Článek
Zatímco muži k úspěchu stačí patřit mezi 10-15 % nejlepších, žena musí být minimálně mezi 1 % nejlepších. Pokud patří „pouze“ mezi těch „top 10 %“, většinou je jí to úplně k ničemu.
Jestliže totiž hrozí, že by mohla odejít na několik měsíců nebo dokonce let na mateřskou, jestliže hrozí, že to bude ona, kdo bude zůstávat s nemocným dítětem doma, jestliže hrozí, že to bude ona, kdo bude ošetřovat nemohoucí rodiče, musí být opravdu tou „absolutní špičkou“ v oboru, aby byl nějaký zaměstnavatel ochotný toto riskovat.
Nebo musí být naprosto bezcharakterní „mrchou“, o které je všeobecně známo, že by kvůli kariéře děti klidně někam „odložila“ a svou umírající matku překročila. Případně kudy chodí, tudy musí z plna hrdla vykřikovat, že je neplodná a k tomu i úplný sirotek.
Přijde vám fér, že muž nic z toho nemusí? Nemusí kvůli kariéře patřit mezi procento nejlepších, ani ubezpečovat zaměstnavatele, že žádné děti nikdy mít nebude. Každý totiž předpokládá, že pokud má či jednou bude mít děti a rodinu, tak pokud přijde na věc, všechno to zkrátka „hodí na hrb“ své partnerce a půjde se kariérně seberealizovat.
Zatímco žena - pokud to chce opravdu někam dotáhnout - tedy stát se třeba generální ředitelkou nějaké obrovské firmy či právě tou předsedkyní vlády, musí rodinu odsunout na „druhou kolej“. Buď žádnou nemít, nebo na ni v podstatě „kašlat“. Mimochodem, pokud si dobře pamatuji, tak zrovna někdo z potomků baronky Thatcherové měl nějaké potíže s alkoholem či drogami. Pročpak asi? Že by proto, že se mu v dětství ani jeden z rodičů moc nevěnoval?
Samozřejmě, kvóty situaci neřeší.
Víte, co by ji řešilo daleko lépe? Za prvé dostatek dostupných školek, dětských skupin a něčeho na způsob bývalých školních družin.
A za druhé zákonem výrazně motivovat až vyžadovat, aby si otec s matkou rodičovskou i ošetřování nemocného dítěte dělili půl napůl. Že by placená rodičovská dovolená jednoho z rodičů byla maximálně - dejme tomu - 12 měsíců a poté by buď musel nastoupit na stejně dlouhou rodičovskou ten druhý (a klidně by se takto mohli několikrát vystřídat), nebo by se ti dva museli úplně obejít od peněz do státu. To samé OČR - jeden člověk by měl proplacených např. maximálně 5 dní v kuse a poté, aby bylo OČR stále placené, musel by na něj nastoupit ten druhý. A v případě další nemoci dítěte by na OČR musel jako první nastoupit ten, který byl při předchozí nemoci doma méně dní.
To by skutečně srovnalo šance mužů a žen. Najednou by totiž i v případě mužů hrozilo, že budou několik měsíců doma s miminkem a poté pokud to dítě předškolního či školního věku onemocní, tak kvůli tomu také na nějaký ten den budou chybět v práci.
Zatím se ale o opravdové rovnosti příležitostí mluvit nedá.
