Článek
Pokud má pak takový člověk maturitu nebo dokonce vysokoškolské vzdělání, je mi trochu záhadou, kde k nim přišel. Ještě beru, je-li někdo např. geniální matematik nebo fyzik, ale zároveň těžký dyslektik, dysgrafik či dysortografik. Ten to vysokoškolské vzdělání samozřejmě „omylem“ nemá. Ovšem za prvé je podobných lidí v populaci pár promile a za druhé takový člověk (právě proto, že je inteligentní, a tedy i schopný uvědomit si svůj handicap) se zpravidla moc často písemně nevyjadřuje - a pokud už ano, jeho příspěvky bývají velmi stručné.
Navíc není pravda, že se většina dyslektiků, dysgrafiků a dysortografiků nemůže naučit psát správně. Může, jenže je to stojí nesmírné úsilí, asi 2× nebo 3× větší než člověka, který těmito poruchami netrpí. Nejen, že se musí našprtat nazpaměť všechna vyjmenovaná slova, ale i veškeré možné a nemožné odvozeniny z nich. Pokud má někdo silnou vůli a dostatek píle, nakonec to ale zvládne. Znám osobně několik „dys“, kteří píší prakticky bez chyby, ba dokonce mnohem lépe než tři čtvrtiny těch, kteří žádnou poruchu nemají. Tito lidé, kdyby o své poruše nemluvili, nikdo by o ní nevěděl, ba možná by ho vůbec nenapadlo, že by ji mohli mít.
V případě lidí, jejichž poruchy čtení a psaní nejsou příliš těžké - stejně jako v případě všech ostatních - pak hodně pomáhá čtení kvalitní literatury, zvláště pak takové, u které je jistota, že prošla pořádnými korekturami. Pokud určité slovo nebo slovní spojení člověk přečte tisíckrát, jeho vizuální podobu (a to i včetně toho, jaké se tam píše i/y, s/z apod.) si vtiskne do paměti jako určitý podmíněný reflex. Jako ti Pavlovovi psi pak „téměř instinktivně“ reaguje na situace, kdy vidí dané slovo či frázi napsané správně - a samozřejmě i pokud je vidí napsané špatně.
Znám plno lidí, kteří nikdy neuměli nazpaměť vyjmenovaná slova, ale protože v životě hodně četli a stále čtou, pravopisnou hrubku téměř nikdy neudělají. Na slovech jako „miš“, „zelý“, „Lytoměřice“, „slišet“, „býda“, „ozívat se“ nebo třeba „vydět“ jim něco - kolikrát ani sami pořádně nevědí co vlastně - prostě tak nějak „od pohledu“ vadí. Stejně tak jim na první pohled připadají čímsi „nepřirozená“ spojení jako „ženy sami“, „ti chlapy“ nebo co já vím „kluci šly“.
Naprostá většina lidí, kteří „sekají“ jednu pravopisnou hrubku za druhou, ovšem nejsou žádní „dys“ (cokoliv), ale buď osoby intelektu silně podprůměrného, nebo docela obyčejní lenoši a nepořádníci. Prostě je jim úplně jedno, jaké i/y do textu zrovna „mrsknou“, a nepřipadá jim vůbec trapné napsat třeba „chtěl bych mýt“ (když myslí vlastnit) nebo co já vím „netopír“ - a to dokonce ačkoliv mají akademický titul.
Ba co víc, právě tito lidé se nejvíc vztekají, když jim jejich hrubky někdo vytýká - a samozřejmě mají milióny keců na téma, jak je přece „nejvíc podstatná“ myšlenka a ne to, zda je napsaná pravopisně a stylisticky správně.
Ještě bych něco podobného byla schopná částečně pochopit a tolerovat v době, kdy neexistovaly počítače a textové editory. Ovšem dnes vám většinou i obyčejný e-mail, o Wordu a jeho „free“ alternativách ani nemluvě, červeně označí každé slovo s chybou - a to ať se jedná o pouhý překlep, nebo o pravopisnou hrubku. Sofistikovanější mailové a textové editory pak zvládnou označovat i celé věty, ve kterých je něco špatně - např. neshoda podmětu s přísudkem, špatné skloňování, dokonce dnes už dokážou označit také věty s chybějící nebo naopak přebývající čárkou, ba i s chybami ryze typografickými jako jsou dvojmezery.
Pokud je někdo tak líný, že si ani nezapne kontrolu pravopisu - nebo si ji sice zapne, ale na červeně (natož pak modře) podtržené chyby naprosto kašle - proč mít vůči němu nějaké ohledy? Proč jeho chyby nekritizovat?
Konec konců, pokud neumím dejme tomu vařit a pozvu kamarády na jídlo, které bude nedobrý blaf, taky nemůžu čekat, že budou mlčet či mě dokonce pochválí. A rozhodně jim za jejich kritiku nemůžu nadávat do nějakých „kuchařských nazi“, ba ani argumentovat stylem, že základní funkci, tedy nebýt o hladu, přece ta hrůza, co jsem uklohnila, nakonec splnila - takže když jim teď už nekručí v břiše, tak co ještě držkují, že to bylo moc kyselé/sladké/slané.
Úplně nejtrapnější samozřejmě je, pokud se lidé, kteří v každém odstavci spáchají nejméně jednu hrubku, snaží psaním živit, případně alespoň mají psaní jako své hobby. U profesionálních novinářů něco podobného považuji za zcela neodpustitelné - a trvám na svém stanovisku, že slečna, která dělá hrubky ve vyjmenovaných slovech a zároveň se rozhodne studovat žurnalistiku, je za prvé neuvěřitelně hloupá (použila bych i ostřejší výraz) a za druhé když už taková osoba nějakým omylem odmaturovala a na tu fakultu se dostala, měla by z té fakulty být nejpozději na konci prvního ročníku bez milosti vyhozena.
