, my jsme si mysleli, že si chcete v důchodu odpočinout… proč jste nejela třeba do lázní nebo k moři!“
Nella se rozhlédla jako by čekala pomoc od dalších přítomných. „My bychom ti to zařídili, dnes se dá jet kamkoliv a na jak dlouho chceš.“
Viola odešla k oknu a dívala se ven. Po chodníku běžely dvě děti. Na zádech ji poskakovaly školní tašky a pytlíky s bačkorami. Zastavily se u výlohy s hračkami.
Otočila se.
Její dospělé, vzdělané, chytré děti stály u pohovky jako inkvizice.
Jen doktor Votýpek seděl, jako když spolknul pravítko a ucucával minerálku.
Snacha Irena šla také k oknu, přivřela jej a vyčítavě naléhala: „Maminko, víte, co si říkají lidi, že jsme vás vyhnali nebo, že já nechci, abyste bydlela u nás. To je strašný!“ Vytáhla kapesník a otírala si slzy. „Děti by taky byly rády, kdybyste bydlela s námi.“
Černý pták se usadil na parapetu.
„Ehm, paní Beranová, vaše děti to myslí dobře, hlesnul konečně Votýpek. „Já osobně se snažím to vaše rozhodnutí bydlet na stáří zde v hotelu Zlatý lev pochopit, ale… je to asi drahé, že?“
„Pane, vy nepochopíte nic! A víte proč? Protože, nic nechápou ani moje vlastní děti.
Viola poodešla k servírovacímu stolku, vzala do ruky křišťálovou karafu a nalila si koňak.
„Víte co, milé děti… a pane doktore end doktore, já vám to povím, znovu!“
„Když mi bylo šest, vzala mne maminka sem do hotelu na oběd. Měla jsem narozeniny a poprvé v životě jsem seděla v restauraci a mohla si přát cokoliv. Tatínek zůstal doma, protože na tři obědy bychom neměli. Kolem sametové závěsy, zlaté štuky, bílé ubrusy, usměvavý personál, který přiběhl okamžitě, když jste zvedli ruku. Po obědě s báječným hovězím vývarem s vejcem, voňavým řízkem s bramborovou kaší a třešňovým kompotem, objednala maminka rakvičku se šlehačkou od Pastorků.“
„Mami!“
„Nepřerušuj mě, Nello!“
„Já tohle nemůžu poslouchat!“ Nella popadla bundu a práskla dveřmi.
Doktor si začal čistit brýle.
Viola dopila koňak a podívala se na syna.
Pomalu řekla: „Tady jsem sama sebou. U vás bych byla opět jen matka, babička, tchýně, ta učitelka… vdova Beranová… stará Beranka. Tohle je teď můj domov.“
Průvan otevřel okno a obrátil stránku časopisu s fotografií hotelu Zlatý lev z roku 1953. Pod ní bylo napsáno „Dnes byl hotel předán do rukou pracujícího lidu.“ Před hlavními dveřmi hotelu stál houf dělníků místní šroubárny v rádiovkách a dva milicionáři s páskami na rukávech a puškami přes rameno.
Pod nimi na schodech seděla malá holčička.
