Článek
Televizní vysílání je plné thrillerů, ve kterých se to jen hemží úchyly a sadistickými vrahy - a zdá se, že také knihkupectví jsou plná detektivek tohoto druhu. Případně ještě „zakopáváme na každém rohu“ o severské detektivky, které jsou tak černočerné, že by k depresi dohnaly snad i bytostného optimistu. Vypadá to, jako by z detektivního či jinak dobrodružného žánru žádné další knihy snad ani neexistovaly - pokud tedy nepočítáme „stará dobrá“ díla Agathy Christie a sira Arthura Conana Doylea, která ovšem každý správní fanoušek detektivního žánru zná.
Takže co číst, pokud se člověku současné detektivky nelíbí či mu připadají příliš násilné až naturalistické? Co takhle sáhnout do trochu jiného žánru? Pokusím se zde něco málo říct o dílech, která považuji nejen za zajímavá a dobře napsaná, ale též za vhodná i pro ty, které by možná sci-fi a fantasy jako „první volba“ pro čtení nejspíš nikdy nenapadly. Jedná se o díla starší i novější jak zahraniční, tak i česká. Předesílám pouze, že je to pochopitelně pouze můj subjektivní názor, takže jiný čtenář mnou doporučené knihy může samozřejmě vidět úplně jinak.
Milovníkům chytrých detektivek bych určitě doporučila absolutní klasiku sci-fi žánru, romány Ocelové jeskyně a Nahé Slunce Isaaca Asimova. Najdou v nich zajímavou zápletku, překvapivé zvraty, dvojici detektivů mírně (a dle všeho zcela záměrně) inspirovanou Sherlockem Holmesem a dr. Watsonem, byť jeden z nich je robot, a dokonce i jistý filosofický přesah.
Pokud po četbě těchto knih Asimovovi „přijdete na chuť“, můžete sáhnout i po dalších jeho románech, velmi zajímavá jsou např. díla Ani sami bohové a Konec Věčnosti. Vyznačují se opět nejen chytrým příběhem, ale též již uvedeným filosofickým přesahem. Názvem toho prvního je začátek slavného citátu, který se připisuje různým velikánům historie, nejčastěji se zmiňuje Shakespeare, který zní: „ani sami bohové proti lidské hlouposti nic nezmohou“ - a kromě chyb a hlouposti přítomných v naší lidské společnosti v něm nahlédneme také do problémů, které řeší jiné inteligentní bytosti z paralelního vesmíru. „Hlavní hrdinkou“ toho druhého je takřka všemocná společnost „Věčnost“, která zasahuje do průběhu lidské historie - vedena samozřejmě těmi nejušlechtilejšími ideály, ale, jak dobře víme, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, případně, jak praví jedno staré čínské přísloví, „střezte se těch, kteří usilují pouze o vaše dobro“.
A pokud vám Asimovova tvorba opravdu „sedne“, můžete se začíst i do dalších jeho děl. Z nich bych zdůraznila jednak sérii o Nadaci (její první trilogie - Nadace, Nadace a Říše a Druhá Nadace - je považována za jednu z nejlepších sci-fi ság všech dob) a dále pak romány, které napsal na sklonku života s jiným velikánem světové sci-fi, Robertem Silverbergem. Tyto romány jsou rozvinutím jeho povídek ze 40. a 50. let a opět, kromě chytrého a zajímavého příběhu jsou v nich také výrazné filosofické přesahy - které jsou možná také následkem toho, že v době, kdy Asimov se Silverbergem tato díla psal, byl Asimov nevyléčitelně nemocný a fakticky věděl, že je odsouzený k smrti a už mu mnoho života nezbývá.
Příchod noci lze charakterizovat větou „jak by asi vypadal svět, kdyby noc přicházela jenom jednou za dva tisíce let“ a zabývá se jak konfliktem vědy a institucionalizovaného náboženství, tak i otázkou, jak a zda vůbec lze po kolapsu civilizace vybudovat novou společnost, aniž by předtím svět musel upadnout na stovky let do barbarství - což je mimochodem i hlavní téma celé Nadace. Dítě času na osudu neandrtálského dítěte vytrženého ze své doby řeší klasickou eupéryovskou otázku, nakolik jsme odpovědní za bytost, co jsme k sobě připoutali - myslím si, že zejména matky by toto dílo mohlo zaujmout (a možná i silně dojmout). Pozitronový muž si pak klade otázku, co je vlastně základní podstatou lidství, a odpovídá na ni možná poněkud překvapivým způsobem.