A „dobráčtí“ zastánci podobných slečen a mladých mužů nechť laskavě se svými názory, jak máme být vůči podobným jedincům milosrdní a shovívaví, táhnou ke všem čertům. Do těch stejných míst pak posílám i takové, kteří jsou schopní a ochotní tolerovat hrubky amatérským bloggerům a spisovatelům.
Jako porotkyně v literárních soutěžích jsem už přečetla ne stovky, ale možná tisíce povídek. A během této své „literární praxe“ jsem zjistila jednu skutečnost: pokud se povídka hemží pravopisnými chybami, ba dokonce i pokud obsahuje příliš mnoho chyb nezáměrných (tedy překlepů), nejméně v 90 % případů nestojí za moc ani z hlediska nápadu, postav, zápletky či celkového zpracování příběhu.
V nejlepším případě je to „nudná tuctovka“, tedy něco, o čem se autor(ka) mylně domnívá, jak je to originální, ovšem ve skutečnosti jsem něco velmi podobného až téměř totožného v životě četla už mockrát - a pochopitelně několikrát z toho i neporovnatelně lépe zpracované. V horším případě se pak jedná o cosi, kde - slovy jednoho mého kamaráda - „dramatický oblouk příběhu připomíná spíše Mariánský příkop“, prostředí působí naprosto nevěrohodně a postavy se chovají jako banda totálních bláznů či přímo schizofreniků, kdy jednou se zachovají nějak a v naprosto stejné situaci přesně opačně.
Případně se v takových „veledílech“ dočteme věty typu: „Když ke mně jeho kůň dojel, zastavil a hluboce se mi uklonil.“ Nebo se dozvídáme něco o „kakofoniích rozervaných mraků“, o tváři, po které stékají „girlandy slz“, o místnostech se „stručnou výzdobou“, o postavách, které v nočním šeru „postávají na koních“ atd. - neboli jinými slovy autoři používají pojmy, jejichž význam pořádně neznají. Bohužel se stále častěji stává, že neznají nejen význam cizích slov, ale i některých méně obvyklých slov ryze českých.
Povídky, kdy je v každém odstavci minimálně jedna chyba, ale pokud jde o dílo jako o celek, jedná se o vyslovenou „literární perlu“, se vyskytují tak v jednom případě z tisíce - a povídka aspoň mírně nadprůměrná, ačkoliv plná chyb a překlepů, je tak maximálně jedna ze sta. Nedělají tedy zásadní chybu ti mí kolegové porotci, kteří pokud na první straně textu napočítají víc jak dvacet chyb, zbytek povídky už ani nečtou a rovnou pro případný další postup dávají „palec dolů“.
Jak už jsem uváděla, dnešní technika dokáže „vychytat“ 99 % překlepů, hrubek, a dokonce i špatně napsaných čárek. Pokud to tedy někdo myslí se psaním natolik vážně, že své dílo pošle do nějaké soutěže, měl by mu před odesláním věnovat alespoň tu minimální péči, že si zapne kontrolu pravopisu a vše červeně i modře podtržené odstraní - výjimkou z tohoto pravidla jsou samozřejmě vymyšlená jména, planety, magické artefakty, mimozemská řeč apod. Pokud se nejedná o mnohasetstránkový román, ale o povídku či novelu v délce řádově pár desítek stran (přičemž naprostá většina soutěží má omezený rozsah a delší díla do nich ani posílat nelze), zas tolik námahy to není a ani moc času to nezabere.
Pokud je naopak někdo tak líný, nepořádný nebo arogantně přesvědčený o tom, že je novým Shakespearem nebo aspoň Čapkem, takže svému dílu před odesláním do soutěže nevěnuje ani ty dvě tři hodiny času, nemůže spravedlivě očekávat, že porotci jeho dílu ten čas věnovat budou.
Kdysi jsem se snažila být na začínající autory hodná - z této tendence mě však „vyléčilo“ několik „frajerů“ (kupodivu se z valné většiny jednalo o osoby mužského pohlaví), kterým patrně celá soutěž i její porotci byli úplně „u zadku“. Když jsem jako administrátorka soutěže dotyčnému zdvořile napsala, že jeho dílo se hemží chybami a překlepy, ale zbývá ještě čtrnáct dní do uzávěrky, takže co kdyby si to ještě jednou překontroloval a znovu poslal opravenou verzi, pokud mi na to vůbec přišla odpověď, byla typu „ale na to nemám čas“.
No, kdo „nemá čas“ psát pravopisně správně, nemůže očekávat, že si někdo jiný udělá čas na to, aby se jej snažil chápat.
Ať se vám to tedy líbí nebo ne, lidem, co dělají pravopisné hrubky, stylistické kopance a neumějí správně užívat jak cizí, tak česká slova, se míním posmívat i nadále - a klidně o nich říkat, že jsou flastenci a že větší hrůzu než diktát z Bruselu v nich vyvolává diktát češtiny. A pokud někdo podobný pošle svou povídku do literární soutěže, jejíž jsem administrátorkou nebo porotkyní, může předem zapomenout, že ve svém hodnocení budu nějak extra „vlídná a přátelská“.
Naštěstí ve sci-fi a fantasy komunitě je stále ještě většina soutěží natolik „nekorektních“, že je možné autorovi napsat natvrdo, že by si měl místo konspirací o nepřistání na Měsíci přečíst raději jako první Pravidla českého pravopisu.
P.S.: Obecná podstatná a přídavná jména se v češtině obvykle (tedy nejedná-li se o název) píší malým písmenem, je tedy naprostý nesmysl psát „Grammar Nazi“.
