Článek
V germánských a románských jazycích tomu tak ovšem není. Z toho často může plynout nepochopení, proč má tolik Čechů problém s tím, aby se párům dvou žen nebo dvou mužů říkalo „manželé“, ačkoli daleko více nábožensky založené národy jako Španělé nebo Irové s tím problém nemají.
Je pravdou, že říkat, že muž se „oženil“ v případě, kdy si vzal jiného muže, zní českému uchu opravdu divně. Aniž by kvůli tomu musel být člověk nesnášenlivý bigotní katolík nebo buran, který nechápe a ani nechce pochopit, že homosexuálové nejsou ani „rozežranci“ ani „úchylové“, ale lidé jako všichni ostatní. Tedy že jsou mezi nimi chytří i hloupí, pilní i líní, šikovní i nešikovní, poctivci i lháři a podvodníci, morální i bezcharakterní, věrní i promiskuitní - úplně stejně jako mezi heterosexuály.
I v touze uzavírat manželství jsou homosexuálové úplně stejní jako heterosexuálové - části z nich vyhovuje být single, části z nich vyhovuje mít jenom občasného kamaráda nebo kamarádku „s výhodami“, části z nich vyhovuje „žít na psí knížku“ a část má zájem o svatby, prostě chce si svou milovanou osobu „vzít“.
Neobstojí ani zaklínání se tím, že manželství je tu pouze kvůli plození dětí, a tedy že pár, který děti mít nemůže nebo dokonce je mít nechce, nemá co uzavírat manželství. To neplatilo ani v minulosti - protože jinak by nejspíš postarší vdovy měly zakázané se vdávat. Což tedy v Evropě už od středověku rozhodně neplatilo. Z historie známe spoustu příkladů bohatých či vlivných postarších vdov, které si brali za manželky daleko mladší muži. Asi nejslavnějším příkladem je „král železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. a jeho první žena Markéta Bábenberská, která byla o více jak generaci starší. V této souvislosti za zmínku stojí, že svého prvního manžela tato Markéta „přebrala“ Přemyslově tetě Anežce, která se po této nepříjemné zkušenosti rozhodla pro klášterní život a díky tomu to „dotáhla“ až na světici a naši národní patronku.
V některých kulturách to měly vdovy daleko těžší, asi tím nejhorším případem byl barbarský zvyk tzv. „satí“ v Indii, kdy se dosud žijící vdova spálila na pohřební hranici s mrtvolou svého zesnulého muže. Ovšem ani ve starověké a středověké Indii nebylo jak zákony, tak tradicemi úplně zakázané si vdovy za manželky brát. Naopak, od upálení zaživa byla vdova dle tradice ušetřena v případě, pokud se našel muž, který před zapálením pohřební hranice výslovně prohlásil či jiným způsobem dal najevo, že se s touto vdovou chce oženit. Těžko říct, jako často k podobným případům docházelo - a zejména jak často se takové případy týkaly žen ve věku, když už děti mít nemohly.
Tady jsme ovšem v Evropě, kde uzavírání sňatků se ženami po přechodu bylo vcelku běžné. Ostatně připomeňme si, čím končí slavný humoristický román „Saturnin“ - ano, znalci vědí, teta Kateřina se v kostele svaté Ludmily znovu bohatě provdala. Vzhledem k tomu, že za první republiky se ženy, zvláště pak ty ze střední třídy, vdávaly až kolem dvaceti a její syn Milouš byl téměř plnoletý, je vysoce pravděpodobné, že teta Kateřina děti už mít nemohla - a především se rozhodně nevdávala proto, aby svému novému manželovi porodila dítě, přičemž tento její ženich něco podobného ani nepředpokládal. A takovýchto obstarožních „tet Kateřin“, které se před 80, 100 i více lety vdávaly jenom proto, aby byly dobře finančně zabezpečené, nebylo právě málo. Přesto nikdo netvrdil, že je „proti Bohu“ nebo „proti přírodě“, pokud si muž bere za manželku ženu, která kvůli svému věku děti už mít nemůže - a to dokonce ani v případě, kdy tento muž byl výrazně mladší.
