Článek
Na doporučení přátel si společně otevřeli v Praze první košer pekárnu „Pita“. Nebyl to špatný nápad, ale nevyšlo to. Proto si o něco později zkusil otevřít prodejnu košer potravin a tentokrát už měl štěstí. Pomohla mu pražská židovská komunita, a protože jen málo lidí znalo pravidla pro přípravu košer jídel, byl v tomto podnikání nakonec úspěšný a později si dokonce otevřel i košer restauraci.
Koncem podzimu 1995 mi otec nečekaně zavolal. Zeptal se, jestli ho nechci navštívit. Popisoval mi Prahu jako spící krasavici. Krásné město, finančně zajímavé, s dobrým pivem a půvabnými ženami. Znělo to skvěle, otce jsem neviděl už dva roky a moc se mi po něm stýskalo. Proto jsem hned souhlasil a jakmile to šlo, koupil si letenku do Prahy. Moc jsem se těšil, ale… byl jsem zklamaný! Přiletěl jsem totiž do Prahy v zimě, ale chyběla jí ta kouzelná bílá pokrývka! Z Marylandu jsem byl zvyklý na sníh a zimní Praha mi tenkrát připadala šedivá, studená a liduprázdná a její obyvatelé uzavření a odtažití. Vydržel jsem jen měsíc a vrátil se zpátky do USA.
Moje další návštěva, o rok později, proběhla v úplně už jiném duchu. Byl teplý červen, Praha byla krásná, lidé překvapivě milí a přátelští, ulice živé a plné turistů. Zamiloval jsem si ji a do Ameriky, kde jsem do té doby žil šest let, jsem se už nikdy nevrátil. Dnes je Česká republika mým jediným domovem, i když budu mít navždy v srdci Izrael, jako svou rodnou zemi. Tohle ale asi pozná každý, kdo žije jinde než v zemi svého původu.
Hlavním důvodem, proč jsem tenkrát zůstal v České republice, byl samozřejmě můj otec. Ale jak se říká, zapustil jsem tady později i já své kořeny, oženil jsem se a mám dvě děti. Mé rozhodnutí zůstat tak mělo své jasné důvody. A byl to zase můj otec, kdo mě na skoro čtyři měsíce přiměl vrátit se do Izraele. Lékaři mu diagnostikovali pokročilou rakovinu a on chtěl zemřít ve své vlasti, takže se tam vrátil i se svojí ženou. Ano, byla to ta, která mě tenkrát vyhodila z otcova domu a opět „nezklamala“. Můj táta měl před sebou už jen několik měsíců a chtěl zemřít v klidu doma, ona se však rozhodla, že ho umístí do hospice.
Takže jsem se omluvil své rodině a odjel o něj pečovat. Bylo to těžké období, ale nelituji a věřím, že jsem otci pomohl odejít v klidu a důstojně. Občas, když se mě někdo zeptá, proč jsem nezůstal v USA, odpovídám takto: Američané jsou milí a obecně dobří lidé a na život tam mám vlastně dobré vzpomínky. Ale nelíbí se mi způsob, jakým Spojené státy americké chtějí vládnout světu. Vyvolávají války, zasahují do záležitostí jiných zemí, snaží se je řídit a tvrdě si vynucují ústupky v politice i hospodářství. Češi se otevírají pomaleji, ale když jsem se s nimi blíže seznámil, zjistil jsem, že jsou to dobří lidé, neagresivní a upřímní. Jsem hrdý, že jsem se stal občanem České republiky. Není tu moře, nemám tu tolik přátel jako v Izraeli, ale líbí se mi ten klid, pohoda a mír. Ale vydrží ten klid? Věřím , že ano, ale budeme se o to muset trochu víc snažit.