Otázky o smyslu života a také o vztahu vědy a náboženství si klade rovněž vynikající román současného českého autora Tomáše Petráska s názvem Poslední hlídka, aniž by ovšem kvůli tomu rezignoval na napínavý a chvílemi i dosti akční příběh. Na rozdíl od Asimovova světa, kde noc přichází jednou za dva tisíce let, v Petráskově světě s každým příchodem zimy pro jeho hibernující obyvatele do určité míry „končí čas“ a jejich smrti podobný spánek střeží právě příslušníci poslední hlídky, kteří se ze své mise dosud nikdy nevrátili.
Hodně temný svět budoucnosti pak představuje Josef Pecinovský ve své sérii „Plástev“ (román Plástev jedu, jeho dvoudílné pokračování Děti plástve a na něj navazující Plástev v ohrožení a Válka pláství). Pokud trpíte klaustrofobií, nedoporučuji číst, protože obří úl, ve který se postupně proměnil náš svět, je vylíčen opravdu nesmírně sugestivně - a hlavní záporák Cornelius Zwada je zase vrcholně odporný.
Hororová sci-fi detektivka z rodu „deset malých černoušků“, kdy můžete pouze odhadovat, kdo bude další mrtvý, a hlavně kdo za všemi těmi úmrtími stojí a proč, se jmenuje Nightflyers - a jejím autorem není nikdo jiný, než tvůrce Hry o trůny George R. R. Martin. Pokud se bojíte rádi a současně milujete napětí až do konce, mohu tento starší kousek jenom doporučit.
Máte-li zájem o současné české sci-fi detektivky, sáhněte po povídkové sbírce Světy za obzorem Julie Novákové. Nepohrdnete-li také dobrodružnějšími příběhy, lze doporučit i steampunkovou antologii Mrtvý v parovodu, kde se kromě mechanických slonů, vzducholodí a všemožných parních „udělátek“ setkáte v jedné z povídek i se samotným Sherlockem Holmesem (hrajícím na parní housle).
Tímto se pomalu dostáváme k žánru historické a historizující fantasy. Za vynikající česká díla tohoto subžánru lze považovat „povídkový román“ Ve službách republiky a na něj navazující Noc a mlha od Tomáše Bandžucha, sérii „Dobrodruh“ (Dobrodruh, Libyjská suita, Třetí triarcha a Ďáblova obrazárna) Leonarda Medka, sérii „Kronika karmínových kamenů“, kterou píšou různí autoři, a romány Stín modrého býka autorské dvojice Leonard Medek a Františka Vrbenská a Vítr v piniích autorské dvojice Františka Vrbenská a Jakub D. Kočí. Možná lze doporučit také román Vlčice Zdeňka Žemličky - jeho další pokračování asi už méně.
Tomáš Bandžuch má své příběhy zasazené do meziválečné doby a jejich hlavním hrdinou je mladý muž, který studoval na kněze, ale po vypuknutí první světové války narukoval, přeběhl k „nepříteli“ a spolu s ruskými legionáři se vrací jako profesionální čaroděj-nekromant, který své schopnosti nabízí tajným službám mladé Československé republiky. Kdo má rád českou historii a trpí jistou slabostí či nostalgií zejména na 20. a 30. léta minulého století, tomu se obě Bandžuchovy knihy určitě budou líbit - mimochodem, vyřeší se zde i nejslavnější „pomníček“ československé kriminalistiky, vražda Otýlie Vranské.
Pro milovníky atmosféry „belle epoque“ a děl Julese Vernea, kteří zároveň nejsou a priori proti dobrodružným příběhům stylu Indiana Jonese, je určitě dobrou volbou Medkův Dobrodruh (i se všemi pokračováními). Romány z cyklu Kronik karmínových kamenů se pak odehrávají ve velmi různých dobách - kromě první světové války nechybí také konec 19. století, počátky národního obrození, magická Praha doby Rudolfa II. a dokonce ani středověk s bájným rytířem Bruncvíkem.
Máte-li v oblibě příběhy z doby ještě starší, ale přesto odehrávající se na našem území, zkuste si přečíst Stín modrého býka, který je de facto detektivka „trochu mixnutá“ archetypálním příběhem o touze po pomstě - a to celé zasazené do českých a moravských luhů a hájů doby posledních desetiletí existence kdysi všemocné Říše římské. Nechybí proto zbytky Keltů stejně jako pohanská božstva a přírodní magie. Vyprávění je velmi atmosférické a nežene se zbytečně kupředu, aniž by však kvůli tomu bylo nudné.
