Článek
Danny bydlel kousek ode mě v Haifě a naší společnou aktivitou byl, jak jsem psal výše, trénink kung-fu. Danny byl velmi přátelský, usměvavý kluk, i když byl na svůj věk poměrně malý. Náš trénink byl tvrdý, ale my si to užívali a stali se přáteli, i když jsme mezi sebou stále soutěžili. Danny nebyl moc silný ani moc rychlý, ale zato tvrdě trénoval a byl vždy ochoten pomoci. Všechno bylo tak, jak to má mezi kamarády být.
Pak jsme se jednoho dne dozvěděli, že Danny zmizel. Odešel z domova k jinému kamarádovi, ale nikdy tam nedošel. Nevěděli jsme, kde je, a nikdo neměl tušení, co se s ním stalo. Stalo se to to na začátku prosince 1983 a Dannymu bylo v té době čtrnáct let. Reakce společnosti byla rychlá a dobře organizovaná. Celá městská židovská populace ho začala hledat. Tisíce dobrovolníků se připojily k úsilí oficiálních složek, mnoho z nich bylo z jiných měst a vesnic, a dokonce pomáhali i někteří Arabové, a to i přes to, že všechny noviny naznačovaly, že jde pravděpodobně o incident související s terorismem spáchaný právě jejich komunitou.
Pamatuji si, jak jsme chodily po lesích s mnoha dalšími dětmi, měly dobrou náladu, zpívaly jsme si, volali jeho jméno a byly si jisti, že se někde objeví. Všichni bychom si vsadili na to, že se Danny někde schovává a směje se tomu všemu tím svým širokým úsměvem. Věřili jsme, že se tomu všichni společně zasmějeme, a já se už viděl, jak se ho ptám, proč to udělal, jestli to už není na jeho rodiče moc a tak dále…
Pak ale přišla ta zpráva. Danny byl unesen pěti Araby, byl jimi mučen, znásilněn a ubit k smrti. Jeho ostatky byly nalezeny v jeskyni poblíž malého arabského města a Danny byl, jak se při vyšetřování ukázalo, náhodně vybrán jen proto, že byl Žid. Žádný jiný důvod vrazi neměli. Byl to zločin z nenávisti k etniku. Ten víkend poté jsem zůstal doma a tiše se díval na Dannyho fotku v novinách. Usmíval se na ní, vypadal šťastně a mně se zdálo, jako bych se ocitl ve zlém snu, ze kterého se nemůžu probudit. Navíc nás noviny nešetřily a přinášely přesné detaily o tom, jak byl brutálně zbit a zavražděn. A to, že byl ještě i znásilněn čtyřmi muži, šílenými úchylnými zrůdami, bylo pro mou, ještě dětskou představivost doslova noční můrou.
Pochopit, co se právě stalo, bylo pro mě takřka nemožné. Něco ve mně pořád říkalo, že byl vybrán jen proto, že byl židovské dítě, byl malý a sám. Snadný cíl pro ta monstra. Ve své rozjitřené fantazii jsem je viděl, jak jezdí naší čtvrtí a chtějí zavraždit nějakého židovského kluka. Náhodou uvidí Dannyho, unesou ho, mučí, a přitom si zvrhle užívají sexuálně úchylného prznění jeho nevinného těla. Moje pocity se postupně měnily ze šoku na strach a pak se to vše proměnilo v hněv. Trvalo mi asi měsíc, než jsem se zotavil natolik, abych se mohl vrátit na kurz kung-fu a začal znovu trénovat. Pustil jsem se do toho ještě tvrději než předtím. Rozhodl jsem se udělat vše pro to, abych ochránil sebe a ostatní děti před tak hroznou smrtí, jakou zemřel Danny.
Je to už osmnáct let, co jezdím po městech České republiky, po svém současném domově, navštěvuji školy i školky a učím děti i je jich učitele, jak se vyhnout nebezpečným situacím a případně, jak je přežít. Odmítám honoráře, nechci zaplatit ani cestovné a ubytování, a to proto, že stále cítím a vidím, jak málo se dělá pro ochranu naší příští generace. Soudy jsou stále vůči všem vrahům a teroristům příliš mírné. Spravedlnost se nekoná. Danny přece nedostal šanci růst, užívat si, sledovat filmy, cvičit kung-fu a hrát fotbal. Nikdy nedostal příležitost milovat, mít ženu a děti. A jeho vrazi jsou dnes již na svobodě, a to i přesto, že se dva z nich později přiznali i k únosu, znásilnění a vraždě devatenáctileté Izraelky Daphny Carmonové v roce 1982. Říká se, že nemůžete zcela pomstít vraždu dítěte, protože jeho smrtí ztratí náš svět příliš mnoho. Myslím, že je to pravda, nemůžete pomstít jeho smrt, ale můžete se pokusit tomu zabránit. Proto mé úsilí o větší bezpečnost dětí věnuji památce Dannyho Katze…
