Článek
Osobně si myslím, že naprostá většina lidí s někým byt, dům či jiné prostory sdílí dost velkou část svého života - a většinou ať se mu/jí to líbí či ne.
Pokud člověk není sirotek, bydlí se svými rodiči (přinejmenším s jedním z rodičů) a minimálně v polovině případů má i nějakého toho sourozence - tedy celé své dětství a dospívání bydlí v jednom bytě/domě minimálně s jedním dalším člověkem, častěji s lidmi dvěma nebo třemi, občas dokonce i s více. Někdy ani nemá vlastní pokoj, ale dělí se o něj s bratrem či sestrou, v extrémních případech se sourozenci více.
Pokud sirotkem je, vyrůstá buď u prarodičů či u jiných příbuzných (tety a strýcové apod.), u adoptivních rodičů, u pěstounů nebo v dětském domově. Tedy v každém případě opět sdílí stejnou domácnost minimálně s dalším jedním člověkem, častěji samozřejmě s více lidmi - a v případě dětských domovů s až příliš mnoha lidmi.
Jakmile pak malý človíček doroste do školního věku - u mnohých však stačí, aby dorostli jenom do věku dvou nebo tří let - čtyři, pět i více hodin denně tráví ve školce a později ve škole, kde je prakticky celou dobu ve stejné místnosti pohromadě s nejméně jedním dospělým a dalšími deseti, dvaceti i více vrstevníky, protože na některých školách bývá v jedné třídě žáků i přes třicet. To stejné samozřejmě pokračuje i na střední škole - jen výjimečně má třída méně než 15 žáků.
Výraznou změnou pak nebývá ani škola vysoká. Na některých fakultách se určité předměty přednáší i pro více než sto posluchačů - samozřejmě zase existují některé předměty, kde na přednášky chodí ani ne desítka studentů. V případě seminářů pak existují jak takové, na které chodí „množství“ studentů, které by bylo možné „spočítat na prstech jedné ruky“, tak i takové, kde se těch studentů vyskytuje i přes 50.
V každém případě žáci a studenti tráví od pondělí do pátku 6, 8 a občas i více hodin denně v kolektivu s dalšími minimálně deseti lidmi. A poté, co „vypadnou ze školy“, se vracejí domů, kde sdílejí své bydliště minimálně s rodiči (případně pěstouny), občas i jedním či dvěma sourozenci. Nebo - studují-li mimo místo svého trvalého bydliště - bydlí na internátě nebo na kolejích, kde - v tom nejlepším možném případě - sdílí pokoj ještě s dalším jedním člověkem a koupelnu, toalety a kuchyňku klidně i s celým patrem, tedy s dvaceti i více vrstevníky.
I v případě, že vysokoškolský student nebydlí na kolejích, ale v pronajatém bytě, málokdy je na tom finančně natolik dobře, aby si mohl dovolit v tom bytě bydlet úplně sám. Buď jeden byt spolu sdílí několik studentů - zpravidla kamarádů, nebo je student u někoho tzv. „na bytě“. Tedy má obvykle pouze svůj vlastní pokoj, ale o zbytek bytu (koupelna, toaleta, kuchyně) se musí nějak „podělit“ s tím, u koho bydlí.
Také po nástupu do zaměstnání člověk zpravidla není po dobu své pracovní doby sám - i když se už (naštěstí) ustupuje od zhůvěřilosti zvané „open space“, jen mimořádní šťastlivci mají kancelář, pracovnu nebo laboratoř sami pro sebe. Nemluvě o dělnících, kterých v jedné hale mohou společně pracovat desítky, možná i stovky, zatímco pracovníci ve službách (od řidičů tramvají přes prodavačky a konče třeba hospodskými) jsou vlastně celou pracovní dobu v ustavičném kontaktu s množstvím lidí. Takových, kteří si mohou dovolit většinu své pracovní doby „poustevničit“, je poměrně málo - kromě IT specialistů a možná nějakých malířů a sochařů mě vlastně nikdo další nenapadá.
Je podle mého tedy celkem pochopitelné, že pokud je člověk nucen být nejméně do svých 18 let každý den téměř 24 hodin pohromadě s dalšími lidmi, tak se opravdu velmi těší na moment, kdy tomu tak už nebude alespoň v době jeho volna. Vyslovených extrovertů není v populaci až tak mnoho - navíc i někteří hodně společenští lidé potřebují čas od času někam „zalézt“, aby si „dobili baterky“.
Tedy není nic divného na tom, že jakmile si to každý člověk může finančně dovolit, koupí či pronajme si byt nebo dům vlastní.
Osobně mi nenormální připadají spíše „mamánci“, odmítající se od rodičů odstěhovat ještě ve třiceti.
A opravdu není vinou lidí toužících bydlet „ve vlastním“, že je bytů nedostatek.