Příběh „vlčice“ Kroany je v základních rysech podobného druhu, pouze se odehrává zhruba o tři století dříve, v dobách, kdy na území budoucí České republiky vládl král Marobundus. Vyprávění je daleko rychlejší i akčnější a Žemlička se nevyhýbá ani množství krve a explicitně popisované krutosti - ovšem co čekat, když hlavní hrdinka, kráčející svou cestou pomsty, je vlkodlak?
Velmi poklidný, svou atmosférou až hypnotizující, je naopak Vítr v piniích o pouti nesourodé skupinky (anti)hrdinů na posvátný ostrov, ačkoliv samotná cesta je vlastně cílem. Děj se odehrává v ryze fantasy světě, který ale svými reáliemi silně připomíná starou Čínu, a někteří z hrdinů poměrně hodně evokují slavného Opičího krále a jeho druhy.
Všem, kdo máte rádi samuraje a místo přílišné akce spíše politické intriky, opravdu vřele doporučuji Ságu o Impériu (Dcera Impéria, Ochránce Impéria, Správce Impéria) autorské dvojice Raymond E. Feist a Janny Wurts. Odehrává se sice v naprosto cizím fantasy světě, ovšem jeho reálie jsou nesmírně podobné středověkému Japonsku - a k dovršení všeho hlavními hrdiny jsou křehká dívka, která se původně měla stát mniškou, a její otrok z cizí („barbarské“) země, která se naopak silně podobá raně novověké Itálii.
Pro milovníky velmi poklidného vyprávění, během nějž se postupně odkrývají nečekaná tajemství, je mistrovským kouskem tohoto typu Hrad lorda Valentina z pera již zmíněného Roberta Silverberga. Zcela cizí a pro vás jako čtenáře tedy značně nepochopitelný svět poznáváte prostřednictvím hlavního hrdiny, který ztratil paměť, takže nejen, že neví, kdo je, ale ani pořádně nechápe, jak funguje společnost jej obklopující. Ze začátku tedy bude čtení chtít značnou pozornost a velikou trpělivost, ale zhruba kolem padesáté stránky textu do sebe vše začne dokonale zapadat a další dějové zvraty si pak můžete náležitě vychutnat. Jestliže se vám svět Majipooru zalíbí, nemůžete si nechat ujít ani pokračování zmíněného díla, tedy povídkový román Majipoorské kroniky, díky němuž se dokonale seznámíte s celou touto cizí planetou a její historií i současností, a závěrečný díl celé trilogie, Valentin pontifex.
Komu by připadal Hrad lorda Valetina jako přílišný „tlustospis“ a tedy by si na takto velké sousto netroufl, tomu lze doporučit od toho stejného autora, tedy od Roberta Silverberga, mnohem útlejší - ale stejně skvělý - román Křídla noci. Odehrává se na naší planetě, ovšem ve vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo žije v poměrech podobných zhruba renesanční Itálii tak trochu „křížené“ s indickým kastovnictvím, a současně se nesmírně bojí invaze z vesmíru. Hlavními hrdiny, kteří se spolu potkávají na cestě, jsou příslušník kasty Pozorovatelů, jehož úkolem je právě hlídat Zemi před invazí, kráska z kasty Okřídlenců a Podvrženec, který je člověkem bez kasty, tedy obdobou indických nedotknutelných.
Máte-li slabost na středověké legendy, mohla by se vám líbit kniha O čem sní psyborgové od francouzského autora Pierra Barbeta. Zavede vás na záhadnou planetu, na kterou je poslán speciálně vycvičený průzkumník. Ten s úžasem zjišťuje, že se zde setkává s rytíři, draky, obry, čaroději, zakletými princeznami a také takřka všemocnými bytostmi včetně Ódina, zde zvaného Wotan. Jeho úkolem je zjistit, jaký to všechno má smysl a o co tady vlastně jde.
Kombinaci středověkých legend a alternativní historie navíc s jistou porcí humoru si lze užít v románech Kosmičtí křižáci od Poula Williama Andersona a Říše Bafometova od již zmíněného Pierra Barbeta. Ten první pojednává o skupince středověkých křižáků, kteří se omylem dostanou do cizí kosmické lodě a následně tedy i na planetu obývanou neporovnatelně vyspělejší civilizací. Místo dobývání Božího hrobu v Jeruzalémě se tedy musejí dokázat vyrovnat s pro ně zcela nepochopitelným prostředím, ale kupodivu jejich víra a rytířské ctnosti jim v tom poměrně dost pomáhají. Ve druhém románu naopak ztroskotaný mimozemšťan pozemským křižákům poskytne moderní zbraně včetně jaderných, díky čemuž templáři postupně dobývají svět.