V dnešní době lidé uzavírají manželství v zásadě ze dvou důvodů. Tou jednou je romantická touha dát najevo veřejně (a často - dle vkusu každého - i více či méně bombasticky) něco jako „toto je člověk, kterého miluji, a chci s ním proto nadále sdílet svůj život“. Tím druhým důvodem jsou pak věci ryze praktické až materialistické jako společné jmění, budoucí možné dědictví, přechod nájmu bytu nebo třeba vdovský/vdovecký důchod. Asi u každého páru chystajícího se uzavřít manželství jistou svou roli hrají oba tyto důvody, rozdíl je pouze v tom, v jaké míře se jedná o důvody „romantické“ a v jaké míře o důvody „tvrdě materialistické“. U někoho je to 90 na 10 pro první možnost, u někoho 60 na 40 či 40 na 60 a u někoho hrají hlavní roli pouze ty materiální výhody (tzv. „zlatokopky“ a „zlatokopové“).
V žádném případě však náš zákon po dvojici vstupující do manželství nepožaduje žádný závazek mít spolu děti - ačkoliv se např. paní senátorka Kovářová mylně domnívá opak, za což byla po právu „odměněna“ Bludným balvanem kategorie nejvyšší, tedy zlaté. Pár vstupující do manželství by - dle našeho občanského zákoníku (§ 665) - měl vzájemně znát svůj zdravotní stav, tedy zcela logicky mimo jiné i to, zda jeden z nich není neplodný, ovšem jedná se o ustanovení, za jehož porušení neexistuje žádná sankce. Tedy pokud člověk, který o sobě ví, že je neplodný, toto svému budoucímu manželskému partnerovi neřekne, rozhodně to není důvod pro automatickou anulaci manželství. Ovšem i pokud pár ví, že jeden z nich (nebo dokonce oba) je sterilní, případně pokud jsou předem rozhodnutí, že děti spolu mít nechtějí, rozhodně jim naše právo nezakazuje manželství uzavřít.
Bavíme se tedy o sekulárním občanském právu, nikoli o předpisech té které církve. Dle kanonického práva katolické církve, pokud pár do manželství vstupuje s tím, že je předem rozhodnut děti spolu nemít, je to jeden z důvodů, pro který toto manželství může být prohlášeno za od počátku neplatné. Ovšem za prvé zde platí „kde není žalobce, není soudce“, takže pokud jeden z manželů nepotřebuje toto manželství zrušit, nikdo se to nedozví, za druhé ani kanonické právo nezakazuje uzavírání manželství postklimakterickým ženám a za třetí bez ohledu na to, co za pravidla si stanovuje katolická církev, dokud takovéto manželství nezanikne civilním rozvodem v souladu se zákonem, jeho prohlášení za neplatné ze strany církve nemá z hlediska našeho občanského práva žádný efekt.
Ze všech těchto důvodů je proto nesmysl, proč by homosexuální páry nemohly uzavírat úplně stejné svazky jako páry heterosexuální. A pokud jde o slovo „manželství“? Čeština je bohatý jazyk, takže v ní existuje i slovo „sňatek“, které pár dvou osob různého pohlaví už automaticky neimplikuje, a od něho odvozené pojmy jako např. „uzavřít sňatek“. Navíc s pojmem „sňatek“ už nyní samotný občanský zákoník operuje, v některých ustanoveních používá pojem „manželství“ (a slova od něj odvozená), a v jiných naopak „sňatek“ a jeho slovní odvozeniny. Není tedy jediného rozumného důvodu, proč by v zákoně pojem „manželství“ a další podobné pojmy (jako např. „manželský“) nemohly být všude nahrazeny pojmy „sňatek“ a slovy od něj odvozenými.
Také pro manžela a manželku má čeština synonymum - a to dokonce naprosto dokonale genderově neutrální - kterým je slovo „choť“. V češtině se dá stejně dobře říci „toto je můj choť“, stejně jako „toto je má choť“. Zní to dnes možná trochu archaicky, ale myslím, že bychom si na to docela rychle zvykli.
