Článek
Osobně jsem, co se vhodného oblečení k různým příležitostem týče, docela konzervativní. Byla bych velmi pro to, aby divadla měla striktně daný „dress code“, který by byl uvedený už přímo na vstupence - a kdo by jej nesplňoval, tak by prostě nebyl vpuštěn dovnitř a propadlou vstupenku by mu nikdo neproplatil. Myslím si, že každý takový buran, který se hrne na operu v džínách a kostkované košili, by si po první podobné zkušenosti už dal dobrý pozor, co si má vzít na sebe.
Konečně pár článků na téma módy a oblékání jsem už napsala (k vidění třeba zde, zde nebo zde) a byla jsem v diskusi velmi často obviňována z toho, že jsem příliš striktní, útočná, netolerantní a co já vím, co ještě.
Stejně tak jsou mi sympatické iniciativy některých přímořských městeček, kde lidé, kteří na sobě nemají nic více než plavky, se mohou jít občerstvit maximálně tak do „plážového baru“, protože do „běžné“ restaurace ve městě je nikdo nepustí, ba dokonce jim v některých těch městech za nošení plavek mimo hotelové resorty a pláže dají místní policisté pokutu. Fandím i letoviskům, která odmítají lidi v pouhých plavkách pouštět na snídaně, obědy a večeře do hotelových restaurací.
Takže ano, souhlasím s tím, že i v kostelech (stejně jako v divadlech, na koncertech nebo třeba v „lepších“ restauracích, kavárnách a vinárnách) by měla existovat určitá úroveň oblékání. A pokud nejde o mimořádnou situaci - třeba mši slouženou pro skauty někde na táboře v lese, případně mši slouženou primárně pro účastníky nějakého sportovního odpoledne, kam část účastníků přijde rovnou z atletického oválu - to, co nosíme běžně na výšlap do přírody, do posilovny nebo na kolo, se na mši opravdu nehodí.
Můj osobní názor je ten, že vhodným oděvem na mši je zhruba styl o něco méně formální než „business casual“.
Tedy např. tedy pro muže je v létě v pohodě nejen decentní košile s krátkým rukávem, ale klidně i košile „havajská“ (květovaná) stejně jako triko s límečkem, přičemž košile ani triko nemusí být nutně povinně zastrčené do kalhot (jsou-li ty trika/košile dostatečně dlouhé, pánové „prostorově výraznější“ tak vypadají i lépe). Osobně bych tedy nijak nezavrhovala ani pánské sukně.
Pro ženy pak šaty, případně sukně, kalhotová sukně nebo kalhoty doplněné o košili, halenku či tričko - přičemž to vše, tedy šaty, sukně, kalhoty, košile, halenky i trička, může být jednobarevné, puntíkované, pruhované, květované nebo jakkoliv jinak vzorované.
V každém případě (což platí pro obě pohlaví) by ty barvy a vzory spolu měly „ladit“ - a kdo pro tyto věci nemá cit, měl by si jako základní zásadu stanovit, že vzorovaný může být pouze jeden kus oděvu, přičemž ty další (jednobarevné) by měly být pokud možno přesně v té v barvě, kterou daný vzor obsahuje. Pro obě pohlaví jsou samozřejmě v létě jako obuv naprosto v pořádku sandály či „žabky“.
Z mého úhlu pohledu není v zásadě nic špatného ani na tom, pokud má žena např. „špagetová ramínka“ nebo „americké průramky“ (vážně, přece na ženských ramenou není nic nemravného), pouze někdy jsou kostely coby kamenné stavby i v létě poměrně chladné - a rozhodně není účelem návštěvy mše si z ní odnést rýmu nebo bolení v krku, takže nějaká košile, sáčko nebo svetřík přes šaty/tričko přehozené se opravdu v pohodě „snesou“.
Tradicionalisty, kteří by mi rádi nasadili „hidžáb“, samozřejmě posílám k čertu, ale docela mě mrzí, že široký slamák (o kloboučcích z první republiky ani nemluvě) je v našich končinách považovaný za výstřednost, která se do kostela nehodí (jak jsem tedy vycítila z pohledů a poznámek některých „svíčkových bab“). Takže tu svou docela rozsáhlou sbírku klobouků můžu zužitkovat pouze na conech (což jsou opravdu skvělé akce, na kterých se dá seznámit se spoustou lidí), případně si něco z ní vzít s sebou do Francie nebo Itálie, kde to berou jinak.
Ovšem současně si stále myslím, že v české katolické církvi existují desítky daleko závažnějších problémů, kterým by se měl nový arcibiskup věnovat, než je skutečnost, že občas nějaký ten nevychovaný buran jde do kostela v roztrhaných džínách - případně nějaká nevychovaná buranka v teplákách a crop topu.
Důvodů, proč tak tito nevychovanci činí, může být mnoho - počínaje tím, že své pohodlí kladou nade vše, a konče tím, že se domnívají, kterak se rázem stanou „světovými“, jelikož se někde na netu dozvěděli, že podobný nesmysl si na sebe navlékla nějaká rádoby „celebrita“.
Pokud ovšem v jejich výchově selhala rodina i škola - tedy nenašel se nikdo, kdo by jim vysvětlil za prvé to, o čem jsem taky už jednou psala, tedy že pohodlí opravdu nedělá délka, ale materiál (neboli jinými slovy že v dlouhých „plandavých“ kalhotách nebo sukni ušitých z lehké prodyšné látky se člověk v létě „peče“ mnohem méně než v upnutých džínových kraťasech nebo třeba obtažených strečových legínách), a za druhé skutečnost, že tupým kopírováním kohokoliv se „top“ a „cool“ člověkem vážně nestanu - promluva arcibiskupa to už nezachrání.
Navíc kostely opravdu nemůžou začít postupovat podobně, jako restaurace v těch výše zmíněných přímořských městečcích - tedy polonahé ženy a muže nepouštět dovnitř - protože řeší problém přesně opačný než jihoevropské obce ležící u moře. Spousta měst a vesnic v Itálii, Španělsku, Řecku, na Mallorce, na Sardinii apod. se potýká s extrémním náporem turistů, který už nejsou schopni zvládat, takže často už dokonce i vymýšlejí způsoby, jak část turistů co možná nejvíce „otrávit“ a tedy odradit od návštěvy zrovna jejich města nebo vesnice. Česká katolická církev ovšem řeší problém přesně opačný, poloprázdné nebo téměř prázdné kostely.
A napůl prázdné kostely se opravdu nezačnou plnit, pokud z nich budou nemilosrdně vykazováni všichni ti, kteří nepřijdou oblečení přesně tak, jak by to asi místní faráři (nebo daleko častěji spíš místní farní drbny) považovali za „vhodné“.