Dalším zajímavým a současně velmi vtipným románem o jisté formě konfliktu vyspělé a středověké civilizace je Praktický efekt z pera Davida Brina. Jeho hlavním hrdinou je pozemský vědec, který pracuje v institutu zabývajícím se zkoumáním cizího, patrně paralelního, světa. Vzhledem k tomu, že se z něj průzkumní roboti přestali vracet, je vyslán průchodem, aby zjistil, co se stalo. Doprovází jej „čunítek“, podivné létající stvoření, které z tohoto cizího světa do pozemské laboratoře nečekaně proniklo. Po projití „branou“ však zjišťuje, že svět, ve kterém se ocitl, je nesmírně zvláštní nejen proto, že lidé v něm žijí na úrovni středověku, ale že také fyzikální zákony v něm fungují poněkud odlišně.
Technicky vyspělí pozemšťané potýkající se se světem na úrovni našeho středověku jsou také námětem humoristické dobrodružné série Planeta Krišna, která se skládá z pěti knih (jež lze číst i na přeskáčku): Královna Zamby, Ruka Zeina, Rukojmí Ziru, Věže Zanidu a Vězeň Zhamanaku. Jejich autorem je Lyon Sprague de Camp, známý především milovníkům barbara Conana, takže dobrodružství, které pozemšťané prožívají na středověké planetě, připomínají notně odlehčenou kombinaci barbara Conana a Indiana Jonese. Podobně vtipnou je i další jeho kniha, povídková sbírka Řeky času, o cestovní kanceláři pořádající lovecké výpravy do druhohor pro boháče, kteří touží pověsit si nad krb hlavu Tyranosaura rexe. Ovšem zúčastnit se (bohužel) může každý, kdo zaplatí, takže se součástí výprav stávají i náboženští fundamentalisté, fanatičtí ochránci zvířat a další prapodivné exempláře druhu homo (prý) sapiens sapiens.
Pokud si chcete užít opravdu hodně crazy až mírně absurdní humor, doporučuji parodickou napůl pohádku napůl středověkou legendu o souboji nebe a pekla s názvem Přines mi hlavu čarovného prince. Dvojice autorů Robert Zelazny a Robert Sheckley nám představuje vcelku sympatického démona Azzieho, který se ambiciózně snaží porazit síly dobra pomocí vlastní verze pohádky o zakleté princezně a princi, který ji má osbobodit, přičemž oba protagonisty složí z kousků mrtvol - což zní na první poslech silně morbidně, ale ve skutečnosti se jedná o velikou taškařici.
Kdo nemá v lásce zas až tolik ztřeštěné legrace, ale zároveň se mu líbí světy podobné starým legendám, ten by si mohl užít román Volkhavaar: Služebník Černého boha. Tanith Lee v něm barvitě vykreslila archetypální příběh o souboji černé a bílé magie, který je zasazený do téměř pohádkového světa, ve kterém se uctívají prastaří bůžci a Slunce i Měsíc putují oblohou ve svých zářících kočárech. Vyprávění si zvláště užijí milovníci koček, protože černá kočka Mici, patřící vládcově dceři Woaně, hraje v rozuzlení celé zápletky významnou roli.
Podobný druh magického fantasy světa, připomínajícího až antické báje, dokázala vykouzlit i velmistryně fantasy Ursula Le Guin ve svém slavném cyklu „Zeměmoří“, který samozřejmě mohu rovněž jenom doporučit - a to nejen původní trilogii Čaroděj Zeměmoří, Hrobky Atuánu a Nejvzdálenější pobřeží, ale i na ni navazující romány Tehanu a Jiný vítr a k dokreslení celého světa i povídky zařazené ve sbírce s názvem Příběhy ze Zeměmoří, případně i další povídky, které jsou zařazené až ve druhém díle tzv. Velké knihy Zeměmoří.
Jak tedy vidíte, ve sci-fi a fantasy si mohou najít mnoho pro sebe zajímavého milovníci detektivek, historie, mytologie, pohádek, humoru a crazy komedií stejně jako ti, kteří dávají přednost hodně temným příběhům nebo kladení zásadních filosofických otázek.
Doporučený zdroj: https://www.legie.info
