Článek
Ideálně samozřejmě s vděčností. Nebýt těch milionů myšek, potkanů (pro ty, kteří si to stále pletou: v laboratořích se používají potkani, nikoli krysy), morčat a králíků, stejně jako tisíců psů, prasat, opic a dalších druhů zvířat, nezanedbatelná část z nás by tady dnes nebyla.
Ano, taková je realita - ještě před 130 až 150 lety z narozených dětí umřelo každé čtvrté nebo páté ještě před dovršením 10 let věku. Další ne až tak zanedbatelná procenta dětí umírala při porodu - občas i se svými matkami. Ovšem ani ti, kterým se podařilo přežít jak porod, tak i prvních deset let svého života, neměli ještě vyhráno. Epidemie všech možných nemocí, z nichž asi nejhoršími byly pravé neštovice a tuberkulóza, také kosily lidi ve velkém - a to stejným dílem dospělé jako děti. Konečně na co zemřeli naši literární velikáni Karel Havlíček Borovský, Franz Kafka nebo Jiří Wolker? (Zcela paradoxně kdyby Havlíček byl býval zůstal v tom vyhnanství v Brixenu několik let, možná by mu to život prodloužilo, protože zhruba o půl století později právě zde byla budována plicní sanatoria.)
Dále se čas od času objevily větší či menší epidemie tyfu nebo cholery plus k tomu samozřejmě existovaly nejrůznější vrozené a chronické nemoci - např. jeden z typů cukrovky, postihující už děti, nebo různé srdeční, jaterní, ledvinové a jiné vady, jejichž nositelé se zpravidla moc vysokého věku rovněž nedožívali. Nemluvě o tom, že pro nás dnes vcelku banální nemoci jako chřipka nebo angína byly smrtelnými řádově v 10-20 % případů, což rozhodně není málo. Ostatně tzv. „španělská chřipka“, která se prohnala světem těsně po skončení první světové války, měla obětí více než samotná ta válka.
V dobách před antibiotiky mohl také každý vážnější úraz, ba dokonce i nejedna operace, skončit fatálně. Lidí, kteří přišli o ruku, o nohu nebo dokonce i o život kvůli takové pro nás dnes „prkotině“, jako říznutí se špinavým nožem nebo šlápnutí na rezavý hřebík, byly v Evropě stovky až tisíce.
Zato dnes když nějaké dítě zemře při porodu, je to zpráva na titulní stranu, rodina se soudí s nemocnicí a porodníci musejí složitě prokazovat, že opravdu nijak nepochybili. Stejně tak pokud nějaké rodině dítě zemře později - ať již vlivem nemoci nebo úrazu - celé široké okolí to považuje za nevýslovnou tragédii a zpravidla se i tato zpráva dostane do médií. Ovšem ještě před sto lety to, že v nějaké rodině zemřelo malé dítě, bylo považováno za běžnou součást života, které se nikdo příliš nedivil. Ne, že by tehdy rodiče své děti nemilovali a nad jejich ztrátou netruchlili, ale smrt dítěte byla zkrátka docela obyčejnou věcí, při které se nikdo zoufale neptal: „Proč ze všech statisíců rodin se něco takového přihodilo právě nám?“
Bráno tedy ryze statisticky, minimálně polovina z nás by se zkrátka těch 20, 30, 40 a více let tehdy prostě nedožila. Že tady jsme, za to vděčíme antibiotikům, očkování a mnoha dalším preventivními i léčebným postupům současné medicíny - a ne, očkování nezpůsobuje autismus ani jiné poruchy, tento nesmysl byl dávno vyvrácen (čemuž jsem se mimo jiné věnovala podrobněji v tomto článku).
Za to, že žijeme, tedy mimo jiné vděčíme právě i laboratorním zvířatům, na nichž byly a stále ještě jsou testovány léčebné postupy i samotná léčiva.
Když se řekne „laboratorní zvíře“, většina si představí právě bílou myšku.
Byli to laboratorní pejsci, na kterých bylo jako na prvních tvorech prokázáno, že inzulín při léčbě cukrovky opravdu funguje. Byla to prasátka, pejsci i opičky, na nichž bylo vyzkoušeno, že krevní transfúze i transplantace orgánů jsou možné. Samozřejmě byla na zvířatech otestována také antibiotika, stejně jako mnohé očkovací látky - ne všechny vakcíny ovšem bylo a je možné testovat na zvířatech, protože některými nemocemi dokonce ani ty opice nejsou schopné onemocnět.
