Článek
Že existuje i nějaký jiný Kirk, to jsem ještě před pár dny netušila ani omylem - a předpokládám, že úplně stejně na tom bylo minimálně 90 % obyvatel této republiky. Prostě v USA existoval nějaký silně konzervativní youtuber, který občas jezdil besedovat i do škol, což není v zásadě nic moc zajímavého.
Takové přece máme i u nás.
Např. už řadu let jezdí do škol nejen besedovat, ale dokonce tam předvádět své pavědecké rádoby „výstavky“ na téma, že evoluce neexistovala, jeden velmi agilní magistr Votoček z církve Adventistů sedmého dne. Vcelku chápu, že se školním dětičkám možná líbí představa, jak „předpotopní pralidé“ jezdili na dinosaurech - konečně, kdo by neměl rád Flintstoneovy, že. Ovšem pohádky patří tak maximálně do výuky literatury, nikoliv přírodopisu. Proto za to také dotyčný aktivista už schytal „ránu do hlavy“ Bludným balvanem. Bohužel se mu v ní stále nerozsvítilo.
Zcela zjevně „jiný kraj, jiný mrav“ - v USA to onen konzervativní aktivista schytal nikoliv Bludným balvanem, ale rovnou kulkou, a bohužel to nepřežil. Kdo byl jeho vrahem a proč vraždil, to zatím zcela jasné není. Nejspíš - jako naprostá většina podobných vrahů - to neměl v hlavě úplně v pořádku. Bohužel se podobné věci občas stávají - a zrovna v USA, kde se totiž ke střelné zbrani může kdejaký cvok dostat daleko snáz než u nás, se stávají mnohem častěji než u nás.
O něčem asi svědčí i skutečnost, že za zhruba 250 let existence USA byli zastřeleni celkem čtyři američtí prezidenti a několik dalších bylo postřeleno, ovšem naštěstí přežili (Theo Roosevelt nebo Ronald Reagan). Také se občas stalo, že kulku původně určenou prezidentovi „schytal“ někdo jiný, např. v případě F. D. Roosevelta původem český starosta Chicaga, atentátník se vůbec neztrefil či byl pokus o atentát včas překažen. A k tomu by se mohli vypočítávat i kandidáti na prezidenta, které někdo zastřelil (jako Roberta F. Kennedyho) či postřelil (jako naposledy D. Trumpa), zastřelení a postřelení senátoři, guvernéři a jiní politici ( ostatně poslední případ, kdy byla zastřelena politička Demokratické strany Mellisa Hortman se svým manželem není starý ani čtvrt roku), případně i političtí aktivisté, z nichž asi nejslavnější je případ Martina Luthera Kinga.
Byť tedy i u nás se občas vyskytne šílenec se střelnou zbraní v ruce, posledním skutečně významným politickým atentátem, který byl spáchán na našem území, bylo zastřelení prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína - operetní „atentát“ kuličkovou pistolí na Václava Klause vážně nepočítám a pokud jde o Heydricha, tak, jak je přece dobře známo, „vražda na tyranu není zločinem“ (a navíc tady ten tyran ani neměl co pohledávat, protože zřízení Protektorátu bylo pošlapáním všech zásad mezinárodního práva, což mimo jiné bylo i předmětem obžaloby při procesu v Norimberku).
Asi jsme opravdu ty „holubičí povahy“.
U nás totiž libovolný politik nebo politický aktivista - a to ať pravicový, levicový nebo třeba středový - schytává tak maximálně nadávky a vypískání, občas je po něm házeno rajčaty, vajíčky či jinými nepříliš nebezpečnými předměty a v tom úplně nejhorším případě mu nějaká hodně horká hlava dá pár facek, ránu pěstí nebo ho přetáhne berlí. Zato v USA být politikem nebo politickým aktivistou je zcela zjevně profese neporovnatelně nebezpečnější než lovec krokodýlů, krotitel tygrů či výrobce dynamitu.
Samozřejmě, že zavraždit někoho za jeho názory je vrcholně odporné.
Ovšem není mi zcela jasné, proč by zrovna za pana Kirka, který nemá a nikdy neměl vůbec žádný vztah k České republice, měla být právě v Praze sloužena zádušní mše, a to ještě ke všemu ne pouze nějakým obyčejným farářem, ale samotným kardinálem, který je bývalým českým primasem.
Občanských aktivistů i novinářů, kteří byli pro své názory někde na světě zavražděni, existují stovky, možná tisíce - a za nikoho z nich kardinál Duka nikdy zádušní mši nesloužil. Nebo tedy nevím nic o tom, že by pan kardinál sloužil zádušní mši třeba za sauskoarabského novináře Chášakdžího, za Mahsu Amini či doktorku Riham Jakúb (pro milovníky anglických transkripcí Yakoob). Někdo může namítnout, že všichni zmínění byli muslimové, ovšem pokud vím, tak ani sám pan kardinál nikdy netvrdil, že by snad muslimové věřili v nějakého jiného boha než křesťané.
Navíc sloužit zádušní mši je snad možné úplně za kohokoliv, i kdyby to byl třeba militantní ateista - protože pokud je mi známo, Kristus učil milovat i své nepřátele. Ostatně, v této souvislosti mě jen tak napadá, sloužil pan kardinál veřejně zádušní mši za zavražděné v redakci Charlie Hebdo? To přece také byli aktivisté, kteří byli povražděni za své názory.
Navíc existují i případy zavražděných novinářů, politiků a politických aktivistů, kteří beze všech pochybností křesťany byli. Přesto nevím o jednom jediném případu, kdy by pan kardinál Duka sloužil zádušní mši za nějakého jednoho zcela konkrétního zavražděného křesťanského novináře, politika či aktivistu.
Ani za již zmíněnou Melissu Hotman a jejího manžela se pan kardinál neobtěžoval sloužit zádušní mši - ačkoliv u ní asi nelze pochybovat o tom, že by byla křesťankou. A jsou tu dokonce i takoví, kteří byli zavražděni hlavně nebo především kvůli své křesťanské víře. Lehkým googlením lze najít třeba jméno Handerí Masí, což byl křesťanský politik a lidskoprávní aktivista, který byl pro své názory i křesťanskou víru zavražděn v Pákistánu v roce 2014. Za něj pan kardinál zádušní mši rozhodně nesloužil.
Že jste jméno Handerí Masí v životě neviděli ani neslyšeli?
No, já taky ne, dokud jsem si ho nevygooglila. Ovšem jsem přesvědčená o tom, že ještě na začátku tohoto měsíce by si i sám pan kardinál musel pracně googlit jméno Charlieho Kirka, aby vůbec zjistil, že takový člověk se na naší planetě vyskytuje.
Je samozřejmě osobní volbou pana kardinála, za koho nebo za co bude sloužit mši, ať si ji slouží třeba za Večerníčka, v tom mu fakt bránit nehodlám.
Nemůže se pak ovšem ani on ani nikdo jiný divit, když tato jeho dosti podivná selekce zavražděných na ty, kteří jsou „hodni“ toho, aby se obtěžoval sloužit za ně zádušní mši, a na ty ostatní, holt některým lidem připadá docela podivná, ne-li zatraceně pokrytecká.