Můj názor tedy je, že pro zrovnoprávnění svazků stejnopohlavních osob se svazky dvou osob různého pohlaví by jen stačilo přijmout zákon, jehož podstatou by byla dvě dosti prostá pravidla. Prvním by byl prostý „přepis“ druhé části občanského zákoníku, ve kterém by byla příslušná ustanovení změněna tak, aby v nich pojem „manželství“ a jeho odvozeniny nikde nefigurovaly. Tedy např. § 655, který nyní zní: „Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.“by byl pozměněn následovně: „Sňatek je trvalý svazek dvou osob vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem uzavření sňatku je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.“
Tím druhým by pak bylo ustanovení, že ve všech dalších zákonech se pojmem „manželství“ nadále rozumí pojem „sňatek“ a pojmy „manžel“ a/nebo „manželka“ se nadále rozumí pojem „choť“. Zkrátka ve všech ostatních zákonech, ve kterých se manželství jakkoli zmiňuje, by se např. pojmem „uzavření manželství“ nadále rozumělo „uzavření sňatku“, pojmy „trvání manželství“ a „existence manželství“ „trvání sňatku“ a „existence sňatku“ apod.
Dokonce si myslím, že by v našem právním řádu mohlo zůstat v určité formě zachované i dosavadní registrované partnerství (přejmenované na „partnerství“ či „zákonné partnerství“), a to také pro heterosexuály. Prostě jakési zákonné „zoficializovaní“ tzv. žití spolu „na hromádce“ pro ty, kterým klasické manželství úplně nevyhovuje, ale přesto chtějí, aby jejich druha či družku v určitých případech naše právo oficiálně uznávalo jako osobu, která vůči nim není „zcela cizím člověkem“. Mohlo by to být praktické i pro dvojice, které mezi sebou nemají žádné milostné nebo dokonce sexuální vztahy, pouze jim z nějakého důvodu (zpravidla finančního nebo jinak praktického) vyhovuje spolu žít ve společné domácnosti - tedy např. dva kamarádi či dvě kamarádky, teta s neteří, dva bratranci atd. Zde by možná nebylo od věci zvážit, zda by podobné partnerství nemohlo uzavřít i více osob než pouze dvě.
A co se týče církevních sňatků, tak by prostě stačilo do zákona dodat větu o tom, že v případě církevního sňatku podmínky pro uzavření sňatku má právo příslušná církev stanovit i restriktivněji než tento zákon. Tedy jinými slovy, pokud některá církev sňatky osob stejného pohlaví neuznává, před orgánem této církve by stejnopohlavní dvojice sňatek uzavřít nemohla. Konečně ve všech těch katolických zemích, ve kterých manželství stejnopohlavních dvojic možné je, rozhodně nikdo nenutí katolické kněze, aby je v kostelech oddávali - a když se zákon umožňující stejnopohlavní sňatky v té které zemi přijímal, určitě nikoho ani podobný nesmysl nenapadl. Ostatně rozvedení katolíci muž a žena, kteří se poprvé brali v katolickém kostele, toto druhé manželství už v katolickém kostele uzavřít nemohou - pokud se jim tedy nepodaří „vyběhat si“, že to předešlé manželství vlastně nikdy nevzniklo a tedy neexistovalo.
Existují církve, které stejnopohlavní páry oddávají, takže pokud by dvěma osobám stejného pohlaví nestačila svatba na radnici, případně na zámku, na lodi, v balóně či na jiném neobvyklém místě, kde ji občas mívají heterosexuálové, ale trvaly by na kostele, holt by si ti dva/ty dvě museli/y vybrat kostel církve, která je ochotná je oddat. Ostatně není to „nic nového pod sluncem“, za první republiky se také stávalo, že rozvedení lidé konvertovali k husitství jenom proto, aby mohli mít svatbu v kostele.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99emysl_Otakar_II.
https://en.wikipedia.org/wiki/Sati_(practice)
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#cast2
http://www.farnostzebrak.cz/dokumenty/cic(1983cz).pdf