Je samozřejmě extrémním, a tudíž i nesmyslným postojem žádat absolutní zákaz používání zvířat v laboratořích. Ne vše je možné otestovat pouze na tkáňových kulturách a poté příslušný lék hned nasadit do klinického testování na lidech. Ať se nám to líbí nebo ne, v některých případech existují pouze dvě možnosti - testovat na zvířatech, nebo se vrátit k praxi doktora Mengeleho. Předpokládám, že to druhé asi nikdo nechce.
Na straně druhé je však žádoucí zasazovat se o dvě velmi důležité věci. Za prvé o to, aby na zvířatech bylo testováno opravdu jenom to, co otestovat jinak není možné. A za druhé, aby s laboratorními zvířaty bylo zacházeno s maximální možnou citlivostí, tedy aby v žádném případě nebyla vystavována zbytečnému utrpení ani smrti.
Mezi to, co rozhodně není nutné testovat na zvířatech, počítám veškeré drogistické a kosmetické přípravky od pracích prášků až po pleťové krémy, i veškeré komponenty, z nichž se vyrábějí. Zde opravdu k testování plně postačí počítačové modely, tkáňové kultury, případně různá jiná „náhradní média“, jakým je např. vaječný bílek, umělá kůže a mnohé další (více k tomu zde).
Je sice dobře, že současné evropské normy testování kosmetiky na zvířatech zakazují, problémem však stále je, že ve většině zemí světa podobné normy neexistují - a přes internet je tedy stále možné koupit si přípravky, které na zvířatech testovány byly.
Při testování léků nebo léčebných postupů, kde jsou zvířata stále nezastupitelná, je pak nutné snažit se, co možná nejvíce to jde, s nimi zacházet podobně, jako by bylo zacházeno s lidskými pacienty. Tedy neprovádět zbytečné či duplicitní zákroky a samozřejmě všude, kde je to jen možné, podávat léky tlumící bolest.
Je-li nutné kvůli vyhodnocení pokusu část laboratorních zvířat usmrtit, i toto by mělo probíhat co nejšetrnějším způsobem - a zejména by mělo být vždy velmi pečlivě vyhodnoceno, jestli je ono usmrcení pokusných objektů opravdu nutné. Zda případnou pitvou laboratorních zvířat, která se účastnila určitého pokusu, jsme opravdu schopní se dozvědět něco, co jsme v průběhu pokusu nezjistili a ani nebyli schopni zjistit.
V dnešní době se laboratorní zvířata totiž užívají také pro testování kognitivních funkcí (např. ona známá „bludiště“), případně je cílem pokusu otestovat zvířecí chování nebo zjistit, jak se určitý zvířecí druh dorozumívá a co jím vydávané zvuky znamenají či mohou znamenat. Přijde mi nejen zbytečně kruté, ale také hloupé a zcela nesmyslné - protože z hlediska vědy přínos čistá nula, zabít a pitvat dejme tomu potkany, na kterých nebylo testováno nic jiného než to, jak rychle si poradí s bludištěm, nebo třeba jak velké procento z nich je ochotno pomoci topícímu se druhovi.
Bylo by tudíž žádoucí tlačit na politiky ve věci laboratorních zvířat. Za prvé, aby už konečně došlo k absolutnímu celosvětovému zákazu testování nejen veškeré kosmetiky a drogerie, ale i všech jejich komponent na zvířatech. Dokud k tomu nedojde, alespoň „hlasovat peněženkou“, tedy kosmetiku a drogerii testovanou na zvířatech nikdy a nikde nekupovat.
Dále pak se snažit o to, aby zákony a další předpisy týkající se zacházení s laboratorními zvířaty byly dále měněny a zpřísňovány tak, aby stále méně a méně laboratorních zvířat bylo vystavováno utrpení a smrti.
Myslím, že za to, co pro nás tato zvířata doposud udělala, by si to více než zasloužila.
Zdroje:
Dále přednášky o moru, černých neštovicích, choleře, tyfu a očkování přednášené v rámci Festivalu fantazie, PragoFFestu a STAR conu
